Zdejší region zahrnující Opavsko, Ostravsko, Krnovsko, Bruntálsko a Osoblažsko, se z velké části vyznačuje poměrně úrodnou půdou v řepařské oblasti o průměrné bonitě 10 Kč/m2, kromě
klasických obilnin a řepky je hlavní pěstovanou plodinou cukrová řepa, ale i mák a brambory. Z živočišné výroby hraje prim chov masného skotu a prasat.
Tak, jak si byli v devadesátých letech vzájemnou oporou a zdrojem rad a zkušeností tehdy s hospodařením začínající sedláci ve Sdružení soukromých zemědělců Opavska, které se v roce 1998 rozpadlo, navázali na ně nyní jejich potomci.
Krnovskoopavská asociace vznikla v roce 2009 na základě dlouhodobě velké poptávky po členství v ASZ v regionu v okolí Opavy. Zakladateli a hlavními iniciátory se stali manželé Löwenthalovi, bratři Tvarůžkovi a Miloš Zíka, kteří byli v té době členy poněkud vzdálenějšího regionu Nový Jičín. Ten sice fungoval skvěle, pro opavské a krnovské sedláky byl však z ruky.
Zdejším sedlákům se v průběhu pěti let fungování asociace podařilo nejen utvořit skvělou partu s opravdu mimořádně přátelskými vztahy, ale po vzoru a ve spolupráci se spřízněnou ASZ Olomoucko vyvíjet zejména poslední tři roky úspěšnou obchodní činnost. Ta zahrnuje hlavně hromadné nákupy hnojiv a postřiků, nově i osiv, v loňském roce se zdařil dokonce i organizačně složitější společný výkup obilnin.
Kromě této činnosti pořádají i nejrůznější regionální akce v podobě dožínek, dvoudenních zájezdů na farmy členů ASZ v jiných regionech s posezením ve sklípku či svá vlastní školení a semináře. Zejména v zimním období se scházejí poměrně hojně, často i na farmách jednotlivých členů.
Cíl, který si při svém založení před pěti lety členové dali - utvořit dobře fungující spolek farmářů, kteří organizují společné akce, sdílejí informace a občas se sejdou a proberou společné problémy - se jim daří naplňovat dokonale.
Stříbrná Farma roku 2008 neusíná na vavřínech
Krnovský statek patřící dnes rodině Löwenthalových jen pár desítek metrů od polských hranic sloužil kdysi jako zájezdní hostinec a povoznictví provozované bývalými majiteli – sudetskými Němci. Po jejich odsunu zajistil tento statek dědečkovi paní Löwenthalové jeho bratr, který zdejší oblast dobře znal, neboť v době první republiky působil jako správce krnovského městského statku. Prarodičům dnešní majitelky však bylo umožněno zde hospodařit pouze do roku 1959, pak přišel nucený vstup do JZD, posléze státních statků. Ty zabraly i polovinu stavení a založily zde chov krůt, o které se babička starala.
V roce 1993 tu obnovili po absolvování vysoké školy veterinární tradici soukromého hospodaření předsedkyně ASZ Krnovsko a Opavsko Pavla Löwenthalová se svým mužem Petrem. "Manžel se na sedlačinu tak těšil, že jsem ho musela přemlouvat, aby školu vůbec dokončil," vzpomíná dnes se smíchem paní Löwenthalová.
Hospodařit začali manželé na třinácti hektarech a vzhledem ke své profesi i faktu, že v restituci jim bylo navráceno několik krav, byla jejich vize následující - styl bavorské sedlačiny, stádo 30 krav a tomu přizpůsobená rostlinná výroba. Člověk však míní a život mění. V tomto případě několik faktů - bruntálská mlékárna neměla zájem jezdit k tak malému dodavateli, nastal i problém s placením. V roce 1996 i o rok později, kdy Moravu zasáhla ničivá povodeň, přišli Löwenthalovi o velkou část úrody a krmivo pro skot museli kupovat. To přispělo k rozhodnutí vysoce užitkové dojnice prodat a zaměřit se pouze na rostlinnou výrobu. Tehdy se naštěstí podařilo navýšit výměru půdy o 100 hektarů nákupem od restituentů, kteří ji měli v nájmu u firmy, jež zkrachovala.
Dnešní výměra činí 400 hektarů, z nichž 220 je vlastních. "Do nákupu půdy se snažíme investovat většinu zisku, protože v ní vidíme stabilitu a jistotu fungování rodinné farmy do budoucna," shodují se manželé. Kromě cukrovky (Löwenthalovi byli v kampani 2013 vyhlášeni jako druzí nejlepší pěstitelé v regionu), řepky a pšenice, která je hlavní plodinou a většina její produkce směřuje do krnovské škrobárny, jež Löwenthalovým zajišťuje stálý zisk bez minimálních výkyvů, se v příštím roce chtějí opět vrátit k pěstování máku. K oboustranné spokojenosti funguje i obchodní spolupráce s Poláky, manželé mezi nimi našli i velmi spolehlivého zaměstnance.
Vzhledem k tomu, že část obhospodařovaných pozemků se nachází na Osoblažsku, využívají Löwenthalovi mezisklad ve Městě Albrechtice. V letošním roce je v plánu i stavba dvou hal na uskladnění produkce a sila přímo na farmě. "Skladování rovná se nezávislost," říkají hospodáři.
Kromě rozvoje rostlinné výroby se manželům v minulých letech podařilo i velmi vkusně a citlivě zrekonstruovat celý statek, a to včetně rozbořené stodoly, kterou státní statky po více než dvacet let využívaly k výše zmíněnému chovu krůt. Není proto divu, že Löwenthalovi v roce 2008 uspěli v soutěži Farma roku, kde obsadili krásnou stříbrnou příčku.
