Politici, novináři i veřejnost nicméně již nyní diskutují o tom, co a jak příště v prevenci povodní udělat lépe. Jenže – podle všeho nejde jen o povodně. Ty jsou jen pomyslným vrcholem ledovce, který je viditelný, ale jeho podstata je skryta pod hladinou celkového současného životního stylu. A z něj vyplývajících přístupů k hodnocení nejen povodňových rizik, ale k hodnocení a směrování veškerých rozhodovacích procesů. Ten by se dal stručně charakterizovat jako ztráta zdravého selského rozumu.
Základním „tahounem“ eroze zdravého selského rozumu je přitom podle všeho ztráta pravidelného kontaktu většiny populace s přírodou. To platí především pro mladou generaci, je však třeba si uvědomit, že onu „mladou generaci“ již v současné době představují lidé v produktivním věku kolem 30 až 40 let, přičemž jde o historicky první generaci v dějinách lidstva, která drtivou část svého života, v některých případech blížící se téměř 100 procent, strávila v interiéru – tedy pod střechou, nejen bez potřebného kontaktu s přírodou, ale mnohdy i bez dostatečného fyzického kontaktu se společností, se svými vrstevníky, a to zejména ve volném čase. Skutečná realita je stále více nahrazována virtuální realitou prostřednictvím internetu a facebookových kontaktů, což poskytuje (bohužel jen opticky) dosud nepoznanou výhodu – stisknutím tlačítka vše, co zrovna v té chvíli nevyhovuje, vypnout. Vypnout tak lze hudbu či běhací pás ve fitness centru, stejně tak ale nehodného úředníka, zaměstnance nebo upouštění přehrady. Jde často o zautomatizovaný bezemoční proces, který má ovšem často kořeny v (ne)dosažených životních zkušenostech. Interiérová generace zvyklá na dodržování neměnného plánu rozdělení dne na školu, kroužky a surfování po internetu, postrádá více než jakékoli generace před ní schopnost kreativity, protože tu lze rozvíjet jen fyzickým kontaktem s exteriérem. Zrající obilí, tekoucí řeku ani pasoucí se dobytek totiž nelze vypnout, i kdyby to bylo stokrát výhodné. Aktuálně vzniklý problém se prostě musí řešit. Neustálým řešením se pak hromadí zkušenosti a rozvíjí se kreativita, takže každé další řešení je (nebo by mělo být) lepší. Takový přístup ale interiérová generace nezná. Výsledkem je, že tato interiérová generace rozhoduje o exteriérech, o kterých vůbec nic neví. Odbornost či zkušenosti jsou druhořadé, protože spousta dnešních manažerů vlastně žádné zkušenosti z praxe nemá.
Zkušenost, jak se často správně konstatuje, je přitom nepřenosná. Kdo v životě neviděl krávu, může uvěřit tomu, že je fialová. Kdo nechodí pravidelně do lesa na houby, nerozezná masáka od muchomůrky tygrované. Kdo stojí většinu života za rýsovacím prknem, respektive nyní sedí před obrazovkou komputeru, nenavrhne správná protipovodňová opatření.
Má-li se něco nejen v prevenci povodní, ale ve společnosti vůbec změnit, je nutné změnit životní styl. Je nutné zvýšit frekvenci fyzického kontaktu jak s lidmi nejen ve svém okolí, a především je nutné zvýšit fyzický kontakt s přírodou, s prostředím, v němž žijeme, a o kterém nelze rozhodovat od stolu. Ona ztráta ideových kořenů, o níž se v současné době diskutuje zejména v pravicové části politického spektra, spočívá mimo jiné právě v interiérovém způsobu života, který jedince nenutí řešit problémy se znalostí z reálné praxe, což vede ke ztrátě schopnosti správně a kreativně rozhodovat a vytvářet a následně dodržovat zkušeností vytvořené hodnoty. Pokud dnes řešíme příčiny a důsledky povodní a způsob, jak se vůči jejich vlivu v budoucnosti co nejúčinněji bránit, musíme skutečně funkční obranu hledat v samotné přírodě. V exteriérech.
Nestačí totiž nic „papírově“ nezanedbat. Z tohoto pohledu byly totiž, až na výjimky typu neoznámeného vypuštění Hostivařské přehrady v Praze, letošní povodně relativně dobře zvládnuty. I ona kritizovaná Vltavská kaskáda regulovala množství vody podle všeho v zásadě optimálním způsobem, byť si leckteří starostové zaplavených obcí myslí něco jiného. Dlužno ale dodat, že to vše již byly kroky na konci povodňového procesu.
Jde ale o začátek, který se rodí například již při spojování jednotlivých kapek vody v korunách stromů. Jde o jinak malé lesní nebo luční potůčky, a obecně třeba i o příliš široké lesní cesty. Jde prostě o nekonečné množství detailů, o nichž člověk musí vědět, nejen si o nich číst. Ani to však není základní báze žádoucí změny přístupu, ale jen důsledek toho, co musí předcházet – opětné nalézání a naplňování skutečného kontaktu s přírodou.
Cestou jsou akce typu farmářské slavnosti, které atraktivní formou přibližují nejen hospodaření, ale obecné soužití člověka s přírodou nejmladší generaci. Cestou jsou i naučné stezky, přírodní letní tábory nebo třeba rybaření. Jedinou cenou je menší pohodlí, ve své podstatě je ale tato cena investicí do schopnosti rozeznávat správná řešení a vytvářet rozhodnutí. Počet jedinců schopných individuálního rozhodnutí ve společnosti totiž neustále klesá – zejména u interiérové generace. I díky tomu zatěžuje život lidí množství komisí a úřadů, v nichž lze neschopnost vlastního rozhodnutí schovat za kolektivní verdikt. I díky tomu neustále aktualizujeme naše zákony a vyhlášky nebo daňový systém. Interiéroví jedinci si totiž jsou málokdy jisti tím, co vlastně chtějí, a brání se konfliktům a jednoznačným verdiktům. Což je pochopitelné za situace, kdy jsou ze života zvyklí cokoli nepříjemného vypínat. Pochopitelné, ale dlouhodobě nepřijatelné.
Petr Havel
