Orlické hory a podhůří, Poorličí a Polabí – převážně kopcovitá podhorská oblast s pastvinami a tudíž smíšená hospodářství, ale i úrodné nížiny a výhradně rostlinná výroba včetně pěstování zeleniny – to vše v sobě zahrnuje tento region spojující Rychnovsko s Hradeckem. Několikahektarové farmy, ale i několikasethektarové – mléčný a masný skot, prasata, řepka a obilniny, ale i koně, ryby a speciální plodiny. Finalizace produkce, agroturistika a celá řada dalších doplňkových aktivit – rozmanitost tomuto regionu skutečně nechybí.

„Během fungování naší regionální asociace, která byla založena jako jedna z prvních v republice hned v roce 1998, jsme zkoušeli již mnoho variant spolupráce. Vzhledem k pestrosti zaměření jednotlivých hospodářství je však nejrůznější obchodní činnost, která třeba úspěšně bují v jiných regionech ASZ, předem odsouzena k zániku. Výborně ovšem celou řadu let funguje Mlékařské a hospodářské družstvo Opočno, v němž jsou sdruženi všichni producenti mléka z naší organizace. V ostatních případech jde spíše o spolupráci užší skupinky sedláků se stejným zaměřením či z jedné konkrétní oblasti,“ vysvětluje předseda ASZ Rychnov nad Kněžnou Jiří Petr.

Nečinná však tato organizace rozhodně není. Její předsednictvo se schází zpravidla jednou měsíčně a pro své členy se snaží ve spolupráci s různými subjekty pravidelně organizovat vzdělávací a informační semináře. Tématy jsou například ochrana rostlin, osiva, technické novinky, zemědělská legislativa, daňová problematika a jiné. Pořádá také školení řidičů – jak pro profesionály, tak referenty. Vyšší počet členů regionu umožňuje i nejrůznější výhody a množstevní slevy – při nákupu chemických přípravků například až 30 %. Novým počinem v tomto směru je i zajištění výrazné množstevní slevy na nákup pracovních oděvů a ochranných pomůcek pro členy ASZ z Královéhradeckého kraje s možností celorepublikového rozšíření. Čile funguje i spolupráce s ostatními regiony v kraji, zejména s ASZ Náchodska a ASZ Trutnov.

Z rychnovského regionu vzešla také celá řada podnětů týkajících se administrativní zátěže směrem k Antibyrokratické komisi MZe, která začala fungovat právě na popud Asociace soukromého zemědělství. „Konkrétně jsme žádali o zjednodušení administrace žádostí o dotace z Programu rozvoje venkova, zrušení povinnosti dokládat ke každé žádosti osvědčení o registraci, či zrušení zasílání měsíčního hlášení o dodávkách mléka na SZIF. Díky práci této komise se podařilo mnohá nesmyslná nařízení eliminovat, proto se můžeme věnovat i vlastnímu hospodaření, ne jen papírování,“ říká Jiří Petr. Rychnovská asociace byla také před několika lety první, která poukázala na nesmyslnou povinnost vedení podvojného účetnictví u žadatele o dotace z Programu rozvoje venkova.

Škoda jen, že se do dění v regionu příliš nedaří více zapojovat sedláky z Hradecka. Potenciál by na to tato organizace, která si při svém založení před 16 lety dala do vínku sdružit místní soukromé zemědělce za účelem bližší vzájemné spolupráce, předávání zkušeností a poznatků, určitě měla.

Ze záhumenku k prosperujícímu hospodářství 

V rámci farem členů asociace se najde i hrstka těch, na nichž jejich majitelé mohli ve velmi omezené míře hospodařit i za doby totality. Většinou na vyměněných nejhorších pozemcích a s minimem živočišné výroby. To byl i případ otce předsedy ASZ Rychnov nad Kněžnou Jiřího Petra. K hospodářství ve Spáleništi u Dobrušky v té době patřilo šest hektarů polností, pět mléčných krav, stádečko ovcí plemene merino a v menším množství se zde vykrmovali býci. Cesta k rozvoji soukromého hospodaření, kterou dnes rodina provozuje na třech farmách – kromě Spáleniště ještě v blízkém Podbřezí a Pohoří, však mohla naplno začít až v devadesátých letech.

Tehdy již s invencí Jiřího Petra mladší, který se věnoval hospodaření až do roku 1999 při studiu, jež dokončil doktorátem. Významným mezníkem byl nejen tento rok, kdy se mohl do zemědělské praxe vrhnout naplno, ale i rok 1994, kdy rodina sdružením podílů od vlastníků z blízkého okolí převzala v sousední obci Podbřezí areál s porodnou a odchovnou prasat. V té době zde bylo 83 prasnic. „Chov prasat jsme zde úspěšně provozovali více než deset let, měli jsme okolo 120 prasnic a pět kanců. Vzhledem k poměrně radikálnímu snížení výkupních cen a také potížím s odběrateli se však již nevyplatilo udržovat porodnu v provozuschopném stavu. Proto jsme se zaměřili pouze na výkrm nakoupených selat. Těch u nás najdete 350, o hmotnosti 130 až 140 kg je dodáváme na menší soukromá jatka do Trutnova za aktuální cenu 34 Kč/kg,“ vysvětluje Jiří Petr.

Farma se vždy věnovala i výkrmu býků a je tomu tak dodnes – v množství asi 170 kusů nakupovaných jako zástav, část z vlastního chovu. Vykrmená zvířata dodává na jatka TORO Hlavečník za cenu 48 Kč/kg.

Před dvaceti lety Jiří Petr ukončil chov mléčných krav z důvodu malého prostoru chléva a také proto, že se mléko muselo dovážet na různá svozná místa a navíc každý měsíc v jiný čas. Proto se rozhodl pro chov krav bez tržní produkce mléka, v současné době jde o zhruba třicetihlavé stádo, které je celoročně venku. Jen pro zajímavost - v loňském roce bylo z 22 porodů sedm jaloviček a 21 býčků, tedy šestkrát dvojčata.

