K přehodnocení je toho ostatně více. Třeba pojmy jako desetiletá, dvacetiletá, padesátiletá či stoletá voda. Vzhledem k tomu, že třeba „stoletá voda“ přišla do některých lokalit už třikrát za deset let, nezdá se, že by šlo o správný výraz. Naopak – jde o pojmy velmi matoucí, které svou náplní vzbuzují jak u majitelů nemovitostí, tak u zemědělců dojem, že nějaká další povodeň poté, co nějaká již přišla, přijde až na další generace. To je, jak se můžeme každoročně přesvědčit, fatální omyl.
Pro zemědělství jsou povodně další z řady výzev k přehodnocení struktury pěstovaných plodin na orné půdě a také přehodnocení míry zornění a lokalit, kde je zornění nežádoucí. V následujícím sedmiletém období v letech 2014 až 2020 by je k takovému chování měl motivovat stát, a vlastně i musí, neboť v obecné rovině prostřednictvím takzvaného ozelenění k tomu motivuje všechny členské státy sama EU. Greening (ozelenění) je všeobecně zemědělci spíše odsuzován, neboť je vnímán jako administrativní snižování zemědělské produkce a jako tlak na snížení konkurenceschopnosti. Ve skutečnosti jsou rozumně formulované podmínky ozelenění pro zemědělství přínosem, neboť důsledkem by mělo být snížení rizik eroze (a tedy snížení rizik zhoršování kvality půdy s přímým dopadem na výši hektarových výnosů). Důsledkem ozelenění by dále mělo být snížení rizik škod na zemědělském majetku i majetku obecním, státním a soukromém. Třetím základním přínosem ozelenění pro venkov jako celek by mělo být zvýšení pestrosti krajiny, její atraktivity a tedy zvýšení rekreačního potenciálu naší země, což lze využít i podnikatelsky, například v agroturistice.
Samozřejmě, že greening může také přinést komplikace – například více práce při obdělávání pozemků či dokonce potřebu změn v dosud používané zemědělské technice. Na druhou stranu by se mělo všem, kteří zvýší stávající péči o krajinu, takové jednání vyplatit. Jedna z hlavních priorit při konstrukci priorit na období 2014 až 2020 je princip „za více práce více peněz“, což je zcela správný přístup. Ten by měl zcela přirozeně vést k pestřejší skladbě pěstovaných plodin. Z pohledu EU je přitom naplnění nějaké formy greeningu, ať již bude jakákoli, možností získat plnou sazbu dotačních podpor, přičemž podle všeho půjde o nezanedbatelných 30 procent finančních prostředků.
V souvislosti s povodněmi je také nutné přehodnotit současný přístup k zemědělskému pojištění. Propojištěnost, především v rostlinné výrobě, je u nás stále nedostačující, přičemž aktuální stav u části záplavami postižených hospodářů brzy zjistíme. Jasné je ale jedno – a projevit se to musí již v připravovaných formách pomoci po letošních povodních: totiž, že hospodář pojištěný proti pojistitelným klimatickým rizikům (povodně, krupobití, vymrznutí a podobně) nesmí na skutečnost, že vydal nějaké finanční prostředky na pojištění, doplácet. Naopak – pojištění rizik musí být bráno jako jedna z forem zodpovědného hospodaření, která musí být zvýhodněna oproti méně zodpovědnému nebo nezodpovědnému hospodaření. Za zodpovědné hospodaření přitom nelze brát pouze dodržování Zásad správné zemědělské a environmentální praxe (GAEC), ale právě i soubor dalších kroků, jako je budování a udržování krajinných prvků, propojištění, či dodržování zásad ozelenění.
Letošní povodně, jakkoli ničivé, postihnou bohužel zejména oblasti, které bychom v ČR potřebovali rozvíjet – zelinářství, rybářství či pěstování chmele. Vždy jde o produkci s vyšším podílem rukodělné práce, která by v dalších letech měla být oproti současným podmínkám dotací více ohodnocena. Mluvíme-li o pojištění, pak je ale třeba také dodat, že právě v těchto oblastech je pojištění docela drahé. Ve struktuře přehodnocování dosavadních přístupů by proto nemělo chybět i přehodnocení státní podpory pojištění řekněme citlivých komodit s tím, že by byla podpora právě ve prospěch takových komodit diverzifikována.
V honbě za „viníky“ povodní jsou často zmiňováni právě zemědělci, a děje se tak i v současné době, což u některých subjektů částečně platí, u jiných ale ne. Lze přitom předpokládat, že povodně budou nejen naši zemi trápit i nadále, a i z toho důvodu je v zájmu zemědělství, aby deklarovalo a naplňovalo takové hospodářské postupy, které by veřejnost přesvědčily, že svým hospodařením nejen že vliv povodní nezhoršuje, ale naopak jej minimalizuje. To ovšem platí i pro státní úředníky, kteří musí umět skutečně rizikové oblasti správně označit a způsob hospodaření účinně kontrolovat. A také, pakliže jde o průsečík kontrol různých dozorových orgánů, posuzovat situaci jedním metrem, tedy ne rozdílně z pohledu ministerstva zemědělství a jiného pohledu orgánů ministerstva životního prostředí.
K přehodnocení je toho prostě opravdu hodně. Tak uvidíme, nakolik je naše společnost poučitelná.
Petr Havel