Loni v létě jejich farma s velkým úspěchem a za hojné účasti hostila Farmářské slavnosti. "Nápad přivést na současné moderní statky rodiny s dětmi, které tak mají možnost poznávat formou her z bezprostřední blízkosti realitu českého zemědělství a rodinné farmy, mohou soutěžit, zapojit se do tanečního workshopu, řemeslné stezky či bubnování, je naprosto skvělý. Měli jsme tolik pozitivních ohlasů a stále se nás lidé v okolí ptají, kdy se podobná akce uskuteční opět, že do budoucna uvažujeme o další spolupráci s Parkem tři věže, organizátorem tohoto programu," plánují Löwenthalovi
S podporou rodiny není žádný cíl dost velký
Mezi rozsáhlými lesními komplexy v nejvyšších polohách Oderských vrchů východně od Opavy leží malá obec Hlubočec. V jednom ze zdejších selských stavení, kde se začalo dle dochovaných písemných zdrojů hospodařit již v roce 1760 a mezitím se tu vystřídaly tři rody, žije se svou rodinou místopředseda ASZ Krnovsko a Opavsko Martin Tvarůžka. Společně se svým mladším bratrem Janem se v Hlubočci a sousedních Kyjovicích velmi úspěšně věnuje zemědělskému podnikání obnášejícímu obhospodařování více než tisícovky hektarů půdy (1.135) , chov tří stovek mléčného a stovky masného skotu.
Na Opavsku se podařilo několika sedlákům soukromě hospodařit i za totality. Jednou z těchto rodin byli i Tvarůžkovi, v té době prarodiče a otec dnešních mladých hospodářů. „Nebylo to ale vůbec jednoduché, zasloužila se o to celá široká rodina, ovšem za cenu obrovských ústrků, řady znevýhodnění a samozřejmě bez moderní mechanizace, kterou jsme si nesměli koupit,“ vzpomíná pan Tvarůžka. V roce 1984 však nový tajemník MNV vyhlásil dokončení kolektivizace a Tvarůžkovým bylo odebráno osm hektarů lesa. Stejně tak statek, kde začalo hospodařit JZD.
Po revoluci pak začali s vypořádáním restitučních nároků a majetkových podílů velké potíže, které se řešily soudní cestou ještě dalších deset let, k částečnému finančnímu vyrovnání došlo až před dvěma lety.
To však rodinu odhodlanou věnovat se soukromému hospodaření neodradilo a postupně se jí dařilo kupovat a pronajímat pozemky a věnovat se i živočišné výrobě. V roce 1996 končily místním lidem smlouvy o pronájmu pozemků s družstvem a Tvarůžkovi tak získali naráz více než sto hektarů. O tři roky později již hospodařili na 350 hektarech, se čtyřmi zaměstnanci, díky výbornému technickému vybavení farmy hojně poskytovali zemědělské služby a podařilo se jim i získat dotace z Programu rozvoje venkova na výstavbu tří sil, haly na skladování produkce a nákup čističky na obilí v celkové výši 8,5 mil. Kč.
Další etapa zemědělského podnikání bratrů Tvarůžkových se začala psát na podzim roku 2009, kdy je oslovili ze sousedního ZD Kyjovice a nabídli vstup do družstva. Bratři se po několika bezesných nocích rozhodli družstvo s mnohamilionovými závazky a úvěry a nevyrovnanými podíly odkoupit. Převzali nájemní smlouvy na 680 hektarech půdy a zcela změnili fungování celého podniku. Bylo třeba vymýtit byrokracii, zkonsolidovat ekonomiku a podnik oddlužit. Zachovali většinu zaměstnaneckých poměrů kromě kancelářských sil (z původních šesti dostačuje jedna na částečný úvazek), ke svým zaměstnancům však mají oproti předchozím majitelům zcela jiný přístup.
Zásadně investovat bylo nutno i do hospodářských budov. Jeden kravín o kapacitě 170 míst Tvarůžkovi hned zrekonstruovali, druhý kravín K96 byl zbořen a na jeho místě vystaven nový na 102 stání a s dalším prostorem pro mladý skot. Vybudovány byly i silážní jámy a zakoupen nový tank na mléko. Investice pokryla dotace z PRV pouze z malé části, její výše činila 45 % ze 4 mil. Kč, prostavěno však bylo hodně přes 8 mil. Kč.
Na farmě se aktuálně dojí asi 150 holštýnek, kvůli zlepšení obsahu složek bylo nově přikoupeno dvacet červených strak. Odběratelem je německá mlékárna Zott sídlící v Polsku.
Jako krmivovou základnu pro skot využívají bratři hlavně senáž, výhodou je 225 hektarů trvalých travních porostů. Orná půda slouží hlavně k pěstování řepky (260 ha), pšenice (310 ha), sladovnického ječmene (200 ha) dodávaného do Plzeňského prazdroje či Radegastu, kukuřice a ostropestřce.
„Za základ považuji možnost uskladnění veškeré produkce, abychom nebyli nuceni prodávat o žních za nízkou cenu. Blízkost polských hranic a navázaná spolupráce se zdejšími sedláky nám umožňuje srovnání, ze kterého český zemědělec zrovna nevychází jako vítěz. Například skladovací prostory jsou zde naprosto běžné i při výměře deseti hektarů. Poláky také netrápí tolik přebujelá byrokracie jako nás, neboť polský úředník hájí zájmy polského zemědělce, o tom si my můžeme nechat jen zdát. Tamní sedláci mohou rozorávat louky, ještě donedávna nemuseli vést evidenci hnojiv a postřiků. Až se skoro nechce věřit, že pro oba státy platí stejná evropská legislativa. Myslím, že je jen otázkou času, kdy nás Poláci předběhnou,“ konstatuje Martin Tvarůžka.
Bez ohledu na mnohdy velmi obtěžující česká i evropská legislativní nařízení však Tvarůžkovi směle plánují další rozvoj farmy. Uvažují o zřízení bourárny, rádi by i část denní produkce mléka, která činí zhruba 3700 litrů, zpracovávali ve vlastní mlékárně. Manželky obou bratrů již nějakou dobu pokusně vyrábí vynikající sýry několika typů a tak (jak je v této rodině zvykem) od slov jistě nebude daleko k činům.
