V laické veřejnosti se již přitom alespoň částečně prosadily názory, podle nichž se na ceně potravin podílí daleko významněji pohyby cen energií, pohonných hmot, investice do nových technologií, cena práce nebo růst nákladů výrobců potravin a maloobchodu. To je jistě posun k objektivnějšímu vnímání cenotvorby, ani to ale není často rozhodující faktor. Tím je totiž – zejména v EU, a často ještě více v ČR, velice často neodůvodněný růst nákladů na zabezpečení takzvaného principu „předběžné opatrnosti“.
Princip předběžné opatrnosti lze přitom bez nadsázky označit za nejdražší ideologii, která dosud na planetě vznikla. Při jeho naplňování se mimo jiné celosvětově vydaly biliony dolarů na boj proti klimatickým změnám, přičemž je spočítáno, že kdyby například celá EU plnila po celých sto let svou politiku snižování emisí oxidu uhličitého, dosáhne tím možné změny teploty o 0,05 stupňů Celsia. Princip předběžné opatrnosti stál také za podporou obnovitelných zdrojů energie (OZE), neboť měly nahradit konvenční zdroje, které měly dojít podle dřívějších teorií už v roce 1992. Výsledkem jsou jen v ČR desítky miliard korun z kapes daňových poplatníků ročně na dotace OZE a na světové úrovni růst cen potravin a pozemků. Principem předběžné opatrnosti je ale stejně tak odpor proti produkci geneticky modifikovaných organismů (GMO), který se ovšem odehrává pouze na evropské úrovni, neboť alespoň celý „zbytek světa“ v tomto případě pochopil, že z GMO nejenže žádné nebezpečí nehrozí, ale naopak že jde o technologii ekologičtější, efektivnější a tedy zajišťující zemědělcům produkujícím GMO vyšší konkurenceschopnost. Je proto nejvyšší čas nazvat ideologii principu předběžné opatrnosti pravými přívlastky – jde v prvé řadě o obchod s lidským strachem a nevědomostí a v druhé řadě o ztrátu zdravého selského rozumu. Vše obaleno slovy starostí o ty, jimž ovšem uvedený princip nejvíce v praxi škodí.
Mezi nejvíce postižené podnikatelské komunity patří přitom právě zemědělci. Zejména proto, že legislativa s tímto oborem spojená je v celé EU nejrozsáhlejší, což v praxi znamená, že generuje ze všech podnikatelských oborů nejvyšší náklady na produkci příslušného zboží, tedy zemědělských komodit. Odhaduje se, že evropská zemědělská legislativa zvyšuje náklady na cokoli zhruba o 30 procent, což je zhruba podíl, o který jsou potraviny nebo zemědělské suroviny z mimoevropských území levnější. A protože vždy bude existovat většina spotřebitelské veřejnosti, která bude při výběru potravin hledět zejména na jejich cenu, lze celkem jednoznačně konstatovat, že EU ve své minulosti udělala fatální chybu ve strategii postavené na nejbezpečnějších, ale díky tomu také nejdražších potravin na světě.
Sebepodrobnější zákony a vyhlášky nemohou navíc především v prostředí přírody, v němž je doslova každý čtvereční metr jedinečným biotypem, nikdy postihnout veškeré kombinace, které v takovém živém prostředí při zemědělském hospodaření vznikají. Jediným výsledkem je tak rostoucí moc úředníků a konečným důsledkem zbytečně rychlý růst cen potravin. Možná by se dal princip předběžné opatrnosti nazvat ještě jinak – totiž principem předběžné zbabělosti a alibismu, což je postoj vlastní při jakémkoli rozhodování, ve kterém chybí zmíněný selský rozum a praktické znalosti. Ve společnosti se tak vytváří stále širší sorta nesvéprávných jedinců, kteří na jednu stranu požadují, aby měli veškeré informace k dispozici na obalech výrobků, s nimiž chtějí nějak nakládat, na druhou stranu se ve stoupajícím počtu údajů přestávají orientovat a jsou pak snáze manipulovatelní.
Zpět ale k tvorbě cen potravin. Ačkoli bylo řečeno, že zejména na spotřebitelské ceny má vliv celá řada faktorů, které nemůže zemědělství ovlivnit, lze každoročně registrovat doslova tisíce vyjádření podnikatelů v zemědělství zdůrazňující pravý opak – totiž, jaký bude mít zemědělská surovina na kapsu spotřebitele vliv. To je ovšem podobně špatná strategie, jako ta unijní o bezpečnosti potravin. Kdyby se přitom podnikatelé v zemědělství soustředili více na komentování vlivů energií, pohonných hmot nebo třeba počasí (což tedy v případě počasí částečně dělají), obrátila by se logicky pozornost médií a tím i laické veřejnosti k těmto vnějším vlivům, což by bylo pro zemědělství veskrze žádoucí. Veřejnost by totiž nepanikařila při často velmi přifouknutých zprávách o neúrodě, nadúrodě, ptačí chřipce a dalších faktorech, o jejichž mixu většinou stejně nemá valného ponětí, což by znamenalo pro zemědělské podnikání jistě větší stabilitu. Při nevyzpytatelnosti přírody jí bude resort potřebovat čím dál tím víc.
Petr Havel
