Zpočátku choval brojlery na výkrm (až 2 000 kusů), poté prasata a mléčný skot. Nakonec se však zaměřil pouze na chov mléčného skotu. Po rekonstrukci původní vlastní stáje, která mu byla navrácena v nepříliš dobrém stavu, pak během let odkoupil od družstva další hospodářské budovy – prasečák a kravín, které přestavěl na objekty pro chov všech kategorií skotu.
„Byl to tehdy pro mě krok do neznáma“, jak sám říká, „ale když jsem viděl jiskru v očích mých rodičů a jejich podporu, byť právě odcházeli do důchodu, risknul jsem to a dnes po dvaadvaceti letech mohu zodpovědně říci, že to bylo to nejsprávnější rozhodnutí. Je to úžasný pocit být svým vlastním pánem, podílet se sám se svou rodinou a přáteli na svých úspěších, ale někdy i neúspěších, což také patří k životu. Co mi velice vadí, jsou snahy státu vést nás za ručičku. Místo toho, abychom měli čas na práci, musíme vyplňovat nesmyslné tabulky, vést zbytečné evidence a bát se, kolik kontrolorů k nám letos přijde na odbornou prohlídku.“
V současnosti má Vladimír Hanžl asi 140 kusů skotu – jak mléčného holštýnského, tak i českého červenostrakatého. Všechny býky vykrmuje, jalovice má pro rozšíření svého chovu. Nyní dojí 40 krav (kapacita stáje 44 ks), denně tak získá zhruba 1.100 litrů mléka. Průměrná dojivost byla za poslední kontrolní rok přes 9.000 litrů mléka. Po celou dobu dodával mléko jihočeské Madetě, ale po narůstající cenové diskriminaci malých dodavatelů, mezi které patřil, se rozhodl ke změně. Již téměř pět let dodává mléko do sousedního Německa, kde platí všem dodavatelům stejnou cenu, odlišenou pouze podle kvality mléka a s kvalitou neměl nikdy žádný problém. Dojí se dvakrát denně asi hodinu a půl, od února mu s dojením pomáhá nová zaměstnankyně, absolventka střední zemědělské školy. Ve stáji jsou krmné boxy řízené počítačem a dle dojivosti je krávě upravena dávka krmné vysokoprodukční směsi. Samozřejmostí je také kamerový systém, který umožňuje nejen z kanceláře ale i z domova zkontrolovat např. porodní box. Vladimír Hanžl absolvoval před lety kurz inseminačních techniků, krávy tedy inseminuje sám.
Původních 19 ha půdy se koupěmi a pronájmem rozrostlo na současných 115 ha. 50 % je zatravněných, na dalších 50 % pěstuje pan Hanžl
zejména pšenici, ječmen, řepku a kukuřici na krmení. Veškerou úrodu, kromě řepky, si sklízí sám. „Tam všude, až k lesu, jsou polnosti naší rodiny“, rozhlíží se spokojeně pan Hanžl a rukou ukazuje do dáli. Je na něm znát spokojenost, že rodinný majetek je po tolika letech zase v těch správných rukou. A nejsou to jen jeho ruce. Už několik let mu v hospodářství zdatně pomáhá syn Jaromír, také absolvent střední zemědělské školy mechanizační a nyní student druhého ročníku zemědělské fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Je tedy více než jasné, že farma Hanžlových se o svou budoucnost rozhodně bát nemusí.
