Ačkoliv i zdejší vesnici kolektivizace krutě zasáhla, konkrétně roku 1955, zásluhou tehdejšího starosty nebyl žádný z místních sedláků vystěhován. Statek, kde do té doby hospodařil dědeček paní Líkařové, sloužil mnoho let JZD jako odchovna mladého dobytka. Míra jeho devastace za tu dobu byla velká, přesto se rodina nevzdala a již v 80. letech zde navzdory režimu chovala několik koní a býků na výkrm. Počátku svobodného hospodaření v 90. letech m. st. se ve zdraví dožil i pamětník kolektivizace – dědeček, který si přes svůj pokročilý věk (dožil se 96 let) zažádal o cestovní pas a jezdil za inspirací na rakouské a německé farmy.
Rodinu čekala zásadní rekonstrukce zdevastovaného statku, a to jak hospodářských budov, tak obytné části, navíc poněkud ztížená faktem, že objekt je památkově chráněný. Po počátečním několikaletém chovu mléčného skotu se také vyprofilovalo zaměření podnikání, a to na chov a ustájení koní.
„Když jsme v 90. letech začali nabízet ustájení a rekreační ježdění, byli jsme v tomto směru u nás takovou první vlaštovkou. Opravdový boom nastal až zhruba před deseti lety. Kvalita poskytovaných služeb na jednotlivých farmách je však různá, někdy bohužel dosti neprofesionální,“ říká milovník koní, tatínek dnešní majitelky statku Karel Dvořák.
Na zálšském statku je v současné době dvacítka koní několika plemen, kteří mají k dispozici nejen klasické zděné stáje, jež byly před sedmi lety zrekonstruovány, a prostorné montované boxy, ale i 20 hektarů pastvin v okolí. Rodině se k původním 22 hektarům, které jim byly po revoluci navráceny, podařilo pronajmout ještě dalších 60, z nichž 55 tvoří orná půda. Líkařovi na ní pěstují zejména ječmen, oves a řepku, značnou nevýhodou však je zdejší spíše těžká hlinitá půda.
Výčet aktivit provozovaných prostřednictvím Jezdeckého klubu Dolli Zálší, který zde byl před 20 lety založen, se však zdaleka neomezuje jen na ustájení a rekreační ježdění. Od roku 1996 tu jsou každoročně pořádány letní tábory, dále květnový Den koní s ukázkou jednotlivých plemen, kvalifikací pro chladnokrevné koně a zajímavým programem pro děti, Hubertovy jízdy, místní koně nechybí na nejrůznějších okolních městských slavnostech – veselských, soběslavských, Rožmberských v Bechyni atd. Na farmě probíhá též hippoterapie pod vedením zkušené fyzioterapeutky, která pomocí této metody pomáhá třikrát týdně převážně tělesně postiženým dětem.
Právě hippoterapie, a to i v podobě intenzivních a prodloužených hipporehabilitačních víkendů spojených s ubytováním je jednou z dalších cest, kterou by se mohla farma vydat. Vhodná by byla i výstavba jezdecké haly na pozemku za statkem, která by zajistila celoroční provoz jezdeckého klubu. Dotaci z evropských fondů na její realizaci se prozatím získat nepodařilo, nicméně Líkařovi se o ni v příštím programovém období znovu pokusí. Dotace však rozhodně nejsou tím, na čem by Líkařovic statek v Zálší stál – tou je rodinná pospolitost tří generací zde žijících a hospodařících, poctivá práce a vztah ke koním, což vyjadřuje i zdejší oblíbené motto: „Pohlazení koně, vůně stáje či dokonce mozoly od vidlí se dnes čím dál tím víc stávají nedostupným synonymem něčeho opravdového a původního, co se pod nánosem moderního světa téměř ztratilo.“
Šárka Gorgoňová, tisková referentka ASZ