Rostlinná výroba je provozována na 180 hektarech, z nichž 100 zaujímá orná půda. Vzhledem k půdním podmínkám (převládají zde mělké žluté jílovité půdy s podložím opuky a s cenou dle BPEJ okolo 1,5 Kč/m2) pěstuje převážně ozimé obiloviny – pšenici, ječmen, triticale, dále pak řepku a z jařin hrách a oves. Většina produkce kromě řepky slouží jako krmivová základna. „Hrách ovšem používám i při zatravnění jako krycí plodinu. Velmi se mi osvědčila senáž z ovsa a hrachu, které seji po ječmeni a mám tak dvě sklizně,“ inspiruje Jiří Petr. Veškerou úrodu obilí a hrachu pro krmné účely skladuje farmář ve vlastní hale s provzdušňováním o kapacitě cca 350 tun.

„Jsem pyšný na to, co se nám se synem podařilo vybudovat. Obzvláště s přihlédnutím k tomu, že ve zdejší oblasti historicky žádné velké statky nebyly. Pouze záhumenky a tak většina lidí po druhé světové válce odešla hospodařit do pohraničí, zejména na Broumovsko, na statky opuštěné sudetskými Němci. Můj otec chtěl statek rozšířit už v roce 1947. Měl na to připravený i veškerý materiál, ale chybělo mu kování na vrata, a tak mu projekt úřady zamítly, že na to není pamatováno ve dvouletce a že by jim to nabouralo plány. Táta zemřel, když mi bylo 16 let a já musel při učení převzít hospodářství jakožto nejmladší z rodu, který na statku zůstal. A vůbec toho nelituji,“vypráví Jiří Petr starší.

Jiří Petr se kromě provozu své farmy snaží jakožto předseda regionální asociace pomáhat s rozvojem hospodářství i ostatním sedlákům. Inspiruje je k doplňkovým aktivitám a využití finančních zdrojů z dotačních titulů prostřednictvím Programu rozvoje venkova a vypracovává pro ně projekty. Dále je členem certifikační komise pro značení domácích výrobků – Orlické Hory originální produkt, jehož cílem je podpořit prodej konečných výrobků přímo spotřebitelům.

Od založení ASZ ČR je velmi aktivním členem, od druhého volebního období předsedou revizní komise a také zástupcem asociace v Monitorovacím výboru PRV, kde se účastní jednotlivých pracovních skupin.

„Snad se nyní, za nového ministra zemědělství, podaří prosadit více ve prospěch rodinných farem, které ze své podstaty pomáhají vytvářet venkov. Bude se o to velmi snažit i místopředseda našeho regionu David Smetana, který je nyní v jeho poradním sboru. Rodinné farmy by si to více než zasloužily,“ přeje si Jiří Petr.

Farma Pod lipou cílem spokojených zákazníků

Brána Orlických hor – tak je nazýváno městečko Rokytnice v Orlických horách ležící v jejich východní části v nadmořské výšce 600 metrů. Zejména po roce 1989 se stalo vyhledávaným turistickým střediskem s mnoha pamětihodnostmi. Lidé z širokého okolí si sem v posledních několika letech však zvykli jezdit i z jiného důvodu – pro poctivé mléčné výrobky na Farmu Pod lipou, kterou provozuje rodina Páchových.

„Vyrábět mléko – to byla vždy doména horských oblastí, sem mléčný skot zkrátka patří, jsou tu ideální podmínky k jeho chovu. Je proto velká škoda, že masivní přechod na chov masného skotu se nevyhnul ani zdejší oblasti a naše farma je tak v okolí jedinou s produkcí mléka,“ říká její majitel Jiří Pácha.

Když se společně s manželkou, s níž mnoho let pracovali v místních státních statcích, rozhodli na počátku devadesátých let koupit hospodářské budovy zde v Rokytnici, bylo zaměření farmy zcela jasné – do stájí putovalo základní stádo červených strak. „Nejnáročnějších bylo prvních sedm let – než jsme udělali rekonstrukci kravína včetně venkovního krmiště, mléčnice a dojírny. Do té doby byla jedinou mechanizací drážka na zakládání krmiva,“ vzpomíná pan Pácha a dodává: „Co se týče půdy, začínali jsme pouze na pronajatých hektarech, dnes už je naštěstí situace zcela jiná. Ze 130 hektarů luk a pastvin, které obhospodařujeme, je 70 vlastních a koupě dalších třiceti je na spadnutí. Pravda ovšem je, že oproti ceně 2 Kč/m2, za níž jsme nakupovali v počátcích, se ta dnešní vyšplhala na osminásobek.“

Potíže se Páchovým nevyhnuly ani při odbytu hlavní faremní komodity – mléka. Poté, co ukončila v devadesátých letech činnost žamberecká mlékárna, začali produkci od zhruba šedesátky krav dodávat do Miltry v Městečku Trnávka. Výsledek? Z dlužné částky 167.000 Kč se menší část podařilo vymoci a co se týče zbývajícího dluhu, umořila jej mlékárna formou hotových produktů – sýrů. „Jediné štěstí, že se nám je prostřednictvím obchodní sítě Coop podařilo prodat,“ konstatuje farmář.

Snaha o určitou nezávislost v tomto směru a také fakt, že již nějakých 15 let vyráběli Páchovi s úspěchem chutné mléčné výrobky pro širokou rodinu a známé podomácku, je dovedla k myšlence začít finalizovat alespoň polovinu faremní produkce. „Vzhledem k tomu, že předseda naší regionální asociace Jirka Petr, se kterým naše farma již roky spolupracuje (nákup obilí, prodej telat atd.), poskytuje i poradenskou činnost, pomohl nám vypracovat žádost o dotaci z Programu rozvoje venkova na pořízení minimlékárny a ta byla schválena,“ informuje Jiří Pácha.