Nutno podotknout, že i mimořádně harmonické vztahy v Tvarůžkovic velké rodině umožňují oběma bratrům velmi náročné podnikání, které se neobejde bez řady stresových situací, zvládat. Jsou i dobrou startovní čárou do života tří synů Martina Tvarůžky a čtyř dcer jeho bratra Jana.
Investicí k rozvoji živočišné výroby
Ve vsi Jančí, části obce Březová na Opavsku, žije s manželkou a třemi dcerami mladý hospodář Vít Haas. Velmi vkusně a moderně zrekonstruované stavení v sobě po vstupu na prostorný dvůr se stodolou punc selskosti nezapře. Vždyť zde také ještě v padesátých letech hospodařili na 16 hektarech půdy jeho prarodiče z matčiny strany. V nedalekých Lesních Albrechticích se obhospodařování 20 hektarů půdy a 26 ha lesa věnovala rodina ze strany otce. Ani jeden z dědečků se již počátků soukromého hospodaření v devadesátých letech nedožil, jeden zemřel v roce 1986, druhý rok před sametovou revolucí.
„V roce 1990 navázali na rodinnou tradici otec a strýc, já jsem je následoval po vyučení o tři roky později. Z dob kolektivizace se, bohužel, nedochovaly záznamy o mrtvém inventáři z albrechtického statku, kde v té době byl zcela moderní traktor na dřevoplyn či fukar na seno. Museli jsme se proto spokojit s určitou finanční náhradou, pozemky a živým inventářem, jenž na několik prvních let určil jeden ze směrů našeho zemědělského podnikání. Učiněným požehnáním pak byly Kubátovy dotace, které nám v nelehkých začátcích výrazně pomohly,“ vzpomíná pan Haas.
Farma se od počátku věnovala chovu prasat, ale i ovcí plemene Merino a několika mléčných krav. Po rapidním poklesu ceny vlny a konkurenci v prodeji mléka v podobě albrechtického družstva se Haasovi rozhodli zůstat pouze u výkrmu prasat. „Lidé mají o vepřové stále velký zájem, největší poptávka je vždy na podzim a okolo Vánoc. Přes léto dodáváme i řezníkům, aktuálně máme ve výkrmu asi čtyřicítku prasat,“ vysvětluje mladý farmář.
K rozšíření živočišné výroby výrazně pomohla před dvěma lety koupě kravína na vlastním pozemku v Lesních Albrechticích. Na farmu tak putovalo deset jalovic masného plemene Charolais, o loňských Vánocích se tu narodila první telata. V plánu je zvýšení počtu krav až na 40, Haasovi zvažují do budoucna i možnost využití dotace z Programu rozvoje venkova na rekonstrukci kravína.
Do chodu farmy je v současné době zapojeno pět členů rodiny a jeden zaměstnanec. Obhospodařovaná výměra se z původních 36 hektarů polí a 26 ha lesa rozšířila na 220 ha převážně orné půdy, z nichž více než polovina je vlastních. Hlavními plodinami jsou řepka, pšenice, ječmen a oves, ale i jetelotraviny na množení. Dvanáct hektarů zaujímají brambory prodávané kompletně ze dvora, ve zdejší oblasti s nadmořskou výškou kolem 500 m.n.m. se jim daří výtečně. „Velkou výhodou jsou vlastní skladovací prostory na 70 % produkce, které nám umožňují vyčkat na lepší výkupní ceny. Praktikujeme to hlavně v případě pšenice a dalších obilnin, řepku prodáváme hned po sklizni. Výkup realizujeme zatím u nás, ale do budoucna uvažujeme o spolupráci s Poláky,“ plánuje hospodář.
Vít Haas se stal členem zdejší regionální asociace před dvěma lety a členství v ní považuje za jednoznačný přínos: „Tak skvělou partu stejně naladěných lidí s podobnými starostmi i radostmi bych jinde hledal asi jen stěží. A informace, které pravidelně nacházím ve své mailové schránce, či na školeních a seminářích pořádaných ať již celostátní či regionální ASZ, mi značně rozšířily obzory.“
Spletitá historie i nadějná současnost „Zíkova dvora“
Obec Štítina ležící v těsném podhůří Nízkých Jeseníků má velmi bohatou společenskou i kulturní minulost. Mezi prvními na Opavsku zde například vznikl český hasičský spolek nebo divadelní ochotnické sdružení. Obec se na počátku minulého století pyšnila místním odborem tělovýchovné jednoty Sokol či dechovou kapelou sklízející úspěchy v blízkém i dalekém okolí. Se Štítinou byla v minulosti spjata i celá řada významných osobností, mezi něž jednoznačně patří i zemědělský ekonom a politik František Zíka, právem nazývaný tvůrcem českého zemědělského družstevnictví ve Slezsku. (Podrobnější článek o životě Františka Zíky naleznete v Selské revue č. 1/2014). Na zbytkovém statku, který dříve patřil Řádu německých rytířů, a který místní znají jako „Zíkův dvůr“, žil od roku 1925 až do své smrti o šest let později. Nyní o tento statek, který zaujímá dvouhektarovou výměru, pečuje a zvelebuje jej jeho pravnuk, člen ASZ Krnovsko, Opavsko Miloš Zíka s rodinou.
Historie „Zíkova dvora“ je velmi spletitá a kromě období před druhou světovou válkou a posledních dvaceti let i dosti neradostná. V třicátých letech zde společně se svou matkou hospodařil dědeček dnešního mladého hospodáře, k velkostatku tehdy náleželo 80 hektarů půdy a pracovalo zde 60 zaměstnanců. Kromě klasických plodin se tu ve velkém dařilo i zelenině. Za druhé světové války byl dvůr obsazen Němci. Během těžkých bojů, které na Opavsku zuřily na jaře roku 1945, a zejména v průběhu velké tankové bitvy mezi Štítinou a Kravařemi, byla velká část obce včetně statku značně poničena. Pan Zíka se jal zdevastovaný statek opravovat, což se mu v průběhu let 1945 – 1948 za pomoci úvěru dařilo. Tehdy ještě netušil, že jej bude splácet mnoho let z mrzkého hornického platu a dalších deset roků po začátku soukromého hospodaření v devadesátých letech ještě i jeho syn a vnuk.
