Avšak chátrající až zcela zdevastované budovy, místa bez kanalizace, plynofikace, nedostatek škol, obchodů a vylidněné obce těžko. Éra odsunu zdejších původních obyvatel (sudetských Němců) po druhé světové válce a dalších čtyřicet let komunismu s příchodem socialistického zemědělství Osoblažsko nenávratně poznamenaly.
„Pokud člověk nehospodaří na své půdě, nikdy k ní nemůže mít takový vztah a lásku. Musím přece cítit, že dělám na svém. Nejhorším hospodářem je proto stát,“ říká ve výše zmiňovaném dokumentu Pavel Müller. Soukromý zemědělec ze Slezských Pavlovic, jehož rodina má zde, na Osoblažsku, čtyři stovky let staré kořeny. Se svými dvěma syny – Pavlem a Eduardem, jsou v obci s 200 obyvateli jedinými podnikateli.
Müllerovi byli před válkou státními příslušníky Československa s německou národností, což se však po obsazení Sudet Němci administrativním zásahem změnilo. Ačkoliv nešlo o fašistickou rodinu a otec pana Müllera Richard bojoval v jugoslávské armádě, byl dědeček na konci války odvlečen jako zajatec na Kavkaz, kde jeho stopa končí. Došlo k zabavení majetku rodiny a její členové byli transportováni do sběrného tábora na Rokycansko. Odtud se je podařilo Richardovi, který se roku 1946 vrátil na obsazený statek, dostat domů. Získal přednostní právo na příděl konfiskátu po svých rodičích a bylo mu tak umožněno odkoupit vlastní dům a menší, třináctihektarovou část polností. V padesátých letech se jakožto soukromý zemědělec odmítající kolektivizaci stal cílem pronásledování StB a roku 1953 ve svých 30 letech tragicky zemřel – údajně v důsledku nešťastné náhody.
„Ačkoliv jsem byl v okrese první, kdo po listopadu 89 žádal o restituce, větší část půdy, která po generace patřila naší rodině, mi navrácena nebyla. Pozemkový úřad mé žádosti nevyhověl s odůvodněním, že podle zákona není možná, neboť prarodiče byli říšskoněmeckými státními příslušníky,“ vysvětluje Pavel Müller.
K vlastnictví většího množství půdy se podařilo rodině propracovat až v roce 2007 nákupem od Pozemkového fondu na splátky na dobu 30 let. V současné době tak Müllerovi obhospodařují celkem 100 hektarů, z nichž 30 je pronajatých. Farma je zcela strojově soběstačná, pěstovanými komoditami jsou řepka, pšenice, sladovnický ječmen a menší množství brambor prodávaných ze dvora. V budoucnu by měla přibýt i cukrovka zhruba na 15 ha.
V počátcích soukromého hospodaření, kdy byl pan Müller nucen doplatit obytný dům a hospodářské budovy za předčasně zemřelého otce a investoval do živočišné výroby koupí kravína nedaleko farmy, kde dříve hospodařily státní statky, nebylo příliš prostoru na rekonstrukci hospodářství. To se však radikálně změnilo v posledních několika letech. Vyučený zedník Pavel Müller společně se svými dvěma syny dává farmě zbrusu nový kabát. Nové střechy na hospodářských budovách, nová hala na skladování zemědělské techniky, zámková dlažba – vše budováno svépomocí.
Müllerovi a jejich prosperující hospodářství jsou důkazem toho, že i přes značně znevýhodněné startovní podmínky a v oblasti, jež se pravidelně umisťuje na přední příčce celorepublikového žebříčku nezaměstnanosti, se dá s úspěchem podnikat. Mladý farmář Eduard si k úspěšnému hospodaření navíc připisuje ještě jeden plusový bod. Je nadaným varhaníkem, absolventem ostravské konzervatoře, a pro své krajany založil tradici vánočních koncertů ve zdejším kostele. O loňských Vánocích se konal již jedenáctý a za dobu svého trvání povýšil na velmi významnou společenskou událost nejen místního významu.
Šárka Gorgoňová, tisková referentka ASZ