Zhruba 50 % denní produkce mléka (asi 300 litrů) tak Páchovi počínaje rokem 2010 mění v kontejnerové minimlékárně na lahodné jogurty, jogurtové nápoje, smetanové mlsánky oblíbené hlavně dětmi, tvarohy, máslo, sýry čerstvé, zrající i nakládané a na dle vlastní fantazie a na objednávku vyráběné speciální sýrové dorty. Pro většinu výrobků se zákazníci naučili jezdit přímo na farmu, velký úspěch má i automat s faremními výrobky umístěný spolu s mlékomatem na náměstí v Žamberku. Pouze menší část směřuje do maloobchodu. „Velmi se nám osvědčil i prodej na Farmářských slavnostech a Dožínkách ASZ. Rádi bychom se více účastnili i farmářských trhů, k tomu nám ale ještě chybí chladící vůz, do kterého chceme v brzké době investovat,“ plánuje pan Pácha a dodává: „Nejen za tu nezávislost v části odbytu to opravdu stálo a proto mohu zpracování a přímý prodej ostatním sedlákům jen doporučit – nebojte se toho!“

Rokytnická farma dále nabízí i ustájení koní, jejich sportovní přípravu a trénink jezdců (parkur, drezura, military, rodeové disciplíny, westernové ježdění), provozuje i jezdecký klub. Koňský svět je doménou staršího syna pana Páchy – Jiřího, a to doslova. Stará se nejen o koně ustájené na farmě, ale úspěšně reprezentuje i na mnoha celostátních a mezinárodních jezdeckých soutěžích. V minulosti v jedné z nejnáročnějších jezdeckých disciplín – všestranné způsobilosti (military), několik posledních let pak ve westernových disciplínách. Obrovským úspěchem nejen pro něj, ale i pro Českou republiku bylo páté místo v  soutěži Americana v roce 2010 v disciplíně Barrel Race. Toto mezinárodní klání je pro příznivce westernového sportu absolutním vrcholem. Jiří Pácha mladší také často spolupracuje s vyhlášeným barrandovským kaskadérským filmovým týmem při natáčení scén s koňmi – buď davových či jako dublér-kaskadér. Objevil se i ve filmech či seriálech zahraničních produkcí jako např. Borgia, Angelika či Letopisy Narnie a také několika reklamních spotech.

Do provozu farmy je z velké části zapojena celá rodina včetně dvou synů a dcery, která má na starosti administrativu a aktuálně si doplňuje vzdělání prostřednictvím dvousemestrálního ekonomicko-manažerského kurzu pořádaného pro členy asociace na ČZU v Praze. „Pomalu dozrál čas předat farmu mladší generaci. Startovní podmínky jsme se jim s manželkou – oproti těm, které jsme měli před více než dvaceti lety my, snažili vylepšit, tak nezbývá než jim popřát hodně štěstí,“ uzavírá Jiří Pácha.

Pozoruhodná historie i nadějná budoucnost

Městys Doudleby nad Orlicí, rozkládající se na obou březích Divoké Orlice, nabízí náhodným návštěvníkům dvě rozdílné tváře. První charakterizuje jeho nejznámější památka – nevelký, ale půvabný zámek z roku 1588, který je dílem italských renesančních umělců a jeho prostory můžete obdivovat i v historickém velkofilmu Bathory, který zde v roce 2007 natáčel režisér Juraj Jakubisko. Druhá tvář poněkud nešťastně mapuje období dřívějšího průmyslového rozmachu Doudleb, a to v podobě značně zchátralých budov, kterým vévodí areál bývalé textilky Perla ve velmi neutěšeném stavu. Své nejhorší časy odehrávající se v druhé polovině minulého století má však naštěstí zdárně za sebou statek rodiny Hlaváčkových, na němž byste stopy té doby hledali jen stěží. Za posledních dvacet let se naopak stal díky úsilí svých majitelů doudlebskou chloubou.

Však také pochází z počátku 17. století a roku 1653 byl prohlášen za největší v obci. Se jménem Hlaváčkových se pojí od roku 1898, kdy se sem do rodiny Kaňků přiženil pradědeček dnešního mladého hospodáře Ivo Hlaváčka – Jan. Za jeho éry došlo k ještě většímu rozmachu statku, zejména přikoupením zahradnictví a dalším navýšením výměry až na 32 hektarů. V padesátých letech převzal část z nich školní statek, zbylé pak JZD, které zde ustájilo krávy a prasnice.

Chuť otce i syna Hlaváčkových obnovit v devadesátých letech na doudlebském statku opět tradici soukromého hospodaření zvítězila nad všemi počátečními obtížemi. Ať již to byly zdevastované hospodářské budovy, staré stroje navrácené z JZD či průtahy s vydáním části pozemků (10 ha) ze strany školního statku, kterým nahrávaly v té době platné zákony.

„Jako první přišly na řadu rekonstrukce hospodářských budov. Vždyť my neměli ani kde ustájit těch prvních šestnáct jalovic, které nám JZD jakožto živý inventář vydalo,“ vzpomínají Hlaváčkovi. Zpočátku zaměřili své zemědělské podnikání na chov mléčného skotu a výkrm prasat. Po ztrátě odbytu mléka zapříčiněné krachem mlékárny v Žamberku vyměnili dojnice za býky a od té doby se zabývají jejich výkrmem. Ve stáji doudlebského statku jich je aktuálně asi padesát, většina masného plemene limousine. „Nejprve jsme nakupovali telata, dnes však již jen zástav, který dokrmujeme do 750 kg. Část býků prodáme i na jatka do nedaleké Jaroslavi, z důvodu nepříliš velkého zájmu ze strany českých jatek však putují většinou do zahraničí, hlavně Rakouska či Itálie,“ nastiňuje současnou situaci Ivo Hlaváček.

Za naprostou prioritu od samého počátku však Hlaváčkovi považovali investici do půdy. V současné době tak hospodaří na celkem 105 hektarech (z toho 7 ha luk), z nichž pouze 30 je pronajatých. „Nyní ještě čekáme na vydání 20 hektarů, na které mělo družstvo dvacetiletou nájemní smlouvu. Snad se to i díky zrealizovaným pozemkovým úpravám v letošním roce konečně podaří,“ doufá mladý hospodář.

