Vyšší nadmořská výška, jejíž průměr se pohybuje kolem 450 m, v části regionu i nad 550 m, s vysokým procentem trvalých travních porostů určuje směr hospodaření většiny členů písecké asociace. Ti se věnují chovu mléčného skotu i krav bez tržní produkce mléka, na velkém vzestupu je finalizace produkce v podobě mlékáren a bouráren, prodej ze dvora a řada doplňkových aktivit.

Oproti době před třinácti lety, kdy byla zdejší regionální asociace založena, došlo k jednoznačnému rozmachu většiny členských farem. Tehdy u jejího zrodu stál chovatel mléčného skotu Josef Ciboch, a to přesně v období, kdy začaly potíže s odbytem mléka od menších sedláků ze strany jihočeské Madety. Pan Ciboch se nechal inspirovat sedláky z vedlejšího strakonického regionu v čele s předsedou Vladimírem Hanžlem, kde se hned po vzniku celostátní Asociace soukromého zemědělství v roce 1998 podařilo vybudovat silnou a fungující regionální organizaci. "Po jejich vzoru jsme chtěli vytvořit sdružení prosazující zájmy nás, soukromníků hospodařících na rodinných farmách a vzájemnou spoluprací zlepšit konkurenční prostředí. Už tehdy jsme cítili, že v naší oblasti, kde je hodně silných družstev a zemědělských společností, bude jistá protiváha opravdu potřeba," říká Josef Ciboch.

Postupem let, s rozvojem jednotlivých farem, však jakoby poněkud opadl zájem o vzájemné setkávání a sdílení společných radostí i starostí. K určitému obratu pozitivním směrem došlo však po letošním jarním zasedání celostátní Rady Asociace soukromého zemědělství, které se konalo právě v Písku a inspirovalo tamní členy k větší aktivitě. Ti o dva měsíce později založili novou tradici setkávání i společně s členy ASZ Strakonice. První akce se uskutečnila na farmě rodiny Loutchanových v Chvaletíně u Protivína a velmi se vydařila. Další se již plánují. A to je jedině dobře, neboť aktivní regionální organizace přinášejí svým členům výsledky a je proto škoda, aby ti písečtí byli výjimkou.  

Karel Zíka: Příroda sama o sobě dává ohromné možnosti, stačí je jen využít

Tři hektary pozemků, které dostal Karel Zíka od svého dědečka již při křtinách, se rodině podařilo udržet a hospodařit na nich i za minulého režimu. „V tom nejpozitivnějším slova smyslu to pro mě byl odmala závazek, kterého jsem chtěl dostát,“ říká pan Zíka. A to se mu skutečně podařilo – dnes obhospodařuje padesátinásobek této původní výměry, chová 200 kusů masného skotu a stojí v čele písecké asociace.

V Heřmani, obci na levém břehu řeky Blanice nedaleko Protivína, kde se svou rodinou Karel Zíka žije a hospodaří, postavil v roce 1934 dům právě jeho dědeček. Byl kovářem a zároveň vlastnil asi sedm hektarů pozemků. V období kolektivizace se vyhnul vstupu do nenáviděného družstva tak, že přijal práci s koňmi v šumavských lesích. Jeho dcera, maminka pana Zíky, mu již od svých patnácti let velmi pomáhala.

Karel Zíka zažádal o restituce hned v roce 1990 a postupně si začal přikupovat a pronajímat okolní pozemky. Zaměřil se na chov mléčného skotu, ale protože hospodářská budova u rodného domu byla koncipována na maximálně osm krav a další rozšíření nebylo možné, pronajal si o dva roky později v Heřmani jiný statek. To umožnilo navýšení počtu dojených krav spolu s jalovicemi až na třicítku.

„I přesto jsem se ale nechtěl vzdát myšlenky na svůj vlastní statek, kde bych mohl plnohodnotně hospodařit. Podařilo se, ale cesta k jeho koupi byla spletitá,“ vzpomíná pan Zíka. Vyhlédnutý objekt s bohatou historií na okraji téže obce měl totiž tři majitele. Obytná budova a stáj soukromou osobu, nádvoří vlastnil stát a část pozemku bytové družstvo. Po několikaletém úsilí se však nakonec Karel Zíka stal majitelem celého komplexu včetně přilehlých pozemků. Při jeho rekonstrukci nalezl v klenebním zásypu stodoly soubor keramiky pocházející ze 13. století, archeologické oddělení Prácheňského muzea v Písku zde pak provedlo záchranný výzkum.

Souběžně se stádem mléčného skotu měl pan Zíka již od první poloviny devadesátých let i skot masný. Ten začal početně převažovat a po vypršení rámcové smlouvy s jihočeskou Madetou v roce 1998 se zaměřil pouze na něj. Odběrateli hovězího masa jsou v současné době jak písecká jatka, tak řeznictví v sousedních Ražicích. V budoucnu má ale sedlák v úmyslu se v tomto směru osamostatnit, vybudovat přímo na statku bourárnu s prodejnou a zaměřit se tak na prodej konečnému spotřebiteli bedýnkovou metodou.