Více než čtyřicet let, kdy zde hospodařily nejprve státní statky a poté družstvo a rodině tu nebylo umožněno ani bydlet, se na statku také podepsalo. Nové začátky v roce 1993 – s nedobytnou pohledávkou ve výši 2,5 miliónu Kč u družstva, bez Kubátových dotací, s navrácenými 60 hektary půdy, starými stroji a živým inventářem, opravdu nebyly jednoduché. Přesto se Miloši Zíkovi a jeho otci během dvaceti let podařilo téměř nemožné – moderně zemědělsky podnikat a přitom investovat do oprav statku a vracet mu tak jeho bývalý lesk.
Zíkovi dnes obhospodařují celkem 480 hektarů převážně orné půdy v osmi katastrech, na dalších 500 hektarech poskytují zemědělské služby, a to jak kompletní, tak částečné. Necelá polovina pozemků je vlastních, zbytek pronajatý. „Půdu vnímám jako investici do budoucna, proto nakupuji i tu, která je vázána dlouhodobými smlouvami,“ vysvětluje Miloš Zíka. Cena půdy se zde aktuálně pohybuje mezi 120 a 150 tis./ha, nájem je většinou 3 % z bonity půdy, v okolí Štítiny, kde se nachází místy mokřady, od 1.500 do 3.500 Kč/ha. Kromě řepky, obilnin a kukuřice na siláž tvoří část rostlinné produkce cukrová řepa, u níž dosahuje pan Zíka dlouhodobě výborných výnosů. Veškeré obilniny Zíkovi skladují, k čemuž jim před dvěma roky dopomohla koupě dvou hal v obci – jedna je určena právě na uskladnění obilnin, druhá na techniku. Velká část produkce slouží k zajištění krmivové základny pro živočišnou výrobu, zbytek putuje do kroměřížského NAVOSU, menší část do Polska, cukrovka samozřejmě do nedalekého opavského cukrovaru.
Základem živočišné výroby je již dvacet let chov prasat. Z původních patnácti prasnic se stav navýšil až na dnešní stovku. Zíkovi prodávají selata (cena za kilogram je v rozmezí 40 – 50 Kč), zhruba třista prasat se vykrmuje, ale pouze pro drobný prodej. Chov probíhá na hluboké podestýlce, je zajištěno plně automatické krmení suchými směsmi, 95 % prasnic se inseminuje.
Na farmě také probíhá výkrm masných býků, najdete jich zde na třista. „Býky nakupujeme od pěti dodavatelů v hmotnosti 150 – 250 kg a vykrmené (na 850 kg) prodáváme většinou do zahraničí,“ informuje Miloš Zíka.
Během posledních let se také daří více investovat do rekonstrukce statku. Postupně se mění střešní krytiny na hospodářských budovách, před dvěma lety vybudovali Zíkovi nové technické zázemí včetně prostorné kanceláře a dvě dílny. Jako výborná investice se ukázal i kotel na slámu vytápějící již třetím rokem dvě bytové jednotky.
František Zíka i jeho syn by byli na své nástupce jistě náležitě pyšní. „Zíkův dvůr“ opět vzkvétá a i dnes je jednou z dominant obce. Navíc je zdrojem pracovní příležitosti pro deset zaměstnanců, což se v nezaměstnaností oplývajícím Moravskoslezském kraji počítá dvojnásob.
Hospodaření ve městě - úskalí i výhody
Původně malá zemědělská ves nedaleko Ostravy s minimálním průmyslem – Poruba, je dnes se svými téměř 70 tisíci obyvateli druhým nejlidnatějším ostravským obvodem. Po druhé světové válce padla tak trochu za oběť obrovskému rozmachu hutního průmyslu a těžby uhlí na Ostravsku, kdy bylo nutné značně rozšířit a vytvořit nové ubytovací prostory. Katastr obce byl vybrán k výstavbě nového samostatného městského celku nazvaného Nová Ostrava. Bytová výstavba z této doby je, bohužel, stále dominantou zdejší městské části. Avšak díky velkým zeleným plochám a odpočinkovým zónám platí za jednu z nejkvalitnějších lokalit v Ostravě. Zemědělskému podnikání, konkrétně rostlinné výrobě a poskytování služeb, se zde věnuje společně se svým otcem a za vydatné pomoci strýce mladý zemědělský inženýr Richard Švidrnoch.
Rodina Švidrnochů hospodaří na gruntě v Porubě od roku 1866. Ještě před počátkem výše uvedené výstavby zde působil Richardův dědeček. Jeho synovi pak byly v devadesátých letech v rámci restituce vydány pouze pozemky (24 ha), nikoliv však hospodářské budovy na vlastním pozemku, na něž měl nárok. Spor o ně trval několik let, rodinu stál nejen mnoho času, sil, zdraví, ale i možnost většího a včasnějšího rozvoje farmy. K tomu došlo až v průběhu posledních deseti let, kdy se podařilo podstatně navýšit výměru obhospodařované půdy až na současných téměř 300 hektarů, přičemž cena se tu pohybuje kolem 10 Kč/m2, nájmy u nových smluv činí až 3.500 Kč/ha.