V průběhu let se kromě půdy dařilo investovat i do celkové rekonstrukce statku včetně jeho obytné části a stavby nových hal na uskladnění komodit a zemědělské techniky. Značně se totiž rozšířil a zkvalitnil strojový park, který farmě zajišťuje nejen soběstačnost, ale umožňuje i poskytování služeb, hlavně sklizně, na dalších 400 hektarech především pro soukromé zemědělce. Prosperitu farmy však z největší části zajišťuje rostlinná výroby – tedy pěstování pšenice, řepky, kukuřice na siláž, 15 hektarů zaujímá i sója. Vzhledem k tomu, že skladovací prostory na farmě umožňují uskladnění pouze poloviny produkce, je jedním z úkolů pro hospodáře do budoucna stavba další haly, nikoliv však za pomoci využití dotací z evropských fondů. „Investiční dotace s sebou nesou tolik administrativy a umělého navýšení cen, že do budoucna nepočítám s jejich využitím. Nehledě na to, že na mnohé z nich nemá menší farma ani šanci dosáhnout. Za mnohem přínosnější bych považoval větší dotace na údržbu krajiny či výraznější podporu pro úplně začínající zemědělce. Jen v našem okolí je řada statků i s 30hektarovou výměrou, jejichž majitelé – mnohdy mladí lidé, pracují v družstvu, kterému tuto půdu i pronajímají. Třeba by pro ně finanční podpora byla impulsem k osamostatnění se a podařilo by se jim navázat na zpřetrhané vazby,“ zamýšlí se farmář.

Rodině Hlaváčkových se to ale podařilo velmi dobře. Za své úsilí vybudovat ze zdevastovaného statku moderní prosperující farmu byli v roce 2007 oceněni na prknech pražského Divadla pod Palmovkou druhým místem v soutěži Asociace soukromého zemědělství Farma roku. Zcela zaslouženě. Rodinná tradice je na nejlepší cestě pokračovat směle dál, neboť oba Hlaváčkovic synové mají o hospodaření zájem a starší Filip se již na dráhu farmáře připravuje studiem na pražské ČZU. 

Úctyhodný rodokmen a naplněné poselství 

Úspěšnou účastí v soutěži Farma roku se může pochlubit i rodina Moravcových z Lhoty Netřeby nedaleko Dobrušky, a to hned v jejím prvním ročníku, kdy obsadila stříbrnou příčku. Majiteli statku Janu Moravcovi náleží toto ocenění především za to, že ačkoliv se narodil a část života žil ve městě, zcela přirozeně navázal na odkaz svého dědečka - sedláka. A začal s tím ještě dříve, než vůbec tušil, že bude moci naplno soukromě hospodařit.

Úctyhodný rodokmen rodu Moravcových sahá až do poloviny 17. století, s obcí Netřeba je spojen od roku 1707, kdy si zde zakoupil chalupu první Moravec. Předkem a také vzorem, který na zdejším statku zanechal nejznatelnější stopu, a to již od útlého mládí, byl právě dědeček pana Moravce, jež se narodil roku 1901. „Na statku se v té době chovali koně, kteří byli obzvláště po vypuknutí první světové války hodně potřeba. Muži ze vsi narukovali a můj tehdy třináctiletý děda s koňmi obstarával nejen nejrůznější práce v lese a na poli, ale zajišťoval i dopravu lidí bryčkou na vlak do Dobrušky a zpět. Koně miloval, byl to sedlák každým coulem a proto nucený vstup do družstva v roce 1957 nesl velmi těžce. Zemřel tři roky před sametovou revolucí,“ vzpomíná pan Moravec.

Ten v té době žil, stejně jako rodiče, v nedaleké Dobrušce, ale na venkov ho to velmi lákalo. Po smrti dědečka proto začal rekonstruovat rodinný statek a hned v roce 1991 zažádal o restituce. „Od samého počátku jsem věděl, že chci hospodařit v ekologickém režimu, na menší výměře půdy a zaměřit se nejen na rostlinnou, ale i živočišnou produkci,“ říká farmář.

Svou vizi od té doby, za vydatné pomoci rodiny, poctivě naplňuje. Výměra farmy se z původních 12 hektarů rozšířila na současných 62 a zhruba na dvou třetinách orné půdy je pěstován oves, špalda a také velmi kvalitní pícnina a skvělá předplodina – jetel. Zbytek zaujímají louky a pastviny v nadmořské výšce 380 – 400 m. Stejně jako mnoho dalších farem v okolí, i Moravcovi ukončili před čtyřmi lety produkci brambor. Ty je sice provázely od počátku hospodaření, po dva roky pěstovali i kvalitní sadbové, ale ekonomika hovořila jasně.

Věrni naopak zůstali chovu červenostrakatého skotu, který po vybudování stáje na volné ustájení v roce 2003 ještě rozšířili. Odbyt zhruba 500 litrů mléka v bio kvalitě je zajištěn obden prostřednictvím Mlékařského a hospodářského družstva Opočno, kde je pan Moravec členem představenstva. „Fandím sedlákům, kteří se rozhodnou sami zpracovávat produkci, ale já o tom ani do budoucna nepřemýšlím. Díky mlékařskému družstvu máme zajištěny dobré podmínky a slušnou výkupní cenu (aktuálně 9,40 Kč/l), která nás nenutí začít finalizovat,“ vysvětluje pan Moravec. 

Společně s ním pracuje na farmě již i starší syn Radek, manželka má na starosti veškerou administrativu. „Bez velké pomoci mé ženy a její podpory bych zejména začátky soukromého hospodaření zvládal velmi těžce. V době, kdy nám ještě chyběla kvalitní zemědělská technika, pomáhali s prací v hospodářství i oboje rodiče. Několik posledních let je zapojena už i další generace, dokonce i syn Ondra, který ještě navštěvuje základní školu. A v tom je právě obrovská síla a hluboký smysl rodinného farmaření,“ dodává Jan Moravec.

Je jen dobře, že došlo na slova, která krátce po druhé světové válce vepsal na rodinou pečlivě uschovaný dokument matrikář z farního úřadu: „Rod Moravců, jak jen z matrik možno zjistiti, trvá bezmála 300 roků. Málo je takových rodů. Kéž si zachová zděděnou zbožnost, poctivost a houževnatost! Bůh mu žehnej a dlouho, dlouho zachovej!“

V Ovocnářství u Hlaváčků vede samosběr 

Ačkoliv pěstování ovoce a zeleniny je ve zdejším regionu spíše doménou Polabí, daří se mu i na Rychnovsku. Konkrétně v Ovocnářství u Hlaváčků v Domašíně přímo u Rychnova nad Kněžnou. Vždyť jsou také Václav Hlaváček a jeho otec v oboru vystudovaní, pan Hlaváček starší navíc již před padesáti lety zakládal první porosty jahod v černíkovickém JZD.

