„Statek naproti nám“, ukazuje pan Hodan, „patřil rodině Kropáčkových, kteří vlastnili 60 hektarů. Ti byli vystěhováni jako první, hned v devětačtyřicátém. Stejně skončila Sinkulovic rodina z osady Horušany. Dalších šest hospodářů s výměrou půdy kolem 20 hektarů je následovalo o čtyři roky později. Byl jsem v té době ještě dítě, ale nikdy nezapomenu, jak na dvoře statku na druhé straně návsi klečela před naloženým vozem s pár kousky nábytku se sepnutýma rukama s malými dětmi kolem sebe naříkající vdova - selka. Slitování s ní ale neměli. Jako memento tenkrát táta schoval úřední příkaz z MNV o povinném pachtu několika hospodářství zde. Opatruji je pro další generace, aby se nezapomnělo… Nedávno jsem takto podobně zavzpomínal před německými sedláky, kteří nechápavě kroutili hlavami a stále se ptali: „Češi Čechům? To není možné.“
Znovu soukromě hospodařit se na Hodanovic statku začalo v roce 1992 na 24 hektarech vrácených a 19 ha pronajatých polí. „Se stařičkou zemědělskou technikou, navrácenou z JZD, jsme byli pro mnoho lidí terčem posměchu. Nám to ale nevadilo, pracovali jsme na vlastním a co může být pro sedláka víc?“ vzpomíná pan Hodan.
Dnes hospodaří se synem na 96 hektarech, pěstují pšenici, řepku, ječmen, oves a brambory. Pro společnost Selgen, zabývající se šlechtěním nových odrůd polních plodin, množí hrách. V tomto směru spolupracují ještě s firmou Osiva Boršov. Stařičkou zemědělskou techniku nahradila ta nejmodernější, vybudovali sklad obilovin, pořídili čističku, sušičku a posklizňovou linku. „Velmi nám pomohly dva dotační tituly. Nejprve Mladý farmář, poté Podpora konkurenceschopnosti. Byly šité na míru pro sedláky a jejich spuštění bylo velkou zásluhou asociace,“ říká Jiří Hodan. „Při stavbě haly a nákupu kombajnu jsme využili garance a dotací úroků od PGRLF.“
Před několika lety si Hodanovi pořídili kotel na uhlí, pelety a obilí. „Vím, že mezi sedláky se o kotle na obilí vedou vášnivé diskuse, ale my v tom vidíme možnost likvidace odpadů a stabilizace minimální ceny obilí. Kotel slouží k vytápění domu, dílny a ohřevu teplé vody,“ vysvětluje Jiří Hodan.
Nedávno se mladý hospodář stal členem zastupitelstva obce Soběkury, která žije velice aktivním životem. Působí zde několik dobrovolných spolků a ročně tu proběhne zhruba stovka akcí. „Jakožto sedlák, který vidí obec trošku jinýma očima než ostatní zastupitelé, se pomalu snažím měnit i jejich pohled. Rád bych, aby se neupravoval pouze vnitřek obce, ale větší pozornost se věnovala třeba cestám a příkopům. Zmulčovaná hmota v příkopech kolem silnic zahnívá a dusičnany z ní míří přímo do vodních toků. Neřešených problémů je samozřejmě celá řada, ale já doufám, že se mi podaří leccos prosadit. Vždyť kdo už by měl mít s obcí lepší úmysly, než ti, co tu dlouhodobě žijí a podnikají?“ věří Jiří Hodan.
„Důkazem, že sedlačinu snad nedělám špatně, byla nedávná návštěva jednoho vlastníka půdy z okolí. Říkal, že sleduje, jak hospodařím, jak poctivě opravuji drenáže, což prý u družstevníků nikdy neviděl. Nabídl mi, zda bych si místo nich nechtěl pronajmout jeho pole. A chodí i další, což považuji za velký zvrat, protože zpočátku někteří vlastníci sedlákům příliš nedůvěřovali. Že by se blýskalo na lepší časy?“ netají svou radost mladý sedlák.
Šárka Gorgoňová, tisková referentka ASZ