Pan Zíka preferuje celoroční pastevní chov, 130 ze 150 jím obhospodařovaných hektarů tvoří louky a pastviny nacházející se v pěti katastrech, část v oblasti LFA. Obiloviny vypěstované na 20 hektarech orné půdy jsou využity pro krmné účely. „Asi jako většina sedláků vítám právě probíhající pozemkové úpravy, které u nás již brzy přinesou tolik potřebné scelení pozemků,“ říká sedlák.

Ačkoliv oficiálně Karel Zíka není ekologickým zemědělcem, půdu obhospodařuje velice šetrně, bez použití jakékoliv chemie. „Vždyť příroda sama o sobě dává ohromné možnosti, jen je třeba je využít. Důkazem toho, že to jde, aniž by se půda znehodnocovala, je nejen naše farma, ale třeba jen v píseckém regionu celá řada dalších,“ uzavírá pan Zíka.

Loutchanovi: Tradiční rodinné hodnoty dědící se z generace na generaci pro nás nejsou prázdným pojmem  

V obci Chvaletice, části města Protivín, hospodařil rod maminky dnešního mladého farmáře Miloslava Loutchana již od roku 1860, a to na statku ještě o 120 let starším. Předtím, než ho v padesátých letech začalo JZD využívat jako kancelářské prostory, k němu náleželo 32 hektarů půdy. Ty a několik starých strojů pak byly o čtyřicet let později základem novodobého hospodaření rodiny na Statku U Roubené studny.

„Výhodou zdejší oblasti je, že tu vždy byly větší statky s poměrně rozsáhlou výměrou a tedy velkými půdními bloky, což považuji za základ spokojeného hospodaření. Navíc k jejich scelení přispěla i pozemková úprava realizovaná v našem katastru před osmi lety a nyní i pozemkové úpravy v dalších dvou katastrech, na jejichž rozmezí hospodaříme,“ vysvětluje Stanislav Loutchan, místopředseda ASZ Písek. 

Ten společně s manželkou Helenou, která zažádala o restituce, využil na několik let prostor statku k provozu zahradnictví se zaměřením na okrasné a ovocné dřeviny. Situace se však změnila před osmi lety, kdy se zde rozhodl začít hospodařit syn Miloslav. Loutchanovi navýšili výměru půdy až na současných téměř sto hektarů převážně luk a pastvin a přikoupili vedlejší statek, který je postupně rekonstruován. Začali se věnovat chovu masného skotu plemene Limousine a jeho kříženců v režimu ekologického zemědělství.

Stádo aktuálně čítá asi 120 kusů skotu, praktikován je celoroční pastevní chov. Na základě poptávky ze strany lidí z okolí, kteří stále častěji projevovali zájem o kvalitní hovězí maso, se mladý hospodář rozhodl pro zřízení bourárny a menší prodejničky přímo v prostorách farmy. Přesto, že bourárna zahájila provoz teprve v loňském roce v únoru, s odbytem není problém.

„Od našich zákazníků často slýcháme, že je to úplně jiné hovězí, než na jaké jsou zvyklí. Aby ne, jde o kvalitní maso s charakteristickou vůní a chutí, které necháváme před bouráním po dobu 10 až 20 dní vyzrát v chladícím boxu. Nabízíme je v několika variantách – buď jednotlivé druhy v balíčcích o hmotnosti 1 až 1,5 kg nebo smíšené tří a pětikilogramové balíčky,“ říká mladý hospodář.

Maso se také zpracovává v restauraci, kterou vedle farmy provozují sestry Miloslava Loutchana. Málokdo by hádal, že vkusně a útulně zařízená restaurace bývala prodejnou potravin, kterou na rodinném pozemku za minulého režimu vystavěla Jednota. Loutchanovi objekt koupili v dražbě a šikovně využili pro tyto účely. V prostorách restaurace se nachází i malá mlékárna, kde paní Loutchanová vyrábí v menším množství sýry, tvaroh, máslo a výborné dětské tvaroháčky z kravského mléka. 

Výčet aktivit má však rodina Loutchanových v budoucnu v plánu ještě rozšířit, a to o agroturistiku. „Vzhledem k tomu, že naše obec je součástí města Protivína, nedařilo se nám doposud dosáhnout na nejrůznější dotační tituly, které se vztahují na obce do dvou tisíc obyvatel. To však i díky dlouholeté snaze Asociace soukromého zemědělství s novými podmínkami od roku 2015 padne, proto bychom při budování penzionu nějakou investiční dotaci rádi využili,“ plánuje Miloslav Loutchan. V rámci agroturistiky by měl vyrůst také zvířecí koutek pro děti a vzhledem k tomu, že manželka mladého hospodáře je veterinární lékařka, tak i ordinace pro malá zvířata.

Zásluhou jedné rodiny tak dochází k nebývalému rozmachu malé obce se sotva stovkou obyvatel na jihu Čech. „Venkov může mít v očích někoho spoustu nevýhod, ale nevytváří ghetta závislých lidí,“ řekl nám při návštěvě píseckého regionu jeden ze zdejších sedláků. A to stoprocentně platí pro Loutchanovic rodinu. Kéž by si toto pozitivum uvědomilo více domorodců.