„Tehdy ovšem směřovala téměř veškerá produkce do novoměstských konzerváren, které v devadesátých letech ukončily svou činnost. V rámci soukromého hospodaření jsme se proto museli dodavatelsky zcela přeorientovat – a to na samosběr a prodej ze dvora,“ vzpomíná pan Hlaváček.

Hlaváčkovi začali hospodařit v roce 1992 na navrácených 15 hektarech, z nichž část zaujímaly sady. Dnešní výměra je čtyřnásobná a ze dvou třetin jde o vlastní pozemky. Hlavním prodejním artiklem ovocnářství jsou jahody pěstované na 13 hektarech – většina za účelem sklizně, zhruba 3 ha jsou vyhrazeny pro sadbu. Daří se zde zejména odrůdám Karmen (česká středně raná odrůda vyšlechtěná na Velehradě), Honeoye (raná odrůda amerického původu) a Elkat (nová polská poloraná odrůda). Osm hektarů zaujímají jablečné sady, o něco menší výměru brambory, které jsou výbornou předplodinou jahodám, a zbytek obilniny a řepka.

Odbyt jahod je z 80 % zajištěn samosběrem (od června do července). Přímo v Domašíně mají Hlaváčkovi i podsklepenou prodejnu, otevřenou celoročně ve všední dny od 8 do 17 hodin. Odtud se prodá konečným spotřebitelům i obchodníkům většina jablek, brambor, sadba jahod, doplňkovým sortimentem jsou ovocné stromky.

„Nestandardní část produkce jablek dodáváme do brněnského Frapa, které se zabývá výrobou ovocných koncentrátů. Část ovoce nabízíme i prostřednictvím stánkového prodeje a zejména v poslední době zaznamenáváme zvýšený zájem o kvalitní české produkty. Lidé si v mnoha případech opravdu raději nakoupí u našeho stánku, než u sousedního s polským sice levnějším, ale nepříliš kvalitním ovocem a zeleninou,“ říká pan Hlaváček.

Kromě rodiny pracuje v ovocnářství i jedna zaměstnankyně, která má na starosti prodej v obchodě a také brigádník. Větší množství sezónních brigádníků je pak najímáno v období sklizně, prostory za prodejnou pro ně nabízí i vhodné technické zázemí. „V počátcích našeho podnikání u nás brigádničili hlavně studenti, kteří vítali možnost přivýdělku, dnes však jejich zájem opadl natolik, že je téměř zcela nahradili důchodci,“ vysvětluje Václav Hlaváček.

V roce 2008 využili Hlaváčkovi 50% dotaci z celkové dvoumilionové investice z Programu rozvoje venkova na závlahové systémy a v budoucnu by, co se investic týče, ještě rádi rozšířili skladovací prostory na jablka. 

„V tomto směru jsme vděčni Asociaci soukromého zemědělství, že se pro nás, menší hospodáře, snaží prosazovat vhodné dotační tituly. Nejen v této oblasti je totiž protiváha k velkým podnikům více než potřeba. Uvidíme, jak to s podporou sektoru ovoce a zeleniny jak v rámci Evropy, tak i národních dotací, v příštím období bude. Nyní jsme zařazeni do systému integrované produkce. Společně s tátou ale oba věříme, že našlápnuto máme dobře a že i bez dalšího zvyšování výměry půdy se nám v budoucnu bude dařit alespoň tak jako doposud,“ uzavírá Václav Hlaváček.

Panský dvůr našel houževnaté majitele

Na statku v Debřecích, části obce Skuhrov nad Bělou, hospodaří rod Piskorů od roku 1786. Tehdy karmelitáni, kterým patřilo kvasinské panství a tedy i panské dvory v Debřecích, v předtuše zrušení řádu rozdali nebo odprodali část svého majetku. Panské dvory tak byly rozděleny mezi jednotlivé usedlíky, každý z nich mezi čtyři rodiny. Dnes se tu, stále za vydatné pomoci svého otce, věnují sedlačině bratři Jaroslav a Miloš.

Jejich dědeček a otec zde před kolektivizací chovali koně a krávy, ke statku tehdy patřilo 12 hektarů. Přechod k socialistickému zemědělství nebyl ani zde bezbolestný, ale na rozdíl od sousední Lukavice, kde se sedláci vstupu do JZD hromadně vzepřeli a téměř celá obec byla vystěhována, mohla rodina na statku zůstat.

V devadesátých letech zde soukromé hospodaření obnovil pan Piskora starší, synové mu vždy vypomáhali při zaměstnání, nejmladší ještě studoval. Hned od počátku se dařilo pronajímat a později i kupovat další pozemky až na současných 200 hektarů (z toho 45 vlastních). „Většinu tvoří orná půda, pouze asi 30 ha louky a pastviny částečně spadající do oblasti LFA. Bonita je zde zhruba 8 Kč/m2, nájmy se pohybují okolo 2.500 Kč/ha, prodejní cena se drží na 100 tisíc/ha. Moc šancí na získání další půdy ale již není, nepomohou ani církevní restituce, neboť v naší oblasti jsou jen malé farnosti,“ vysvětluje Jaroslav Piskora.

Kromě obilovin a řepky produkuje farma i mák a travní semeno. Část produkce (asi 300 tun) skladují Piskorovi na farmě, část u kolegy a řepku pak přímo v sile žamberecké firmy Bor, se kterou již několik let spokojeně obchodují. „V budoucnu ale máme určitě v úmyslu vystavět na farmě novou skladovací halu, rádi bychom pro tyto účely využili dotaci z Programu rozvoje venkova,“ plánuje pan Piskora.

