Právně nepříliš vzdělaná postsocialistická veřejnost v ČR totiž pojem restituce příliš nerozlišuje – v jejích očích jde vždy o nabývání nějakého majetku lidmi či komunitami, o nichž desítky let slýchala, že jde o nepřátele státu a dělnické třídy. To spolu s účelově podporovanou, jinak v zásadě přirozenou lidskou závistí, staví restituenty všeho druhu do role nezaslouženě se obohacujících lidí, kteří nemají na vydávaný majetek morální nárok. Právě na těchto emotivních argumentech postavili významnou část své předvolební kampaně sociální demokraté, a málem jim to vyšlo. Že se přitom po volbách nepodařilo církevní „restituce“ sestřelit, je přes všechny možné výhrady k této straně zásluhou lidovců, což by jim měl (nejen) někdo nahoře přičíst k dobru. Jenže souboj o majetkové vyrovnání s církvemi zdaleka nekončí.
Nejnovější strategií odpůrců vyrovnání s církvemi je medializace kauz, které s církvemi vůbec nesouvisí, v poslední době především kauza Emílie Bečvářové nebo premonstrátů v Hradištku, což, navzdory názvu, není kauza spojená se zákonem o vydávání majetku církvím, ale klasická restituce podle původního restitučního zákona. Je přitom minimálně k zamyšlení, proč se zemědělské kauzy vytahují až nyní, když je všem, kteří proces klasických zemědělských restitucí sledují jasné, že majetkové vyrovnání se zemědělci bylo od počátku provázeno porušováním zákonů, a to zejména z řad dnešních odpůrců církevních „restitucí“. Pakliže se dnes v souvislosti s vyrovnáním s církvemi mluví o tunelování státního rozpočtu, je třeba důrazně připomenout, že historicky největší restituční tunel byl spáchán v rámci transformace bývalých zemědělských družstev při jejich převodu na nástupnické organizace, při kterém přišly oprávněné osoby odhadem o více než 100 miliard korun – v tehdejších cenách, podotýkám.
Aby to bylo řečeno skutečně srozumitelně: Stávající odpůrci majetkového vyrovnání s církvemi znevěrohodňují tento proces prostřednictvím kauz, při nichž sami cíleně asistovali. Bohužel jim v této strategii pomáhají lidé, kteří se snaží ve společnosti vzbudit dojem spravedlivých, jako je stále více s politickým děním propojená „nezávislá organizace“ Transparency International (TI), alespoň podle veřejných vystoupení představitele TI Davida Ondráčka. Z nich totiž jednoznačně vyplývá, že zemědělské restituce a majetkové vyrovnání státu s církvemi nerozlišuje, čímž ovšem přispívá k matení veřejnosti a spoluvytváří ve společnosti atmosféru, která se v praxi projevuje strachem kompetentních úředníků rozhodnout o výdeji majetku, o který církve podle zákona žádají. Veřejné mínění je navíc manipulováno celou řadou tezí o blíže nespecifikovaných „signálech“, snažící se vzbudit dojem, že kdosi žádá o majetek neoprávněně. Jako bychom se vrátili o více než dvě desítky let zpět, do dob prvních verzí zákona o půdě nebo transformačního zákona. Bohužel, o té době zejména lidé z měst (například jako jsou spasitelé typu TI nebo představitelé „rekonstrukce státu“) skoro nic nebo vůbec nic nevědí.
Stejně jako v celé řadě dalších, ve své podstatě marketingových tezí, se tak začínají líbivé teze o boji proti korupci postupně rozkládat. V praxi to ostatně vidí všichni – ve svatém protikorupčním nadšení jsme si v ČR přijali takové znění protikorupčního zákona, že v praxi nelze pořádně vyhlásit potřebné veřejné zakázky, a navíc skýtá toto znění ještě větší korupční potenciál, než znění zákonů předešlých. Nyní se navíc lidé, kteří posvětili v minulosti nedodržování zákonů, například při navracení majetků, snaží společnost přesvědčit, že je sporné vydávat další majetek, přestože o něm bylo ze zákona (229/1991 Sb.) o půdě rozhodnuto před 23 lety. To je vůbec zajímavá číslovka, zejména v souvislosti s někdejší bratrskou pomocí. Není náhodou těch souvislostí víc?
Petr Havel