„Jsem jedním ze zakládajících členů Sdružení soukromých zemědělců na strakonickém okrese, které bylo předchůdcem nynější ASZ regionu Strakonice. Pamatuji těžké začátky prosazování se této organizace jak v rámci okresu, tak i celé republiky. Ať už to byly problémy personální nebo finanční. Postupně se ale podařilo díky morální i finanční podpoře členů a hlavně několika nejobětavějších, působících v hlavní kanceláři a v celorepublikovém vedení, vybudovat silnou a vlivnou organizaci hájící zájmy soukromých zemědělců proti pohrobkům kolektivizace, narůstající byrokracii i špatné legislativě. ASZ se snaží o přebudování našeho zemědělství na systém, který je běžný v celém vyspělém světě. To znamená založený na soukromém vlastnictví a na osobní odpovědnosti ke svému okolí i dalším generacím. Jako se rozrůstala ASZ, tak se postupně rozrůstá i soukromé zemědělství a jak vyplývá z nářků pana Veleby i z oficiálních statistik, rozměr kolektivního zemědělství se utěšeně zmenšuje, což považuji za příznivou tendenci“, říká Vladimír Hanžl.
„A co se týče evropské zemědělské politiky? Je pravda, že po vstupu do Unie si naši zemědělci finančně polepšili. Přiznám se však, že já osobně bych zvedl ruku pro zrušení naprosté většiny dotací. Muselo by tomu tak být ale všude. Přimlouval bych se pouze za malou podporu v horších produkčních podmínkách. Tato představa je ale bohužel nereálná, protože dotace jsou politickou záležitostí a nástrojem k ovládání zemědělců. Musíme se tedy této situaci přizpůsobit. Mám obavy, jak dopadne nové období po roce 2014, v němž jsou navrhovány tzv. platební nároky oddělené od obhospodařovaných pozemků. Podle mého názoru by měl pokračovat dosavadní jednoduchý systém platby na plochu. Ten totiž alespoň částečně zaručuje objektivní poskytování podpory těm, kteří na těchto pozemcích pracují. I když i ten má své nedostatky v podobě například podpory „zemědělců z Václaváku“, kteří pobírají neadekvátní dotace na nic neprodukující plochy. Zemědělci jsou v prvé řadě od toho, aby produkovali potraviny, popřípadě energii v podobě biomasy, a k nim by měla podpora směřovat. Za navýsost důležitou považuji také podporu generační obměny, a to jak program Zahájení činnosti mladých zemědělců, tak i Předčasné ukončení zemědělské činnosti. Převod hospodářství na nástupce by měl být za všech okolností osvobozen od daně. Velice důležitá je činnost antibyrokratické komise, protože se k nám z EU valí neúměrné množství předpisů. Naši úředníci je pak ještě násobí a komplikují, aby dokázali svou nepostradatelnost. Do toho ještě zasahují lobbistické skupiny, jenž si přes různé předpisy vyžadující všelijaké revize, testování, ověřování a kontrolování všeho možného i nemožného, plní svoji kapsu. Jako jeden z nejkřiklavějších případů bych uvedl poslední upozornění našeho neúnavného vyhledavatele těchto (většinou neradostných) informací Jardy Šebka. Tou je již platná povinnost hodnotit riziko vibrací, s nímž může zaměstnanec přijít do styku při výkonu práce. Když tedy postavím zaměstnance k čemukoliv, co se hýbe, a takových věcí je v hospodářství nepřeberně (od traktorů a dalších samojízdných strojů až třeba k vidlím či lopatě, jimž se při rychlé práci, která je pro nás samozřejmostí, může rozvibrovat násada), musím si nechat provést měření vibrací. Pokud začnu počítat (jedno hodnocení certifikovanou zkušebnou stojí 10 až 18 tisíc korun), pak dosáhne tato částka sumy blížící se dotacím, které pobírám. A vzhledem k tomu, že tato povinnost není jednorázová, ale musí se podle nařízení vlády č. 272/2011 Sb. pravidelně opakovat, vede nás to k tomu, abychom nikoho nezaměstnávali. Je to nekonečný boj. Při takovémto trendu byrokracie je naprosto logické, že se nejen naše, ale i celoevropské hospodářství musí zhroutit. Přijde bída a teprve potom se nám snad začne lépe dýchat. Proto se do budoucnosti dívám s optimismem“, dodává Vladimír Hanžl.
Šárka Gorgoňová, tisková referentka ASZ