Od počátku zemědělského podnikání byla farma zaměřena i na živočišnou výrobu, a to chov mléčného skotu, konkrétně červených strak. Mléko se dařilo za slušnou cenu prodávat prostřednictvím Mlékařského družstva Opočno, tehdy se již provozu farmy naplno věnoval nejmladší syn Piskorových – Pavel. Práce ho nesmírně bavila, vymýšlel i další aktivity a měl velkou radost, když se farmu podařilo zase o trochu více zvelebit. Pak však přišla zákeřná nemoc a mladý sedlák před třemi lety ve věku 33 let zemřel.

Rodina stála před rozhodnutím, jak dál. Hospodaření se tedy nyní, stejně jako v jeho počátcích, věnují oba starší bratři při zaměstnání. Mléčný skot nahradil hlavně z časových důvodů masný. Stádo o zhruba třiceti kusech skotu má uzavřený obrat, býčci se vykrmují do 21 měsíců. Dodáváni jsou na jatka Toro Hlavečník za aktuální cenu 90 Kč/kg v mase.

„Pokud to jen trochu půjde, i nadále bychom rádi hospodaření zvládali při zaměstnání. A budoucnost? Roste nám další generace se selskými geny, které se již znatelně projevují. Nemáme proto strach, že by rod Piskorů na debřeckém statku nepokračoval,“ shodují se bratři.

V Osečnici vsadili na pohodu zvířat

Statek v Osečnici, kam se v předposledním roce druhé světové války přiženil dědeček dnešního hospodáře Vladimíra Poláčka znávali místní jako Kubcův statek. Vznikl na konci 19. století rozdělením velkého gruntu na dva o 12,5 hektarech. Dnes je se jménem rodiny Poláčkových spjat natolik, že si na jiné domorodci již ani nevzpomenou. Vždyť si to také otec a syn Poláčkovi za to, co pro jeho rozmach za posledních dvacet let udělali, více než zaslouží.

První roky po zažádání o restituce však byli pro rodinu nesmírně náročné, zejména ekonomicky. „Na našem pozemku vystavělo středisko živočišné výroby kravín K96 spolu se skladem předělaným na odchovnu, takže jsme na ně získali předkupní právo. Na jejich koupi jsme využili bezúročné půjčky, která se v konečném důsledku, jak jistě na vlatní kůži zažila celá řada sedláků, zúročila, a to dvěma miliony korun. Poslední splátku se nám podařilo zaplatit v letošním roce,“ vypráví Vladimír Poláček starší a dodává: „Začátky byly i ve znamení vyrovnání restitučních nároků s ostatními asi třiceti vlastníky, kteří nechtěli soukromě hospodařit, a to v celkové výši dalších dvou milionů korun, které jsme poctivě splatili v průběhu tří let.“

Zaměření farmy bylo pro plemenáře Vladimíra Poláčka mladšího od počátku jasné – chov mléčného skotu. Než však v roce 1994 převedli Poláčkovi do nově zrekonstruované stáje s novou dojírnou a technologií nákazy prosté kvalitní stádo českých červených strak, stálo je to hodně úsilí. O šest let později byla ještě vybudována stáj na výkrm býků. Do té doby Poláčkovi zástav prodávali, nyní býky vykrmují do 24 měsíců a s dodržením zmasilosti dodávají na jatka TORO Hlavečník. Prioritou chovu je absolutně uzavřený obrat stáda. 

V několika posledních letech nastoupili Poláčkovi cestu křížení jalovic německými býky plemene Fleckvieh. To se vyznačuje výbornou produkcí mléka a geneticky založenými vynikajícími růstovými schopnostmi. Mléčná užitkovost se v současné době u stáda čítajícího 85 dojnic pohybuje kolem 8 000 kg, více než 3 000 litrů mléka je obden dodáváno prostřednictvím Mlékařského a hospodářského družstva Opočno, kde je pan Poláček členem představenstva.

„Za základ považujeme pohodlí ve stáji a kvalitní krmení,“ říká pan Poláček a nutno uznat, že na zvířatech na osečnickém statku je to na první pohled znát. Telata přecházejí po uplynutí kolostrálního období na mléčnou náhražku od firmy Sano. Základem krmé dávky stáda založené na objemu je směs hrachu, kukuřice a jetelotrávy. Ke krmným účelům je tak využita veškerá produkce rostlinné výroby farmy. Tu Poláčkovi provozují na celkem 230 hektarech půdy, ze kterých je třetina vlastních. 90 hektarů zaujímá orná půda, zbytek louky a pastviny. „Velmi nám pomohlo zavedení velkých pastevních bloků, a to i na úkor zatravnění orné půdy, na které jsme přešli v polovině devadesátých let. Umožňuje nám praktikovat noční pasení otelených krav, březí mají k dispozici pastvinu přes den a velmi jim to prospívá,“ vysvětluje pan Poláček, který na zvětšené pastviny zařadil i řadu krajinných prvků.

V brzké době čeká Poláčkovi rozhodnutí ohledně modernizace dojící technologie. Jednou z možností je i pořízení dojícího automatu, ke kterému se Vladimír Poláček začíná pomalu přiklánět. „Technologicky řeší úsporu v lidech a pokud bychom se v budoucnu rozhodli pro jeho pořízení, stačilo by pro provoz farmy zapojení tří členů rodiny. Pevně věřím, že jedním z nich bude i nejstarší syn, který právě studuje vyšší odbornou zemědělskou školu,“ plánuje hospodář.  

Pan Poláček má obhospodařované pozemky ve třech honitbách a dlouhodobě se potýká s velkými škodami způsobenými přemnoženou zvěří. V roce 2009, kdy došlo k neúměrnému poničení kukuřičného porostu na třiceti hektarech, si však už řekl dost. „Můj požadavek na symbolickou patnáctitisícovou náhradu, která ani náhodou nemohla pokrýt způsobené škody, zástupci myslivského sdružení nepřijali. Celou věc jsem tedy byl nucen řešit soudní cestou, která dopadla v můj prospěch. Myslivci museli nakonec zaplatit daleko vyšší částku – celkem 60 tisích korun, navýšenou o soudní poplatky a honoráře právníků. Odvolali se sice ke Krajskému soudu v Hradci Králové, ale neuspěli. Dodnes mám však pocit, i když se situace trochu zlepšila, že uplatnění mých práv absolutně nechápou a žijí v dobách hluboké totality. Vím, že podobné problémy má více členů asociace, rád proto, pokud se rozhodnou hájit svá práva touto cestou, pomohu a posloužím radou,“ říká Vladimír Poláček.

