„Statek v Chotuticích je s naším rodem spjat od úplného začátku – tedy více než 300 let. V roce 1952, kdy z něj praprarodiče spolu se svými dětmi byli vystěhováni, se pyšnil ukázkovým chlévem, v němž se dařilo chovu mléčného skotu, a náleželo k němu 38 hektarů pozemků. Nejprve jej zabralo JZD, poté státní statek, který zde skladoval chemii, část obývali nepřizpůsobiví občané. Pradědeček a potom i děda putovali do vězení a rodina se uchýlila do jižních Čech. Pamatuji si, jak jsme s dědečkem v 80. letech podnikali z jihu Čech tajné cesty na „náš“ statek. Říká se, že chlapi nebrečí, ale vždy když jsme se vraceli zpátky „domů“, děda se neudržel,“ vzpomíná Jiří Zajíc.
O restituce požádal šťastný dědeček pana Zajíce hned v roce 1989. Vše vypadalo na happy end, začala rekonstrukce – budovaly se nové střechy a podlahy promořené skladovanou chemií, vtom však přišla dědečkova sestra s žádostí o polovinu majetku. Veškeré práce spojené s obnovou statku tak na dlouhých 17 let ustaly a vypadalo to, že vinou nedořešených majetkových poměrů hospodaření na chotutickém statku zcela skončí. Rodina dokonce hledala i náhradní prostory, kde by mohla zemědělsky podnikat. Ačkoliv situace není dodnes zcela uspokojivě vyřešena, k určité dohodě před šesti lety přece jen došlo a potřebné rekonstrukce tak mohly pokračovat. Kromě nich vybudoval Jiří Zajíc i dvě ocelokolny na uskladnění techniky, před dvěma lety mu byla schválena dotace z Programu rozvoje venkova na výstavbu sil na skladování obilí. Stavba musela být dokončena do žní, banky v té době však v důsledku krize pozastavily některé úvěry a z úvěrového příslibu nakonec sešlo. Finanční prostředky tak musel pan Zajíc shánět velmi složitě a nebankovní cestou, nakonec se to však podařilo.
Původním záměrem zemědělského podnikání pana Zajíce byla specializace na živočišnou výrobu. Měl 30 prasnic a odchovával selata, před pěti lety však byl nucen přejít pouze na rostlinnou produkci. Dovedla ho k tomu nejen ekonomická nevýhodnost, ale i nemožnost nadále kombinovat chov prasat s rozrůstající se rostlinnou výrobou. Z původních navrácených 18 ha polí a 18 ha pronajatých od pratety se Zajícovým totiž podařilo nakoupit dalších 82 a pronajmout 207, tedy celkem 325 hektarů orné půdy. V současné době pěstují na 45 ha cukrovku, na 100 ha řepku, o zbytek se dělí pšenice, ječmen, kukuřice, mák a brambory. Polovinu produkce prodá pan Zajíc přes Odbytové a hospodářské družstvo Kolín, jehož je místopředsedou.
Starší, ale velmi kvalitní zemědělskou mechanizaci, na kterou nedá dopustit, zakoupil prostřednictvím bratra babičky v sousedním Německu, který zde již mnoho let žije. Za pomoci jednoho zaměstnance a brigádníků tak zvládne kompletně obhospodařit své pozemky, ale i služby na dalších 150 hektarech. „Do budoucna bych rád rozšířil výměru vlastních pozemků. Myslím, že je lepší varianta mít raději méně svých než více pronajatých,“ říká Jiří Zajíc.
„Nejen vzhledem k historii naší rodiny považuji za svou povinnost být součástí organizace, která hájí zájmy soukromých zemědělců, a myslím si, že Asociaci se její poslání daří. Nikdy jsem nelitoval finančních prostředků vložených do ní v rámci členských příspěvků, protože to považuji za dobrou investici, která se mi vrací. Mrzí mě ale, že třeba konkrétně v naší oblasti intenzivního zemědělství je stále spousta sedláků, kteří v ní sdruženi nejsou. Napadá mě proto, zda by třeba nepomohlo zavést jednotný poplatek pro větší zemědělce. A také zaměřit se na větší celorepublikovou propagaci a akce pro podporu politiky soukromých zemědělců,“ myslí si Jiří Zajíc.
Šárka Gorgoňová, tisková referentka ASZ