František Šíp: Aby se za otisky mých rukou do krajiny nemusely příští generace stydět

Obec Smetanova Lhota nedaleko Čimelic slaví v letošním roce 630 let od své první písemné zmínky, s největší pravděpodobností však vznikla ještě o více než 50 let dříve. Jediným jménem, které se zde za posledních 400 let udrželo, je Šíp. Dochovány jsou písemnosti, které dokazují, že již před rokem 1640 držel ve vsi grunt sedlák tohoto jména. František Šíp, který se ve Smetanově Lhotě věnuje soukromému hospodaření od ukončení vysoké školy v roce 1992, je tak čtrnáctou generací tohoto rodu, která tu sedlačí.

"Kdybych na počátku podnikání, před těmi dvaadvaceti lety věděl, co mě čeká, nikdy bych nevěřil, že to dokážu. Cestou soukromého hospodaření bych se ale určitě vydal znovu, rodinná tradice je ve mně odmala hodně zakořeněná a cítím silnou potřebu předat jí dál," říká hned na úvod František Šíp.

Jeho původní vizí po navrácení patnácti hektarů, na nichž před kolektivizací v roce 1956 hospodařil děda, bylo zaměřit se na pěstování speciálních plodin na menší výměře půdy, například ovoce. Ale člověk míní a život mění. "V době mých zemědělských začátků byly stěžejní záležitostí na statku mléčné krávy. A ačkoliv ty vrácené z družstva byly víceméně brakační, zakoupil jsem dalších deset, objevily se možnosti pronájmu půdy od vlastníků a směr hospodaření se od toho počátečního poněkud odchýlil. Každý, kdo se stejně jako já rozhodl pro produkci mléka, vám jistě potvrdí, že je to řehole, ale také pravidelný a jistý příjem. A my jsme navíc měli to štěstí, že nás minuly potíže s odbytem – nejen v případě mlékáren, ale i jatek," vysvětluje sedlák.

Dnes na Šípovic statku naleznete čtyřicetihlavé stádo zejména holštýnského skotu, jehož mléko putuje prostřednictvím Mlékařského a hospodářského družstva JIH do německého Goldsteigu. Výkupní cena se po několika výkyvech, kdy ten nejnižší činil 5,50 Kč, ustálila - samozřejmě dle obsahu složek, kolem 11 Kč/l. Určitým úskalím pro Šípovi však je poloha statku uprostřed vesnice a tudíž nemožnost většího rozšíření tolik potřebných hospodářských budov. Po delším zvažování se proto rozhodli zahájit převodné křížení a holštýnky nyní připouští černým a červeným býkem plemene Aberdeen Angus.

V plánu je také rozšíření rostlinné výroby, zejména pěstování obilnin, a rekonstrukce staré stodoly na jejich uskladnění. Aktuálně pan Šíp obhospodařuje 80 hektarů půdy, značnou nevýhodou však  je vysoký počet půdních bloků – celkem 42, z nichž některé jsou třeba i desetiarové. "Ty logicky nemohu než zatravnit, ořu proto asi polovinu výměry. Hodně jsme si slibovali od právě probíhající pozemkové úpravy, ale jak to vypadá, ani ta zásadnější změnu k lepšímu nepřinese,"  informuje pan Šíp. Během více než dvaceti let hospodaření si již zvykl i na velké půdní rozdíly – kamenitou půdu či srážkové stíny a dobře ví, jakou technologii nejlépe zvolit. K tomu mu napomáhá i kvalitní zemědělská technika – nesrovnatelná s původní, na jejíž navrácení z družstva čekal pět let. "Na nákup strojů využíváme dotační program Zemědělec administrovaný Podpůrným garančním rolnickým a lesnickým fondem a jsme moc spokojeni, říká hospodář. Pochvaluje si nákup teleskopického manipulátoru před pěti lety, který mu umožňuje i poskytovat služby jak ve stavebnictví, tak okolním farmářům. Pro tyto účely využívá i nové rozmetadlo na hnůj a pluh. Naopak na chemickou ochranu a lisování sena využívá služeb on.

"Jak v rámci svého podnikání, tak v životě vůbec mám velké štěstí na lidi a největší asi na svou ženu Gábinu, které vděčím opravdu za mnohé. Má na starosti veškerou administrativu, s láskou pečuje o naše dvě děti i celou domácnost a navíc se intenzivně věnuje i svému velkému koníčku – výrobě věnců, dekorací a aranžmá,"  říká František Šíp.

"Přebujelá administrativa dokáže opravdu potrápit. Šestnáctistránková hlášení pro Český statistický úřad s daty, která je v mnoha případech možné získat z centrální evidence, člověku na náladě nepřidají, obzvláště pokud je vyplňujete šestkrát ročně. Uvítali jsme proto, že odpadla alespoň povinnost měsíčního hlášení o dodávkách mléka," informuje paní Šípová.

Jak již zmínil pan Šíp, jeho žena se intenzivně více než deset let věnuje výrobě věnců, především dožínkových a staročeských adventních, dekorací a aranžmá v přírodním stylu. Tato záliba již přesáhla rámec pouhého koníčku, zejména poté, co její výrobky před třemi lety získaly označení Prácheňsko regionální produkt. Pracuje hlavně s přírodními materiály z vlastní produkce, na části orné půdy si pro tyto účely pěstuje například len a mák. Své výrobky prodává přímo ze dvora či na regionálních trzích, možnost seznámit se s nimi měli i účastníci celostátní Rady ASZ letos v březnu, která se konala v Písku.