„Určitou výhodou zdejší oblasti je, že se tu nacházejí bývalé německé obce, kde dnes málokterý vlastník z dosídlených rodin má k půdě skutečný vztah. Chybí jim tradice a kořeny, proto bylo možné dvě třetiny současné výměry koupit, zbytek pronajmout. Nějaké šance se rýsují i do budoucna, rádi bychom je proto využili,“ vysvětluje mladý hospodář a dodává: „Jistým úskalím hospodaření v městské části však je jednoznačně velmi snížená možnost dosáhnout na celou řadu dotačních titulů, a to jak z programu LEADER, tak PRV. V minulosti jsme proto využili pouze jednu dvousettisícovou dotaci na pořízení čističky na obilí.“
Porubská farma je zaměřena na pěstování pšenice, řepky, sladovnického ječmene, cukrovky a čtvrtinu výměry zaujímá sója. Samozřejmostí jsou kvalitní skladovací prostory téměř na celou produkci kromě řepky. Pouze asi 10 % úrody se prodává přímo z pole, zbytek se čistí, případně skladuje a potom prodává na kamiony z farmy. Asi tři čtvrtiny celkové produkce směřují do Polska. „Spolupráce s Poláky je naprosto bezproblémová, bez zbytečných srážek za čistotu,“ uvádí jak pan Švidrnoch, tak i naprostá většina sedláků v tomto regionu.
Richard Švidrnoch je nejen správcem webových stránek krnovsko-opavské asociace, ale zejména koordinátorem obchodní činnosti tohoto regionu. Ta vzkvétá poslední tři roky a zahrnuje hlavně hromadné nákupy hnojiv a postřiků, kdy se daří vyjednávat slevy až 32 %, v loňském roce došlo i ke společnému prodeji 600 tun pšenice. Funguje i spolupráce s Odbytovým a hospodářským družstvem Kolín, provozovaným tamními členy ASZ, a to při nákupu osiva řepky. „Do této obchodní činnosti je zapojeno asi patnáct členů ASZ z našeho regionu, nově jsme v loňském roce začali praktikovat objednávky přes regionální webové stránky,“ informuje farmář.
Pan Švidrnoch není jediným členem asociace v rodině, je jím i jeho manželka, ovšem v jiném regionu – na Vsetínsku. Pochází z okolí Vizovic, kde spolu s rodiči hospodaří na 50 hektarech půdy, věnuje se chovu masného skotu a produkci plemenného materiálu. Zajímavé tak je porovnání provozu dvou rodinných farem v odlišných přírodních podmínkách.
Pokud se na porubské farmě v budoucnu skutečně podaří navýšit výměru půdy, uvažuje pan Švidrnoch o přijetí až dvou zaměstnanců. Bude tak mít možnost zúročit vědomosti nabyté na dvousemestrálním postgraduálním kurzu na ČZU, kterého se aktuálně společně s více než dvaceti členy ASZ účastní. Jeho obsahem je totiž marketing, moderní metody vyhledávání obchodních příležitostí, řízení a podniková ekonomika.
Soukromé hospodaření jako nejlepší rozhodnutí
O úskalích hospodaření v městské části vzhledem k minimálním možnostem dosáhnout na různé dotační tituly a také složitému nákupu půdy ví své i mladý sedlák Petr Palyza, který žije v Opavě. Statek, kam se v roce 1900 do rodiny starosty přiženil jeho prapradědeček, sloužil jako škola, na jejímž provozu se podíleli místní sedláci. Jeho vnuka Jana Palyzu s rodinou zachránila v období počátků kolektivizace od vystěhování ze statku, k němuž náleželo 32 hektarů půdy, nadúroda jetelového semene, díky němuž splnil kontingent.
Otec dnešního mladého hospodáře zastával funkci ekonoma v JZD a po převratu se rozhodl pro soukromý sektor. "To se později ukázalo jako jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě," bilancuje a vzpomíná: "Výhodou bylo, že o majetkové podíly jsem nežádal sám, ale hromadně ještě s několika dalšími vlastníky, kterým celkem náleželo 125 hektarů půdy. A protože nikdo další z těchto vlastníků soukromě hospodařit nechtěl, vznikly první nájemní vztahy, které trvají dodnes."
Vzhledem k tomu, že v prostorách opavského statku nebyly podmínky pro provozování živočišné výroby, zvolil pan Palyza jako doplňkovou činnost k rostlinné výrobě pěstování žampiónů. "Zhruba čtyři roky se nám v tomto směru dařilo, dodávali jsme do menších prodejen a zájem ze strany obchodníků byl velký. S postupným navyšováním výměry půdy však bylo stále obtížnější zvládat obě činnosti, navíc s vpádem supermarketů jsme přišli o odbyt. Rozhodli jsme se proto zaměřit pouze na klasickou rostlinnou výrobu," říká pan Palyza.
V roce 2006 se do chodu farmy částečně zapojil i syn Petr, který kromě hospodaření ještě dalších pět let pracoval ve firmě obchodující s agrochemií. Jeho zkušenosti a znalosti této problematiky jsou dodnes velkým přínosem pro ostatní členy karvinskoopavského regionu. V roce 2008 využil pan Palyza dotačního titulu Mladý začínající a jeho otec na něj navazujícího Předčasného ukončení zemědělské činnosti.
Opavská farma dnes hospodaří na 350 hektarech převážně pronajaté orné půdy v příznivých podmínkách údolí řeky Moravice a Opavy, kde se dobře daří cukrovce. Bonita půdy je zde zhruba 10 - 12 Kč/m2, nájmy dosahují až 3.500 Kč/ha. Kromě cukrové řepy, řepky a pšenice se tu daří i kukuřici na zrno a máku. Farmář je členem sdružení Český mák, přes které výhodně nakupuje osivo. "Mák je skutečně potravinářskou komoditou, u níž vidím i koncovku. Dodáváme jej do ryze české firmy SEMIX Otice, která se specializuje na výrobu pekařských a cukrářských směsí pro gastroprovozy, jídelny i domácnosti a známá je hlavně svými makovými specialitami," pochvaluje si farmář.