Jeho otec – Vladimír Poláček starší, založil na počátku devadesátých let v rychnovském okrese Sdružení soukromých zemědělců. „V polovině devadesátých let jsem stál u zrodu okresní Agrární komory a byl jejím prvním předsedou. Menší soukromí zemědělci měli však v té době tolik práce a starostí s obnovením svých hospodářství, že ji zcela ovládly právnické osoby. Nadšeně jsem proto uvítal vznik Asociace soukromého zemědělství a jak v celostátním měřítku, tak i tady u nás na Rychnovsku jsem se v prvních letech opravdu aktivně zapojoval,“ vzpomíná Vladimír Poláček a dodává: „Asociaci se od té doby podařilo prosadit celou řadu výhod pro nás, sedláky. Mrzí mě však, že se naše řady v průběhu let nepodařilo ještě více  rozšířit – to by pak jistě šla spousta věcí snáz.“

Farma u řeky Orlice nabízí přidanou hodnotu 

Nedaleko soutoku řek Divoká a Tichá Orlice, na území, které bylo před téměř dvaceti lety vyhlášeno Přírodním parkem Orlice, se ekologicky šetrnému způsobu hospodaření věnují bratři Tomáš Dajčár a Richard Macháň. Přínos jejich Farmy u řeky Orlice ale nespočívá pouze ve využití trvalých travních porostů k pastvě skotu, která je vlastně jedinou smysluplnou alternativou rozumného hospodaření v tomto krásném koutě České republiky, ale i v produkci kvalitního hovězího masa v bio kvalitě prodávaného přímo spotřebitelům ze dvora.

Statek v Lípě nad Orlicí byl v roce 1948 odebrán rodičům jejich otce, jaderného chemika Vladimíra Macháně, který žil roky na Slovensku, aniž by tušil, že statek patří rodině. Po revoluci, kdy byl statek společně s 15 hektary polností rodině vrácen, se rozhodl začít na něm hospodařit. Při své práci v Ústavu pro jadernou bezpečnost pro Východočeský kraj tak začal studovat i zemědělskou legislativu. I vzhledem k přírodní oblasti, kde se farma nachází, zvolil jako jeden z prvních zemědělců u nás hospodaření v ekologickém režimu. Jeho rozhodnutí věnovat se extenzivnímu pastevnímu chovu masného skotu se ukázalo jako velmi prozíravé. Později totiž umožnilo diverzifikaci činností farmy, které se teď velmi úspěšně věnují oba synové.

V roce 2009, kdy již Vladimír Macháň společně se dvěma zaměstnanci obhospodařoval 340 hektarů luk a pastvin, které se mu postupně podařilo pronajmout a odkoupit, a stádo plemen Aberdeen Angus a Piemont čítalo více než sto kusů, pojal myšlenku zpracování faremní produkce. Tehdy se také vrátil po dlouholetém pobytu v zahraničí starší syn, lékař Tomáš, který začal pronikat do tajů českého zemědělství. Společně se rozhodli podat žádost o dotaci z Programu rozvoje venkova na rekonstrukci statku včetně výstavby bourárny a prodejny. V roce 2010, kdy žádost podali, však byly zvýhodňovány mléčné farmy, podařilo se to tedy až o rok později. Dva měsíce po schválení dotace pan Macháň zemřel.

„Společně s mladším bratrem, který v té době žil na Slovensku, jsme uvažovali co dál a dospěli k rozhodnutí, že budeme pokračovat v otcových šlépějích. Přiznám se, že jsme ale trochu podcenili neskutečné úřednické martyrium, které se poté strhlo, některé záležitosti nejsou kvůli průtahům dořešené dodnes,“ vysvětluje Tomáš Dajčár a dodává: „Jsme ale velmi rádi, že se otcovu myšlenku nabídnout lidem kvalitní hovězí maso v bio kvalitě přímo z farmy podařilo zrealizovat a že skutečně funguje.“

Aktuálně čítá matečné stádo na farmě složené z kříženců plemene Aberdeen Angus, Piemont a českých strak 120 krav, přirozenou plemenitbu zajišťují čtyři plemenní býci. Je praktikován celoroční pastevní odchov, k dispozici je zimoviště.

Kapacita bourárny je 300 kusů ročně, v současné době je využívána asi z 20 %. Býci i jalovice, které neslouží k dalšímu chovu, jsou poraženi ve věku 18 – 24 měsíců na ekologických jatkách. Ve čtvrtích zrají v chladících boxech po dobu 7 až 10 dnů, následuje bourání, vakuové balení a opatření etiketou. „Maso z plemene Aberdeen Angus je jemně vláknité a křehké. Díky jedinečné vlastnosti mramorování – ukládání tuku do svaloviny, je šťavnaté a má typickou chuť. Maso z plemene Piemont je typické krátké, s chutí připomínající zvěřinu. Vyznačuje se velmi nízkým obsahem cholesterolu – nižším než například v rybách či drůbeži,“ informuje Tomáš Dajčár.