Oba manželé jsou velmi aktivní i v životě obce – pan Šíp je členem zastupitelstva, manželka jakožto členka přípravného výboru organizuje letošní oslavy k 630. výročí Smetanovy Lhoty. Ke všem svým aktivitám v letošním roce přidala ještě jednu, a to pořádání akcí v rámci regionu ASZ Písek. "Ačkoliv v našem regionu je celá řada velmi šikovných sedláků, příliš se mezi sebou neznáme a vzájemná setkávání se konají velmi zřídka. Je však na čase to změnit," shodují se manželé. První krok – letošní květnové setkání členů za účasti sedláků ze sousedního regionu ASZ Strakonicko, v tomto směru učinila právě paní Šípová, která akci zorganizovala.

Stará známá a staletími ověřená pravda, že sedlák je nedílnou součástí obce, ve které žije a podniká, a pozitivně tak ovlivňuje život v ní, se v případě rodiny Šípových znovu potvrdila. "Víte, těch čtyřicet ztracených let nelze jen tak rychle nahradit. Každá generace totiž musí udělat na statku velký kus práce, aby šlo hospodaření dál. A tak jako filmové hvězdy otiskují své ruce do chodníku slávy, tak generace sedláků otiskují své ruce do krajiny. A mou největší snahou už více než dvacet let je, aby se za ty mé otisky nemusely příští generace stydět," uzavírá František Šíp.

Jiří Vaněček: Dle rodinné tradice jsem truhlářem i sedlákem

Zemědělství a truhlářství – to jsou dva obory, kterými se v Pasekách zabývali již předci dnešního hospodáře a zároveň majitele truhlářství Jiřího Vaněčka. Zdejší statek koupil před druhou světovou válkou jeho pradědeček, který vedle hospodaření na třech hektarech půdy založil roku 1947 i stavební truhlářství.

Ten (a spolu s ním ještě pět sedláků z Pasek) nevstoupil do nově založeného JZD a ačkoliv jim stále byly měněny pozemky za horší a horší, vydrželi hospodařit až do roku 1985. Tehdy zde Oseva začala pěstovat obilí na setí. O restituce, při kterých bylo rodině po scelení pozemků navráceno sedm hektarů, zažádal jeho syn, dědeček Jiřího Vaněčka a začal hospodařit společně se synem. V roce 1997 pak statek převzal po vyplacení strýce pan Vaněček.

Od počátku bylo největším problémem navýšení výměry. Farma tak dodnes hospodaří pouze na 15 hektarech půdy, které slouží k zajištění krmivové základny pro výkrm býků. Tím se Vaněčkovi v menší míře zabývají již přes dvacet let. Býky nakupují jako zástav o hmotnosti 120 kg, vykrmují na 700 až 800 kg a dodávají pak na písecká jatka.

Po vzoru svých předků se Jiří Vaněček v roce 2000 rozhodl navázat na rodinnou tradici a v nedalekém Jehnědně se začal věnovat truhlářské výrobě. Provozovna vznikla v objektu bývalého kravína a v současné době zde pracuje 12 zaměstnanců. Firma má řadu stálých zákazníků - jak maloodběratele, tak stavební firmy, hotely a restaurace, úspěchy slaví i v zahraničí, a to především v Rakousku a Holandsku.

„Je škoda, že kvůli problémům s nákupem půdy a 10letým nájemním smlouvám družstev se nám nepodařilo naše hospodářství více rozšířit. Vzhledem k tomu, že příjem ze zemědělské činnosti je nižší než 50 %, nemáme ani nárok na využití různých dotačních titulů. Pokud bych se mohl znovu rozhodnout, asi bych zemědělství upřednostnil,“ říká pan Vaněček.

Jeho žena Jana je pokladní písecké asociace, má na starosti účetnictví a poskytuje dotační poradenství zejména obcím. Konkrétně Pasekám, kde působila několik let v zastupitelstvu, se podařilo vyřídit dotaci na dostavení čističky odpadních vod v hodnotě 12,5 mil. Kč. Je i její zásluhou, že tato obec jihovýchodně od Písku se 164 obyvateli žije velmi rušným společenským životem. Kromě akcí pořádaných místním hasičským sdružením se tu organizují dětské dny, setkání seniorů, tradiční slavnosti u příležitosti různých svátků či již 14. ročník závodu „Přes písecké hory na kole i pěšky“. Novinkou jsou pak zájezdy pro rodiny s dětmi na hory, pro seniory do termálních lázní či výlety pro děti do aquaparku.

Ve výčtu všech aktivit rodiny Vaněčkových bychom mohli ještě pokračovat. A spolu s výše zmíněným faktem, že rodinné truhlářství poskytuje pracovní uplatnění dvanácti lidem převážně z okolních vesnic, to opravdu není málo, co myslíte?