"Vzhledem k tomu, že trh s půdou je i s ohledem na dlouhodobé až desetileté smlouvy takřka zakonzervovaný, s přílišným rozšiřováním výměry do budoucna nepočítáme. Spíše máme v úmyslu maximalizovat výnosy. V případě pšenice to v loňském roce bylo 7 t/ha, řepky 4 t/ha a cukrovky něco přes 60 t/ha," říká mladý hospodář a společně s otcem dodává: "Budoucnost soukromého hospodaření vidíme optimisticky. Nikdy jsme se nesetkali s nezájmem o naši produkci, naopak zaznamenáváme mnohem vyšší poptávku např. ze strany provozovatelů bioplynových stanic na dodávky kukuřice. To ale není cesta, kterou se chceme ubírat. I ostatní zemědělci by si měli uvědomit, že toto je obor, o který narozdíl od ostatních bude stále zájem. Vymizely i případy platební neschopnosti, se kterými jsme se potýkali třeba před deseti lety. A ve spolupráci se sedláky z regionu, kdy se navzájem informujeme o příznivých výkupních cenách, či s velkými slevami realizujeme hromadné nákupy agrochemie, to je ještě příjemnější."
Dotace jako posun v hospodářství
Do Milostovic, obce, která je dnes městskou částí Opavy, přišel rod Bučkových v roce 1770 a jeden z předků zde založil družstevní lihovar. Současný impozantní statek vznikl sloučením dvou původních v roce 1895 a již v té době k němu patřilo 60 hektarů půdy. Těsně před druhou světovou válkou zemřel hospodář, pradědeček dnešního mladého sedláka Martina Bučka, a veškerá starost o statek, 14 zaměstnanců a malé děti tak ležela na bedrech jeho ženy. V roce 1960 pak byla rodina vystěhována do domu na konci obce a hospodářské budovy obsadil družstevní dobytek. Několik let tu fungoval i jezdecký oddíl.
O restituce zažádal v devadesátých letech otec dnešního mladého hospodáře Václav Buček, aniž by tušil, jak složité a zdlouhavé jejich vypořádávání bude. Na navrácených 60 hektarech orné půdy mohl začít hospodařit takřka hned, mnohem složitější však bylo vydání družstvem zdevastovaných budov. To se řešilo do roku 1995 soudní cestou a i přes rozsudek ve prospěch rodiny neexistovala ještě nějakou dobu jeho praktická vymahatelnost.
"Někdy se divím, jak jsme ty začátky vůbec mohli zvládnout. S manželkou, původním povoláním učitelkou, se nám vlastně převrátil život ve své polovině vzhůru nohama. Základem bylo hospodařit, vydělané peníze jsme postupně investovali do oprav obytné části statku, výstavby haly na skladování produkce a strojů a nákupu techniky. Určitou oporou v této době nám byla setkávání se stejně začínajícími hospodáři ve Sdružení soukromých zemědělců, jehož duší byl otec dnešního místopředsedy ASZ našeho regionu Martina Tvarůžky. Synové těch zemědělců, kteří se tehdy navzájem podporovali a řešili více starostí než radostí, drží dnes za jeden provaz a tvoří skvělou partu v regionální asociaci," říká Václav Buček.
Na stovce hektarů v úrodné řepařské oblasti v nadmořské výšce kolem 300 metrů pěstují Bučkovi nejen tuto plodinu, ale i řepku, obilniny a brambory. "První roky jsme z brambor žili. Neexistovaly obchodní řetězce, dodávali jsme je tedy do menších prodejen a školních jídelen, což se samozřejmě postupem času radikálně změnilo. Aktuálně je pěstujeme pouze na jednom hektaru a většinu produkce prodáme ze dvora. V tom nám, zejména v období nadúrody, pomáhají webové stránky zřízené mým druhým synem, IT specialistou," vysvětluje Václav Buček.
Pro jeho syna Martina, který se v zemědělství pohyboval odmala, však ani jiná volba než pokračovat ve šlépějích svých předků nebyla, jiný obor ho zkrátka nelákal. Po absolvování zemědělské školy v Opavě začal hospodařit na 27 hektarech pronajatých od místního sedláka, který již s podnikáním skončil, a k nákupu techniky využil dotační titul Mladý začínající. Těsně před pozastavením titulu PUZČ se Bučkovým podařilo využít i tento. "Vím, že tyto dva dotační tituly neskutečně napomohly k včasnému zapojení mladých hospodářů do činnosti na mnoha farmách a jejich otcům zase umožnily důstojný odchod do důchodu. Každá z dotací znamená posun v hospodářství, ale tyto dvě, na jejichž spuštění měla velkou zásluhu ASZ a které byly šity skutečně na míru rodinným farmám, obzvláště," myslí si pan Buček.
Život v podzámčí
V údolí řeky Moravice, na předělu mezi Opavskou nížinou a Nízkým Jeseníkem, je usazen v kopcovitém terénu osm kilometrů jižně od Opavy v nadmořské výšce 264 metrů Hradec nad Moravicí. Díky své výhodné poloze patřil k nejstarším osídleným místům Slezska a dodnes je označován za jeho perlu. Nejatraktivnějším místem tohoto města je bezesporu zámek, bývalý knížecí hrad Přemyslovců. Přímo v podzámčí žijí a hospodaří otec a syn Vít a Václav Heinzovi.
Ve druhé polovině devatenáctého století tu provozoval provaznickou živnost pradědeček pana Heinze Leopold a po malých částech začal nakupovat půdu. V roce 1946, po druhé pozemkové úpravě, kdy zde již hospodařil jeho syn a vnuk, patřilo ke stavení celkem devět hektarů a fungovalo tu povoznictví. První pokus kolektivizace v roce 1952 byl v Hradci neúspěšný, druhý o čtyři roky později se však již zdařil a tak i otec a děd pana Heinze byli, ač jako jedni z posledních, nuceni vstoupit do družstva. I přesto se jim ale podařilo po celou dobu minulého režimu chovat několik krav, býka a koně.
