S panem Rosou je spojuje jedna velká starost – cesta vedoucí přes oba jejich statky. „Na začátku letošního roku, po opakovaném vniknutí několika osob v nočních hodinách na můj statek a ukopání našeho psa, jsem se rozhodl celý objekt oplotit. Je to i povinnost vyplývající z veterinárního zákona z důvodu šíření možné nákazy. Mé žádosti o stavební povolení nebylo obecním úřadem vyhověno s odůvodněním, že cesta vedoucí přes můj pozemek je místní účelovou komunikací, a to již od roku 2003. V katastru ale takto vedená není, proto jsem se odvolal, ovšem zatím bezvýsledně,“ vypráví Josef Řezníček.

Mladý sedlák pěstuje na 25 hektarech orné půdy hlavně kukuřici, pšenici a ječmen, 30 hektarů tvoří louky a pastviny. Mléko od 33 dojnic (zhruba 300 – 450 litrů) dodává do německé mlékárny Müller. „Pokud ovšem v roce 2015 padnou mléčné kvóty, což je, myslím, již téměř jistá věc, je mi jasné, že budu muset hledat jiného odběratele. Uvítal bych samozřejmě i naplnění slibů ministra zemědělství o zvýšení podpory živočišné výroby při čerpání dotací v dalším programovém období,“ hledí trochu s obavami do budoucna Josef Řezníček.

"Aktuálně mě však trápí neskutečná byrokracie, se kterou obzvlášť malý sedlák bojuje na každém kroku. Proč mám třeba pro Krajskou veterinární správu denně vyplňovat výkaz o čištění a dezinfekci mléčnice s tím, že kontrolu po mně musí provést a stvrdit podpisem další osoba? Proč mám pro stejnou instituci vykazovat záznamy o deratizaci? Proč mám při svých pětadvaceti hektarech orné půdy v průběhu sklizně každý týden informovat o přesném výnosu zemědělskou agenturu? O novinkách v odborné způsobilosti pro zacházení s přípravky na ochranu rostlin snad ani nemluvě," konkretizuje Josef Řezníček přebujelou byrokracii. 

Kromě škod způsobených přemnoženou zvěří, které mají v trutnovském regionu snad všichni sedláci, trápí Josefa Řezníčka i vandalismus - rozřezané fólie na balících a znehodnocená senáž. Poničené louky, pastviny a dokonce i zdevastovaná úroda od bezohledných motorkářů a čtyřkolkářů. "Některé věci řešit jdou, nad jinými je třeba jen mávnout rukou. Ale aby to nevypadalo, že si jen stěžuji... Sedlačina je můj život, neměnil bych a nejvíc se těším, až se mým právoplatným pomocníkem stane i můj sedmnáctiletý syn."

Šárka Gorgoňová, tisková referentka ASZ