Josef Ciboch: Sedlačina je o svobodném žití, o vnitřní cestě k nezávislosti

První písemnou zmínku o hospodaření na zemědělské usedlosti ve Vrcovicích u Písku, kde se nyní  této činnosti věnuje se svou rodinou zakladatel ASZ Písek Josef Ciboch, jde dohledat již v Berní rule z roku 1654. Jeden z předků, Pavel Daniš, zde v té době dle záznamů „měl polnosti v celkové výměře 30 strychů, z toho ozimy osíval devět strychů, jařem pak osm strychů. Choval čtyři voly, čtyři krávy, tři jalovice a dvě svině. Dalších polorostlin (např. louky) měl pod dva a půl strychu.“ Příjmení Daniš ve spojení se statkem užívají někteří starousedlíci dodnes a nazývají ho tak „U Danšů“.

Ve Vrcovicích, na místě zvaném Lipice, pak o dvěstě let později postavili sedláci ojedinělý pomníček, který dodnes připomíná, že zrušením povinnosti robotovat v roce 1848 se z nevolníků stali svobodní lidé. Že ale ještě přijde velká nesvoboda, měli o sto let později pocítit jejich nástupci. V padesátých letech minulého století proletariát aplikoval svoji pokrokovou spravedlnost i na rodinu Cibochových.  

Rodiče dnešního hospodáře se rozhodli po revoluci využít možnosti restituovat především kvůli němu. „Byla to tehdy velká radost a odhodlání obnovit hospodářství tak, aby se znovu stalo fungujícím zázemím. Rodiče dodnes naši snahu sledují a fandí nám,“ říká Josef Ciboch.

Farma je zaměřena na produkci mléka od zhruba 25 krav, které mají k dispozici nově zrekonstruovanou stáj na volné ustájení. Krmivovou základnu pro ně zajišťuje 35 hektarů z větší části vlastní půdy, a to jak pastvin, tak orné, na které jsou pěstovány pícniny. 

„Mléko jsme dělali od začátku. Postupně se ale stále jasněji ukazovalo, jak moc jsou „kravičkáři“ mlékárnou trpěni,“ vysvětluje sedlák. Cibochovi proto hledali takového odběratele, který by o jejich mléko stál a podařilo se jim dohodnout s mlékárnou, která si přála bio kvalitu. Především proto zvolili ekologickou cestu.

Pak se situace na trhu s mlékem měnila a naskytla se jim možnost přímého prodeje prostřednictvím automatu. „Šlo to opravdu skvěle. Prodávali jsme celou produkci a i přes různé potíže s umístěním našeho automatu na některých místech ve městě jsme hravě prodali svých 350 litrů denně. Výrazný zlom však nastal po vystoupení hlavního hygienika pana Víta v médiích. Do 14 dnů se ukázalo, že náš sen se rozplynul,“ vzpomíná Petra Cibochová.

Následoval několikaměsíční pronájem kontejnerové minimlékárny, kterou si Cibochovi po zkušebním provozu rozhodli za pomoci 47% dotace z Programu rozvoje venkova pořídit. Začaly vznikat poctivé smetanové jogurty, kefíry, pomazánky, sýry i ochucené tvarohy Vrcováčky, připomínající původ názvu obce - vrcení smetany při výrobě másla. Velmi oblíbeným se stal i Ječmínek - originální slazený jogurt se zrny ječmene, který získal třetí místo v soutěži „Chutná hezky. Jihočesky 2011“. Stejného ocenění se o rok později dočkal i pistáciový tvarohový krém.

"Je to každodenní mravenčí práce, ale nelitujeme. Její největší smysl se však projeví až ve chvíli, kdy hospodářství budeme moci předat další generaci a ta jej bude schopna a ochotna dobrovolně zvládnout. Ne převzít jako chomout, ale vidět v tom smyslupné živobytí. Někomu může třeba připadat jako paradox, když řeknu, že sedlačina je o svobodném žití, o vnitřní cestě k nezávislosti, protože vidí jen ty každodenní povinnosti. Skutečný sedlák mě ale jistě pochopí,"uzavírá pan Ciboch.

Dnes je ve stejném věku, jako byl v době začátků soukromého hospodaření pan Ciboch, jeho syn – je mu 17 let a na učilišti v Blatné studuje na opraváře zemědělských strojů. Na farmě pomáhá i třináctiletá dcera Anička, která miluje koně a ráda by na jezdeckou školu. Mazánek, šestiletá Petruška, v září ohromí paní učitelku v první třídě.

Jiří Kotrba: Jsem nyní spíše víkendový sedlák 

„Jsem nyní spíše víkendový sedlák,“ říká Jiří Kotrba z Jestřebic, který před šesti lety navázal na své předchozí několikaleté obchodní a osobní zkušenosti s prodejem zemědělské techniky a založil v sousedním Veselíčku firmu zastupující hned několik značek. Při obhlídce jeho hospodářství však není ani při nejmenším znát, že by mu snad nevěnoval dostatek času.

Jestřebický statek, na němž rod Kotrbů hospodaří od roku 1863, má dnes podobu moderní nově zrekonstruované farmy. Dědečkovi a rodičům pana Kotrby se zde dařilo hospodařit i po celou dobu minulého režimu, ač kvůli splnění kontingentů museli ještě část produkce dokupovat. Dědeček se dožil začátku soukromého podnikání, po smrti jeho i otce pana Kotrby v roce 1994 však tehdy dvacetiletý mladý hospodář zůstal na všechno sám.