Když dal Vít Heinz v roce 1992 výpověď z JZD, zažádal o restituce a začal soukromě hospodařit, jeho rodiče z tohoto rozhodnutí velkou radost neměli, manželka ho však podpořila. Půdu se dařilo kupovat a pronajímat jen velmi pozvolna, problém nastal i s vyplacením části transformačního nároku. Situace se dořešila až na konci roku 1997, kdy v rámci vypořádání tohoto nároku Heinzovi převzali a částečně dokoupili budovu kravína v jižní části města zvané Kajlovec. Sem putovaly první 50% Charolais jalovice, v nichž se na počátku devadesátých let zhlédl pan Heinz při své návštěvě Francie. Vyřešili se tak i problémy s inseminací původních mléčných krav.
Dnes stádo masného skotu na kajlovecké farmě čítá 70 kusů. V roce 2011 Heinzovi neúspěšně žádali o dotaci na rekonstrukci a rozšíření kravína. „Plán rozšíření byl na 100 a více kusů, ale vzhledem k tomu, že zde platí snížená hranice pásma hygienické ochrany, nebylo nám vyhověno,“ vysvětluje pan Heinz.
Heinzovi mají ze všech sedláků v regionu nejvyšší podíl trvalých travních porostů – ze 150 obhospodařovaných hektarů 60. Na orné půdě se věnují pěstování řepky, pšenice, ječmene, ovsa a v loňském roce se po desetileté pauze vrátily k cukrovce. „Velmi nám pomáhají slevy při hromadných nákupech agrochemie či osiva organizovaných naší regionální ASZ, velkou pochvalu zaslouží zejména náš obchodní koordinátor Richard Švidrnoch,“ říká Vít Heinz.
Hradecké hospodáře dlouhodobě trápí škody způsobené neúměrně přemnoženou zvěří. „Před osmi lety jsme z tohoto důvodu zcela skončili s pěstováním kukuřice a také byli nuceni rozorat část zničených trvalých travních porostů. Loni v dubnu nám způsobily srnky škodu na sedmi hektarech řepky. Naštěstí to již bylo po absolvování skvělého školení, které na toto téma organizovala v regionech celostátní ASZ a my již věděli, jak se bránit. Nechali jsme si vypracovat znalecký odhad škody, který byl vyčíslen na 68 tisíc Kč a snažili se jej uplatnit u místního mysliveckého sdružení. Jejich znalecký posudek se však oproti našemu značně lišil – zněl na částku 1.470 Kč. Vznikl tedy soudní spor, který trvá již téměř dva roky. Někdy zkrátka není jiné cesty, protože všechno si člověk nesmí nechat líbit,“ myslí si Heinzovi.
Hlavní prioritou je nyní pro hospodáře nákup půdy. Z výše uvedené obhospodařované výměry je pouze 40 hektarů vlastních, rádi by ji proto rozšířili. „Je třeba jednat, protože cena půdy dolů nepůjde, spíše naopak. V sousedním Polsku ji již teď zemědělci nakupují v přepočtu až za 350 tis. Kč/ha. Pro rodinnou farmu je to do budoucna nejlepší investice a já jsem rád, že jsem ve svém synovi našel toho, kdo se o ni v dalších letech bude starat,“ uzavírá Vít Heinz.
Slezský ráj nebo peklo?
Slezský ráj to napohled je název dokumentu České televize mapujícího současnost Osoblažska, tedy severovýchodního výběžku okresu Bruntál. Zdejší turisticky téměř nedotčenou oblast s mírným reliéfem, přírodními i historickými památkami by snad nezaujatý pozorovatel rájem mohl nazvat. Avšak chátrající až zcela zdevastované budovy, místa bez kanalizace, plynofikace, nedostatek škol, obchodů a vylidněné obce těžko. Éra odsunu zdejších původních obyvatel (sudetských Němců) po druhé světové válce a dalších čtyřicet let komunismu s příchodem socialistického zemědělství Osoblažsko nenávratně poznamenaly.
„Pokud člověk nehospodaří na své půdě, nikdy k ní nemůže mít takový vztah a lásku. Musím přece cítit, že dělám na svém. Nejhorším hospodářem je proto stát,“ říká ve výše zmiňovaném dokumentu Pavel Müller. Soukromý zemědělec ze Slezských Pavlovic, jehož rodina má zde, na Osoblažsku, čtyři stovky let staré kořeny. Se svými dvěma syny – Pavlem a Eduardem, jsou v obci s 200 obyvateli jedinými podnikateli.
Müllerovi byli před válkou státními příslušníky Československa s německou národností, což se však po obsazení Sudet Němci administrativním zásahem změnilo. Ačkoliv nešlo o fašistickou rodinu a otec pana Müllera Richard bojoval v jugoslávské armádě, byl dědeček na konci války odvlečen jako zajatec na Kavkaz, kde jeho stopa končí. Došlo k zabavení majetku rodiny a její členové byli transportováni do sběrného tábora na Rokycansko. Odtud se je podařilo Richardovi, který se roku 1946 vrátil na obsazený statek, dostat domů. Získal přednostní právo na příděl konfiskátu po svých rodičích a bylo mu tak umožněno odkoupit vlastní dům a menší, třináctihektarovou část polností. V padesátých letech se jakožto soukromý zemědělec odmítající kolektivizaci stal cílem pronásledování StB a roku 1953 ve svých 30 letech tragicky zemřel – údajně v důsledku nešťastné náhody.
„Ačkoliv jsem byl v okrese první, kdo po listopadu 89 žádal o restituce, větší část půdy, která po generace patřila naší rodině, mi navrácena nebyla. Pozemkový úřad mé žádosti nevyhověl s odůvodněním, že podle zákona není možná, neboť prarodiče byli říšskoněmeckými státními příslušníky,“ vysvětluje Pavel Müller.