Prodej předem objednaného masa prostřednictvím e-shopu (www.farmaurekyorlice) probíhá přímo na farmě nebo závozem do větších měst, zájem je velký. „Praktikujeme pouze prodej přímému spotřebiteli, bez mezičlánku, který navýší cenu o 30 i více procent. Ani v budoucnu rozhodně nechceme naši produkci nabízet prostřednictvím nějaké obchodní sítě,“ říká Tomáš Dajčár a dodává: „Přidaná hodnota, dle mého názoru, k zemědělskému podnikání patří. Tímto směrem by se v budoucnu měla ubírat i dotační politika. Zpracování vlastní produkce mohu doporučit i ostatním členům asociace. Pokud by měl někdo v budoucnu v úmyslu zřídit si bourárnu, rád se podělím s našimi zkušenostmi a poskytnu informace.“

Klášter neobnoven, statek však čile vzkvétá

Na půl cesty mezi kopci Orlických hor a úrodným Polabím, v členitém terénu, kde pískovitá půda střídá žluté jíly, se rostlinné výrobě a zvelebování přes 300 let starého krásného statku věnují bratři Daniel a Pavel Havlíčkovi. Název vesnice, kde se statek nachází – Klášter nad Dědinou – má hluboké historické kořeny. V roce 1279 zde cisterciáci, mnišský řád, který je spojován s kolonizací Podorlicka a Orlických hor, založili na malém návrší obklopeném z jedné strany úrodnou půdou a z druhé bažinami a často rozvodněnou říčkou Dědinou klášter Sacer campus (Svaté pole). Na konci roku 1420 jej však zcela vyplenili hradečtí husité a majetky kláštera byly posléze připojeny k opočenskému panství. V loňském roce způsobil mezi archeology a historiky hotovou senzaci nález Buly vydané na počátku 15. století papežem Inocencem VII. Byla nalezena na poli v okruhu pěti kilometrů od místa, kde klášter stál.

Koupě klášterského statku, k němuž před kolektivizací patřilo 45 hektarů polností, byla první velkou investicí rodiny Havlíčkových, když se po revoluci rozhodli soukromě hospodařit. Původní rodinný statek v obci Ledce, kde v minulosti hospodařila rodina maminky bratrů Havlíčkových, a k němuž po restituci Havlíčkovi získali zpět 18 hektarů polí a finanční kompenzaci, již totiž nebylo možno více rozšiřovat.

„V té době jsme oba s bratrem studovali vysokou školu zemědělskou a já se rozhodl odjet na stáž do Švýcarska za poznáním soukromého zemědělství. Praxe na mléčné farmě u Bodamského jezera byla velkou zkušeností a díky ní padlo opravdu definitivní rozhodnutí, že budeme hospodařit naplno,“ vzpomíná Daniel Havlíček. 

Následovalo náročné období, kdy se hospodaření (rostlinné výrobě a výkrmu býků) věnovali bratři při studiu a rodiče při zaměstnání. Jako nejdůležitější investici, která má logicky přednost i před rekonstrukcí statku, jež se ale postupně také velmi daří, vyhodnotila rodina nákup půdy. „Kromě 40 hektarů pozemků, které patřily ke klášterskému statku a jež jsme si nejdříve pronajali, se podařilo koupit půdu i od několika dalších vlastníků v okolí. Výbornou variantou byl i nákup státní půdy na 20leté bezúročné splátky,“ říkají bratři.

Dnes farma hospodaří na 285 hektarech převážně orné půdy, šest ha zaujímá i les. Jak bylo již v úvodu zmíněno, určitou nevýhodou je velmi členitý terén s různými druhy půd vyžadujících rozdílné technologie – jak orebné, tak i bezorebné. Hlavní pěstovanou plodinou je pšenice na téměř 50 % výměry, dále řepka, cukrovka, mák, sója a na čtyřech hektarech zelí. Skladování praktikují bratři v soukromém sile v Dobrušce, výborná je i spolupráce s choceňským BORem. „Na prodej poloviny produkce zelí máme smlouvu se soukromou kysárnou, zbytek prodáme do velkoobchodu či krouhané přímo ze dvora. Lidé si zejména v poslední době zvykli nakupovat krouhané zelí, které si doma nechají vykvasit. Poté, co časopis dTest prokázal, že celá řada balení kysaného zelí vůbec neobsahuje vitamín C, pro který si jej zákazníci kupují, ani žádoucí bakterie mléčného kvašení, ale naopak konzervanty a sladidla, se ani není čemu divit,“ podotýká Pavel Havlíček.

Ten plní na farmě zejména funkci mechanizátora, starší Daniel je agronom a má na starosti i ekonomiku. „Je jasné, že po vstupu do EU se ekonomika farem pohybuje někde zcela jinde. Dotační politika umožňuje mnohem více investovat, ať již do nákupu půdy, což je základ, rekonstrukcí či pořízení výkonnější techniky. Pravda ale je, že kromě přímých plateb a dotací na úrok při nákupu techniky prostřednictvím PGRLF žádné jiné finanční podpory (např. z Programu rozvoje venkova) nevyužíváme. V letošním roce budeme modernizovat posklizňovou linku, ale opět bez dotace, která s sebou nese neúměrnou byrokratickou zátěž,“ vysvětluje Daniel Havlíček a dodává: „Vzhledem k tomu, že mě ekonomika velmi zajímá, ale je to již 20 let, co jsem opustil školní lavice, jsem uvítal možnost absolvovat dvousemestrální postgraduální kurz, který pořádá ČZU ve spolupráci s asociací. Jeho obsahem je především marketing, moderní metody vyhledávání obchodních příležitostí, řízení a podniková ekonomika – tedy to, s čím se člověk musí vypořádávat v praxi.  A po prvním semestru mohu zkonstatovat, že splnil má očekávání. Navíc se zde sešla parta prima lidí z nejrůznějších regionů, se kterými si máme co říci, což je takový bonus navíc.“

I do budoucna se ještě pro bratry Havlíčkovi rýsují možnosti nákupu půdy, zejména od vlastníků. „Těší nás, že v průběhu let se lepší pohled vlastníků na nás jako slušné hospodáře. Vnímají, že se snažíme o půdu správně pečovat, nezanedbáváme drenážování, stejně tak co se  týče nájemních smluv,“ mají radost bratři.

Slušnost, skromnost, pokora a přitom velká houževnatost se u Havlíčkových dědí z generace na generaci. Oplývala jimi i babička obou bratrů, se kterou mají spojenou velkou část svého dětství. Pamatovala doby hospodaření na rodinném statku v Ledcích a následnou kolektivizaci včetně velké demonstrace sedláků v Dobrušce v 50. letech, jíž byla účastnicí. A o všem uměla poutavě vyprávět. Daniel a Pavel Havlíčkovi tak teď mají co předávat již další generaci – svým šesti dětem.

Intenzivní akvakultura má budoucnost

Nejen k chovu skotu či prasat mohou sloužit hospodářské budov