„Nebylo to rozhodně jednoduché, musel jsem postupně převodným křížením přejít z chovu mléčného na masný skot, potíže byly i při nákupu půdy, kdy zemědělská družstva uplatňovala předkupní právo,“ vzpomíná pan Kotrba.

Přesto se mu podařilo navýšit výměru obhospodařované půdy na aktuálních 130 hektarů, z nichž polovinu tvoří trvalé travní porosty spadající do oblasti LFA. Stádo masného skotu plemene Charolais čítá 120 kusů. „Diskuse ohledně redefinice LFA oblastí v příštím období Společné zemědělské politiky jsou tady na Písecku opravdu bouřlivé. Zde je podíl TTP více než 30 % a v případě změn by nebylo z ekonomického hlediska možné v tomto stylu hospodaření pokračovat, ztratil by se smysl chovu dobytka. Nezbývalo by snad než louky rozorat a pěstovat třeba kukuřici,“ říká Jiří Kotrba.

Farmář působil několik let jako učitel odborného výcviku SOŠ a SOU Milevsko zaměřených na obory mechanik opravář a opravář zemědělských strojů, přičemž odborný výcvik probíhá v areálu ve Veselíčku. Zde právě v roce 2008 vyrostlo nové zákaznické centrum s širokým sortimentem techniky zejména značky Massey Ferguson. „Naše firma tak nejen prodává zemědělskou techniku a zajišťuje její servis, ale navíc s moderními technologiemi seznamuje i zdejší studenty. Ti mají k dispozici nejnovější traktory a sklízecí mlátičky, k výuce slouží jak prodané stroje, u nichž se provádí pravidelný servis, tak nová technika připravená pro další zákazníky. Protože odborné pracoviště nemá vlastní pozemky, absolvují žáci praxi na okolních farmách, což se jim bude v budoucnu určitě hodit,“ vysvětluje Jiří Kotrba a dodává: „Mám radost, že o zemědělské obory začíná být po době určitého útlumu zase zájem, protože šikovné absolventy bude naše zemědělství určitě potřebovat.“ 

Firma pana Kotrby zajišťuje i služby v oblasti dotačního poradenství, kterých i sám farmář v minulosti několikrát využil. „Myslím, že je velká škoda, že se celá řada sedláků (a hodně případů vidím i ve svém okolí) ještě nenaučila více využívat dotační tituly, které nabízí třeba Program rozvoje venkova. Podstatně lepší je to například s programem Zemědělec administrovaným PGRLF,“ myslí si pan Kotrba.

A jaké plány má na své farmě v nejbližší době on sám? „Pořád je co dělat, teď například stavba zimoviště pro skot a hnojiště. Nejaktuálnější je však nový přírůstek do naší zatím tříčlenné rodiny. Že by sedlák?“ uzavírá Jiří Kotrba

Zdeněk Vituj: Prioritní je nákup půdy 

Když byla v květnu roku 2012 uznána Ministerstvem zemědělství Plemenná kniha koní trakénů, bylo to pro Víta Holého, předsedu Svazu chovatelů českého trakéna, a místopředseduZdeňka Vitujepo dvaceti letech snahy velké zadostiučinění. Zdeněk Vituj se jejich chovu na rodinném statku v Chrastinách, části obce Dolní Novosedly na jižním předhůří Píseckých hor, věnuje od počátku devadesátých let. Duší koňáci však byli již i jeho předci, kteří ve zdejším stavení, pocházejícím ze 17. století, hospodařili již od roku 1800.

Chov koní, konkrétně českých teplokrevníků, si tu ještě za minulého režimu prosadil i jeho otec, který v té době pracoval v JZD, jež na rodinném pozemku vystavělo dva sklady. V devadesátých letech, na začátku soukromého hospodaření, se k českým teplokrevníkům přidali i výše zmiňovaní trakéni.

Ti na počátku 20. století tvořili téměř 90 % hipických pluků armád celé Evropy, což se dá zároveň považovat za jedno z nejtvrdších selekčních kritérií v dějinách chovu koní. Velmi brzy se začali pro své vlastnosti využívat i jako sportovní a dostihoví koně a dosáhli vynikajících úspěchů v největších překážkových dostizích a na olympijských hrách ve všech disciplínách. Osudovou ránu však chovu trakénů zasadila II. světová válka, a to zničením královského trakénského hřebčína a odvlečením tisícovky čistých trakénů do Německa, kdy kruté podmínky transportu přežila pouze třetina z nich.

„Trakéni musí jako jedni z mála prokazovat čistokrevný původ až do 5. generace předků. Je to velký handicap pro prezentaci tohoto plemene, neboť většina koní trakénského původu pak dělá reklamu jiným plemenným knihám. Díky uznání vlastní plemenné knihy, na kterém má velkou zásluhu bývalý ministr zemědělství Petr Bendl a jeho tehdejší hlavní poradce a předseda Asociace soukromého zemědělství Josef Stehlík, se však již v loňském roce narodila v rámci PK první čistokrevná hříbata,“ říká Zdeněk Vituj.

Na pastvinách, které pan Vituj obhospodařuje, lze spatřit i další plemena koní, např. merénské, celkově asi 90 zvířat. Část z nich je komerčně ustájených, a to buď systémem pastevního chovu s přístřeškem, či ve stáji.