K vlastnictví většího množství půdy se podařilo rodině propracovat až v roce 2007 nákupem od Pozemkového fondu na splátky na dobu 30 let. V současné době tak Müllerovi obhospodařují celkem 100 hektarů, z nichž 30 je pronajatých. Farma je zcela strojově soběstačná, pěstovanými komoditami jsou řepka, pšenice, sladovnický ječmen a menší množství brambor prodávaných ze dvora. V budoucnu by měla přibýt i cukrovka zhruba na 15 ha.
V počátcích soukromého hospodaření, kdy byl pan Müller nucen doplatit obytný dům a hospodářské budovy za předčasně zemřelého otce a investoval do živočišné výroby koupí kravína nedaleko farmy, kde dříve hospodařily státní statky, nebylo příliš prostoru na rekonstrukci hospodářství. To se však radikálně změnilo v posledních několika letech. Vyučený zedník Pavel Müller společně se svými dvěma syny dává farmě zbrusu nový kabát. Nové střechy na hospodářských budovách, nová hala na skladování zemědělské techniky, zámková dlažba – vše budováno svépomocí.
Müllerovi a jejich prosperující hospodářství jsou důkazem toho, že i přes značně znevýhodněné startovní podmínky a v oblasti, jež se pravidelně umisťuje na přední příčce celorepublikového žebříčku nezaměstnanosti, se dá s úspěchem podnikat. Mladý farmář Eduard si k úspěšnému hospodaření navíc připisuje ještě jeden plusový bod. Je nadaným varhaníkem, absolventem ostravské konzervatoře, a pro své krajany založil tradici vánočních koncertů ve zdejším kostele. O loňských Vánocích se konal již jedenáctý a za dobu svého trvání povýšil na velmi významnou společenskou událost nejen místního významu.
Církevní restituce jako další šance
Opuštěné statky po odsunu sudetských Němců po druhé světové válce obsazovali na Bruntálsku hojně Volynští Češi, Slováci, Řekové a v padesátých letech pak zcela nedobrovolně i rodiny českých sedláků z vnitrozemí. Většinou pouze samotné matky s dětmi, neboť otcové, nesouhlasící s kolektivizací, končili minimálně na několik let ve vězení či u pomocných technických praporů u práce v dolech. Z bruntálských statků, které v druhé polovině čtyřicátých let vystřídalo mnohdy více nájemců, tak o několik let později pro vystěhované sedláky zbyla zcela vybydlená a napůl zdevastovaná obydlí.
Po zřízení družstev a posléze státních statků našla logicky většina přistěhovalých i hrstka původních obyvatel v této téměř výlučně zemědělské oblasti pracovní uplatnění právě zde. Patřila mezi ně i rodina Jarmily Schnaubeltové z Dolních Povelic na severovýchodě Bruntálska, coby kamenem dohodil do sousedního Polska.
"Když jsem v devadesátém prvním roce po rodičovské dovolené dostala u státních statků, kde jsem zastávala místo zootechničky a manžel traktoristy, výpověď, rozhodli jsme se podnikat. Zaměřili jsme se na lesní práce od pěstební činnosti až po těžbu dřeva a naše firma zaměstnávala i 75 pracovníků. Práce ve velkém, kdy jsme měli na starost lesy v celém okrsku, nás však po několika letech začala velmi vyčerpávat a těšit. Otevřeli jsme si tedy pilu a nějakou dobu, při mnohem menším počtu zaměstnanců, vyváželi hranoly do zahraničí, nejvíce Itálie a Francie. Abych ale byla upřímná, neustále nás to oba táhlo k zemědělství," začíná své vyprávění paní Schnaubeltová.
První krok k soukromému hospodaření učinili Schnaubeltovi v roce 2000 koupí statku, který byl vrácen v restituci bývalé majitelce, a ta jej neměla zájem využívat. O dva roky později přišel pronájem prvních tří hektarů pozemků a v malém množství výkrm býků. I nadále však bylo nutno živit se i jinou prací, kromě poskytování služeb okolním zemědělcům šlo např. o těžbu dřeva pro obec. Naštěstí bylo možno začít navyšovat výměru, a to jak koupí a pronájmem od vlastníků, tak i koupí menšího množství od Pozemkového fondu. Dnes Schnaubeltovi obhospodařují 162 hektarů v nadmořské výšce kolem 250 metrů. Polovina je vlastní, asi 32 hektarů připadá na louky a pastviny, zbytek je orná půda. Nájem činí při poměrně nízké bonitě 3,4 Kč/m2 500 až 1.500 Kč/ha.
"Ideální výměra půdy pro naši farmu, kde kromě mě a manžela pracuje ještě dcera, jeden ze synů a dva zaměstnanci, by byla 250 hektarů. Možnost jejího dalšího nákupu od vlastníků je však téměř nulová, jedinou šancí jsou pro nás v budoucnu církevní restituce. Vzhledem ke strojové vybavenosti farmy proto stále poskytujeme zemědělské služby, hlavně sklizeň, a to na 400 hektarech," vysvětluje farmářka.
V roce 2005 se rodina rozhodla pro diverzifikaci činnosti v podobě provozování agroturistiky. "Získali jsme dotaci od Moravskoslezského kraje ve výši 15 tisíc na lůžko a celou půdní část domu přebudovali na ubytování pro 12 osob. Hlavně v letním období k nám jezdili Češi a Poláci, pro které byl pobyt na farmě určitou atrakcí. Nakonec se však ukázalo jako nesmírně náročné věnovat se hostům v takové míře, jakou vyžadovali, obzvláště v období žní. V loňském roce jsme tedy od této činnosti upustili," říká paní Schnaubeltová.
V roce 2006 se naskytla možnost koupě bývalého kravína od Pozemkového fondu a tak Schnaubeltovi rozšířili chov masného skotu. "Škoda jen, že Pozemkový fond na Osoblažsku a Bruntálsku nebyl ochoten prodat soukromým zemědělcům více hospodářských budov bývalých státních statků, o které měli velký zájem. Místo toho je nechal zdevastovat takovým způsobem, že jsou dnes již nepoužitelné," lituje Jarmila Schnaubeltová.
