Přátelé sedláci, dovolte mi, abych se s vámi všemi podělil o nezapomenutelný zážitek z pátku 27. září 2013. V tento den jsme byli pozváni, my jako Selská jízda Jana Žižky z Trocnova, na Svatováclavské duchovní zastavení k soše sv. Václava do Prahy.
Když jsem byl osloven naším tajemníkem ASZ, Jardou Šebkem, zda by bylo možno tuto akci uspořádat, tak mi věřte, že se mi na chvilku zastavil dech a i jsem si chvilku myslel, že si dělá ze mě legraci. Selskou jízdu jsem se totiž snažil obnovit u nás na jihu již od revoluce - od roku 1990. Bohužel, jak jsme byli všichni otrávení tím východním směrem a dívali jsme se se zasněným pohledem přes drátěný plot na západ od našich hranic, tak jak to bylo možné a padl první drátek z toho zmiňovaného plotu, tak se mnoho z nás často bez nějakých větších rozpaků či přemýšlení zadívalo a rozeběhlo právě na ten západ. No a v tuto dobu, já blázen, přijdu s myšlenkou obnovit naši starou dobrou Selskou jízdu. Jasně, že jsem nepochodil, neboť western a kovbojové byli tak zajímaví, že na nějakého sedláčka v modré kamizole a červených rajtkách s vydrovkou na hlavě nebylo vůbec žádné pomyšlení. No, bylo mi z toho trochu smutno, ale co dělat, sám nic nedokážu a když i po několika letech jsem se pokoušel znovu dát něco dohromady, tak jsem byl stále osamocen.
Zvrat ale přišel asi tak před dvěma lety, když jsem se dozvěděl, že jezdci Selské jízdy z Nechanic přijedou do Pracejovic na oslavu pánů Berana a Švehly. Samozřejmě, že jsem tam hned jel. A když jsem viděl, jak z Beranova statku za zvuku hymny Selských jízd Ktož sú Boží bojovníci vyjíždí čtyři okrojovaní jezdci, tak mi věřte, že jsem neudržel slzy na krajíčku a musel jsem se otočit, protože jsem normálně brečel. Vzpomněl jsem si totiž na svého otce, který mi toho vždy tolik o Selských jízdách vyprávěl, vzpomněl jsem si na svého dědu a pradědu, kteří SJ u nás v Jižních Čechách zakládali, aktivně ji provozovali a vedli. Když slzy malinko oschly a byl jsem schopen slov, došel jsem za tehdy ještě neznámými lidmi v krojích, kteří jezdce doprovázeli, a ptal se jich na vše kolem. Tito pánové jsou již dnes našimi dobrými přáteli a jak se my nazýváme mezi sebou - bratři. Jedná se o F. Petříka a O. Divíška z Nechanic.
Když jsem se jim ale představil a řekl o sobě vše, tak mě seznámili s tehdy také ještě neznámým Františkem Sáčkem a když jsem se tomu představil, tak byl z toho úplně paf. On totiž o Selské jízdě na Strakonicku dával dohromady již nějakou dobu staré fotky a jiné písemné materiály. Hned druhý den byl u nás, já mu snosil mnoho a mnoho fotek a papírů, přinesl staré kroje, co měl můj děda a praděda, staré přezky na pásky, manžetové knoflíčky a jiné věci, které jsem měl doma uschované po svých předcích. Naši mi vždy říkali, abych o tom nikomu neříkal, že to máme doma, že by z toho byl malér. Dovedete si, přátelé, představit, jak mi bylo krásně, když ten František najednou měl o vše zájem a vše bylo najednou potřebné a předůležité.
Prostě se najednou vše otočilo a věci začaly nabírat ten správný spád. On totiž věděl také o někom, kdo by rád SJ obnovil, já k tomu pozval také ještě kamarády sedláky, kteří o SJ něco málo věděli a najednou byl náš sbor obnoven. Bylo to v červnu v roce 2011. Po původním sboru jsme převzali i jméno. Náš sbor se jmenuje Sbor Selských Jízd Jana Žižky z Trocnova. Vím, že pro někoho je tento pán, kterého máme ve jménu nepřekonatelnou překážkou, ale my jsme jen pokračovatelé našich otců, dědů a pradědů.
Tak to asi tak k našemu začátku a teď již konečně k tomu zázračnému pátku 27. září 2013. Jak jsem již psal úvodem, tak na žádost Jardy Šebka a koordinátorů z Pražského Arcibiskupství jsme se sešli v Praze na zmiňovaném úřadě a společně jsme si akci naplánovali. Abych řekl pravdu, tak jsme jeli do Prahy s tím, že se domluvíme na účasti bez koní, ale když přišel pan kardinál Duka a řekl, že se na ty koně těší a že to bude to pravé, tak jsme se nezmohli vůbec na nic a jasně, že ti koně budou. No a oni byli. Do Prahy jsme dorazili s patřičným předstihem, abychom se mohli pořádně rozkoukat, „naminutovat“ cestu, vyčesat koně, nasedlat a vůbec vše potřebné. Musím pochválit a poděkovat Městské policii, která dělala doprovod celému konvoji "koněbusů " a doprovodných vozidel přes Prahu a i jízdní policii, která nás na stanoviště pod sochu sv. Václava dovedla a z něj pak doprovodila na místo nakládky koní.
A teď to nejhlavnější! Přátelé sedláci - byl jsem v kroji Selské Jízdy v sedle krásného norického koně na Václavském náměstí v Praze! Mohl jsem se dívat z hřbetu koně dolů k Můstku na dav lidí, kteří se přišli poklonit památce sv. Václava anebo třeba si jenom vyslechnout, co že se tu vlastně děje. Mohl jsem se dívat do očí (mnohdy zaslzených) těch nejbližších návštěvníků a v neposlední řadě jsem mohl zpívat ze hřbetu koně Svatováclavský chorál "Svatý Václave, vévodo České země, nedej zahynouti nám ni budoucím". Přátelé, já ho zpíval naplno, zpíval jsem ho pro svého otce, pro své dědy i pradědy, které jsem znal a znal jsem i jejich životní osudy, ty životní osudy vystěhovaných a perzekuovaných sedláků. Zpíval jsem je pro ně a za ně. Zpíval jsem i za svoji rodinu, manželku, své syny a za své vnučky.Bylo mi úzko, ale bylo mi i krásně a děkoval jsem Bohu za to, že to může takto být. Přátelé, vím, že je doba všelijaká a že se na ni stále nadává, ale určitě není ještě tak zle, když jsme se mohli v ten slavný den všichni svobodně sejít na Václavském náměstí v Praze.
Stanislav Toman