„Zpočátku jsem zkoušel hospodařit intenzivně, ale ve zdejších podmínkách se rostlinná výroba opravdu nevyplatí, orné půdy mám nyní pouze čtyři hektary, na kterých pěstuji oves a brambory,“ vysvětluje pan Vituj. Celkově hospodaří na 103 hektarech trvalých travních porostů spadajících do oblasti LFA, z nichž 38 je vlastních. „V okolí Chrastin byly v minulosti spíše menší statky, takže nákup půdy od vlastníků, starousedlíků, je velmi pozvolný, ale pro mě naprosto prioritní. Ceny nájmů raketově stoupají, z 500 Kč/ha se v posledních několika letech vyšplhaly až na desetinásobek,“ říká sedlák.

Kromě rozšíření výměry půdy doznaly značné změny i hospodářské budovy, zejména objekt bývalého dvouřadého kravína, který pan Vituj a jeho společník svépomocí, bez využití některého z investičních dotačních titulů, přebudovali na moderní stáje. Zbývá zde ještě dodělat nové zázemí pro jezdce, v plánu je i výstavba velmi potřebné jízdárny.

O hospodaření jeví zájem již i sedmnáctiletý syn pana Vituje David, kterého oslovuje hlavně zemědělská technika. „Uvidíme, jaká bude definitivní podoba Společné zemědělské politiky v příštím období, ale ačkoliv se může zdát, že jsem tak trochu sám proti sobě, způsob nastavení dotací na extenzivní zemědělství se záměrem nevyrábět, ale dovážet, je cestou do pekel,“ uzavírá Zdeněk Vituj.

Lukáš Viktora: Na podzim již budu sedlákem na plný úvazek

Na statku v Boješicích, části města Mirovice, hospodařili v jeho novodobé polistopadové historii členové rodiny Viktorových vždy jen při zaměstnání. To se letos na podzim změní. S postupným navyšováním výměry, která nyní činí 126 hektarů, si tato čistě rostlinná farma už svého stálého hospodáře zaslouží. Bude jím vnuk pana Viktory, jenž v 90. letech žádal o restituce. A možná dojde i na živočišnou výrobu.

„Naše rodina bydlela dlouhé roky v Praze, proto otec v prvních letech ani nijak nenavyšoval výměru a hospodařil pouze na navrácených 19 hektarech orné půdy. K tomu došlo až v roce 1998 a později, kdy se objevila možnost nákupu pozemků od vlastníků, ačkoliv dlouhodobě (i na 10 let) vázaných smlouvami. Stále ale ještě další možnosti koupě i pronájmu jsou, tak bychom jich i v budoucnu rádi využili,“ vysvětluje mladý hospodář Lukáš Viktora.

Zdejší půda je velmi různorodá, jílovitohlinitá i velmi hlinitá, proto vyžaduje rozdílné technologie. Viktorovi na ní pěstují jak ozimy, tak jařiny, a to obilniny včetně ovsa, řepku, na patnácti hektarech mák, hrách a jako výbornou strniskovou plodinu a meziplodinu a také včelařsky významnou rostlinu používají svazenku. Na dvou hektarech se daří i bramborám, prodávaným zejména ze dvora, v případě větší úrody pak i do restaurací a škol v Praze.

S rozšířením výměry přišla i nutnost nákupu kvalitní zemědělské techniky, v současné době tak Viktorovi využívají služeb pouze na postřik řepky. Na farmě chybí i skladovací prostory, které by v budoucnu rodina ráda vyřešila stavbou nové haly. Nyní má ale přednost dostavba rodinného domu na pozemku, který společně se starým stavením koupili v sedmdesátých letech rodiče mladého hospodáře od sousedů.

„V příštím roce se s největší pravděpodobností pokusím o získání dotace určené pro mladé začínající zemědělce, farmě by to v dalším rozjezdu velmi pomohlo,“ plánuje Lukáš Viktora.

Ten je nedlouho i členem písecké asociace, svůj názor na ni ale již má: „Teprve nedávno jsem nahlásil na ústředí svou mailovou adresu a byl velmi mile překvapený, jaká smršť zajímavých informací se na mě od té doby sype. Velmi to vítám, člověk sám nemá čas ani možnosti si takové informace vyhledávat a k našemu podnikání jsou více než potřeba. Upřímně doufám, že tak jak výborně funguje celostátní asociace, se podaří i více zaktivizovat náš region. Myslím, že by to bylo přínosem pro všechny členy,“ říká Lukáš Viktora.

Manželé Kojetínovi: Sen o farmaření se nám splnil až ve středním věku, ale svého rozhodnutí ani trochu nelitujeme  

Navštívit mléčnou Farmu Struhy v části obce Vlastec stejného jména nedaleko Písku, kde se hospodaření v režimu ekologického zemědělství věnují manželé Kojetínovi se svými dvěma syny, znamená zůstat stát v němém úžasu. Nad tím, jak se dvěma lidem ve středním věku, kteří sice mají zemědělské vzdělání, ale téměř dvacet let se věnovali úplně jiným oborům, splnil sen o farmaření.  A také nad tím, jak je dobře, že nadšení ve spojení s poctivou prací zkrátka nemůže prohrát.

Říká se, že nic v životě není náhoda. Jistě tomu tak bylo i v případě manželů Kojetínových, kteří se v roce 2009 definitivně rozhodli změnit svůj život, opustit dosud vykonávané profese a začít hospodařit. Zrovna v té době byla na prodej zemědělská usedlost ve Struhách a její tehdejší majitel, člen ASZ Tábor Martin Novák, byl natolik vstřícný a trpělivý, že jim vyšel vstříc i se splátkovým kalendářem.

Původní představa chovu masného skotu vzala za své ve chvíli, kdy manželé zjistili, že farma je uzpůsobena k chovu mléčného skotu, a to jak ustájením, tak dojírnou, kterou je třeba pouze uvést do provozu. Vše se podařilo a tak v době, kdy výkupní cena mléka byla 5,50 Kč/l a mnoho chovatelů mléčný skot rušilo, Kojetínovi s ním začínali. Nutno podotknout, že již více než rok se cena drží na dvojnásobku.

V první fázi bylo třeba navýšit stavy dojeného skotu, ve stáji se v té době nacházely pouze čtyři vysokobřezí jalovice – holštýnky a dvě jalovice na připuštění. "Za ideální plemeno na produkci mléka s vysokým obsahem složek jsme v té době vinou nevědomosti považovali červené straky. Brzy jsme ale zjistili, že nejsou ideální na pasení, jako vhodnější, ačkoliv v letním období trpící tepelným stresem, se ukázaly holštýnky," vysvětlují Kojetínovi.

Dvanáct holštýnských a červenostrakatých dojnic se ale v létě roku 2011 ukázalo jako nerentabilních, proto došlo postupným nákupem krav a jalovic a poté i jejich importem z oblasti Algäu v Bavorsku k rozšíření stáda na současných celkem 80 kusů.

"Po zvážení všech pro a proti, navštívení několika desítek farem po celé republice, ale i Německu a Rakousku, jsme se nakonec rozhodli pro chov plemene, které je u nás bohužel zastoupeno pouze několika jedinci rozesetými po celém území – Brown swiss. Vyniká dlouhověkostí, konstituční pevností, zdravím, skvělou pastevní schopností a mléčnou užitkovostí, přesto jsou tyto jeho vlastnosti v českých chovech ještě nedoceněny. V některých německých chovech dosahují tato zvířata až úctyhodných 11 tisíc l/laktaci při obsahu složek až 4,5 % tuku a 3,5 % bílkoviny a výjimkou nejsou ani krávy na 10. či dokonce 14. laktaci. U nás na farmě má již Brown swiss své pevné místo, kdy bude plně využit jeho potenciál. K inseminaci používáme pouze býky, kteří jsou nositeli kapakaseinové alely BB, jež zvyšuje sýrařkou výtěžnost mléka. Převodné křížení nepraktikujeme pouze u červených strak, které z chovu postupně vyřazujeme a v jejich případě využíváme užitkového křížení s red Angusem," říkají sedláci. 

Ke statku náleží 60 hektarů polností, z nichž zhruba třetina je vlastních, a celá výměra slouží k zajištění krmivové základny z 80 % tvořené jetelotravní senáží. Po ukončení pozemkové úpravy, která zde právě probíhá, se rýsuje i určitá možnost rozšíření výměry, a to až na 100 hektarů, což by Kojetínovi velmi uvítali. Do roku 2011 si na všechny zemědělské práce najímali služby, velký obrat v tomto směru znamenala koupě linky na sklizeň pícnin a baličky. "Při nákupu traktoru jsme se seznámili s bývalým místopředsedou celostátní ASZ Václavem Perníkem a zjistili tak, že existuje organizace, která našemu naturelu ideálně vyhovuje. Věci neznalí jsme se až do té doby domnívali, že musíme být členy Agrární komory, kde nám členství absolutně nic nepřinášelo. Tok důležitých informací z hlavní kanceláře asociace, to je úplně jiná káva, v loňském roce jsme se s ASZ zúčastnili i zájezdu na farmy do Bavorska a měli tak možnost poznat se s řadou sedláků z jiných regionů," pochvalují si Kojetínovi.

Ty teď čeká další fáze rozvoje farmy, a to výstavba mlékárny. "Naším cílem je postupně zpracovávat veškerou produkci mléka v bio kvalitě, a to pouze za pomoci kultur potřebných k jejich výrobě, bez zahušťovadel, sušeného mléka, konzervantů a dalších přidaných látek. Tedy kefíry, jogurty, tvarohy a sýry balkánského typu odpovídající nejpřísnějším požadavkům na kvalitu výsledného produktu," informují farmáři.

V plánu je i vybudování zasedací místnosti vhodné jak pro schůze členů píseckého regionu, tak školení pro studenty a zájemce týkající se správného ošetřování paznehtů u skotu, kterým se zabývá starší syn Kojetínových – veterinární technik Tomáš.

Opravdu těžko věřit, že od koupě statku ve Struhách jeho současnými majiteli uplynulo jen něco málo přes čtyři roky. Spíše se zdá, že zde žijí a hospodaří tak nějak odevždy. To je ale asi tím, že nic v životě není náhoda.

Šárka Gorgoňová, tisková referentka ASZ