Z Valašska za inspirací do Horního Rakouska

Sdílejte článek
Z Valašska za inspirací do Horního Rakouska

Již delší dobu jsme v naší organizaci na Valašsku plánovali nějaký výlet za poznáním jiných krajů. Volba nakonec padla na Horní Rakousko, termín byl vybrán 4. – 6. září. Za to, že jsme mohli tři dny cestovat a poznávat rakouské končiny, vděčíme z velké části hejtmanu Zlínského kraje Stanislavu Mišákovi, který nám na tuto akci finančně přispěl.

 

Veškeré kontakty a ubytování nám zařídil Jiří Kopecký, který jezdí léta stříhat ovce právě do Horního Rakouska. Úmyslně jsme zvolili tento kraj, který je hodně podobný hornatému Valašsku, protože nás zajímalo, jak zemědělci v tamních podmínkách hospodaří. Vedlo nás to i k zamyšlení, kde jsme možná mohli být, kdyby komunisté několik desetiletí nevštěpovali národu, že nikomu nic nepatří a nikdo nenese za nic zodpovědnost. Kdyby se nevytratila morálka, poctivost, zodpovědnost a úcta jednoho k druhému.

Z Valašska za inspirací do Horního Rakouska Organizace celého pobytu v Rakousku se ujala paní, která pracuje pro sdružení, jež tamním zemědělcům nabízí služby v oblasti vzdělávání a školení. Vypravili jsme se malým autobusem pro dvacet lidí a opět se přesvědčili, že co člověk, to názor. Každému z nás se líbilo trochu něco jiného, proto přináším takové malé shrnutí z mého pohledu.  

Už po přejezdu hranic do Rakouska mě zaujala malá hezká políčka, která lemovala vyasfaltované cesty, žádná penetračka vytlučená těžkou technikou, popřípadě lesáckými auty. Ve městě jsme viděli na jedné straně vozovky kontrolovat policii nákladní dopravu a vlevo  do protisměru jel traktor bez kabiny, na blatnících seděly děti a ve vlečce dospělí. Nikomu to nevadilo, asi jsou na tyto projevy zvyklí a pravděpodobně to patří k folkloru této země. Cesty nelemovaly supermarkety a nákupní centra ani všelijak nevkusné billboardy, které jsou běžné u nás.

Hned na úvod jsme měli možnost vidět podnikatelský záměr jedné ženy, která měla doma pálenici a v ní vyráběla likéry s příchutí snad všeho, co se dalo v přírodě najít. Počínaje senem přes ořechy, rozinky, švestky nebo šišky modřínů. Pro své podnikání byla velmi zapálená a to, že se jí daří, bylo možno vidět ve spoustě ocenění na stěnách její malé prodejničky.

Dále jsme navštívili farmu zaměřenou na chov masných ovcí, které se porážely a zpracovávaly snad až do posledního kousku masa, a to včetně jazyků a líček. Tato exkurze byla zakončena obědem v restauraci, kam farmář maso dodává. Jen pro zajímavost – maso na přípravu našeho oběda restauraci daroval, byli jsme jeho hosty.   

Další postřeh, který mě velmi zaujal, se týká výměry tamních farem. Rakouští sedláci dokážou mít na 20 hektarech 200 ovcí. Mají převážně malé farmy a to je nutí k tomu, aby přemýšleli, jak vydělají další peníze na provoz podnikání. U nás v ČR je to právě naopak, dokážeme mít 200 ha a dvacet kusů dobytka. A žijeme jen z dotací. Na zdejších farmách mají majitelé běžně palírnu, která na sobě nenese určitý počet pečetí celních úřadů pro kontrolu, farmáři si můžou vlastní úrodu vypálit a prodat bez zdanění. To je jejich další příjem. Ať jsme dorazili na jakoukoliv farmu, tak tam palírna nikdy nechyběla. Tamní sedláci jsou velmi vynalézaví, dokážou vypálit lesní plody jako ostružiny, maliny, dokonce přidávají i mladé šišky z modřínů pro aroma.

Ubytováni jsme byli stylově přímo na farmě, kde v přízemí bydlí rodina a v patře jsou pokoje pro hosty včetně sociálního zařízení. Snídaně se podávala v malé místnosti upravené na jídelnu.

Co mě zaujalo asi nejvíce, byly prudké kopce sjízdné po pěkné, leč úzké, ale vyasfaltované silnici. Myslím, že autobus Karosa by tyto serpentiny měl co vybírat tak na třikrát. Do takových kopců jezdí každý druhý den mlékárenské auto (i v zimě), aby odvezlo např. 150 litrů mléka, které farmář na vozíku vystrčí před kravín. Není zapotřebí ani mléčnice. Situace s mlékem je zde vůbec dosti jiná. V regionu jsou tři mlékárny a zemědělci mají možnost výběru, kam mléko prodají. Je zajímavé, že i o ovčí mléko je zájem a mlékárny si pro tuto surovinu rády jezdí.

Obrovským zážitkem byla návštěva farmy, kde její majitel zpracovává kravské mléko. Vyrábí dva druhy sýrů, a to pouze v množství, které prodá, zbytek mléka dodává do mlékárny. Jedná se o velké lisované sýry vyráběné z nepasterizovaného mléka, které zrají na dřevěných prknech. Nerezový program netřeba. Na otázku, jak často jsou ve výrobně kontroly ze strany dozorových orgánů, se nám dostalo odpovědi, že naposledy před deseti lety. Když se mléko dodává do mlékárny, která hlídá jeho jakost, tak to prý stačí. V České republice se tak děje pravidelně každý měsíc. To zase nedokázal pochopit místní farmář.

Z Valašska za inspirací do Horního Rakouska Poslední zastavení se uskutečnilo na farmě zaměřené na chov dojených ovcí. Majitel prodává mléko od 220 ovcí do mlékárny a jednou týdně vyrábí ve vlastní minimlékárně jogurt. Ovčí mléko je hodně tučné a tak není ani zapotřebí ho zahušťovat. Jogurt byl vynikající a inspiroval i naše sedláky k pokusu o jeho výrobu. Majitel ovčí farmy postavil v letošním roce novou stáj. Dostal od státu dotaci ve výši 30 % a pokud farmář není plátce DPH, tak i tuto částku mu stát osvobodí od placení. Nemusí na to složitě žádat přes Program rozvoje venkova a čekat na bodové zvýhodnění a potom doložit spoustu dokladů. Podmínkou pouze je, aby šlo o novou stavbu.

Zážitků jsme měli opravdu hodně. Všude všechno poctivě vysečeno, farmáři ani nepásli, když bylo moc napršeno, aby si nezničili pozemky. Raději dovezli zelené krmení do stáje. Taktéž naříkali na letošní deštivé léto - na to, že se špatně sklízely pozemky. Také mě opravdu velmi překvapila jedna věc. Jak jsme projížděli kolem rodinných domků nebo farem, všude kde se sklízelo zelené krmení, nechávali majitelé běžně na poli stát ruční motorové sekačky. Některé byly na pohled staré, ale našly se i pěkné kusy. A tak si říkám, jak dlouho by takové sekačky vydržely na našich polích? Zde mě právě napadlo, jak se za několik desítiletí dokáže změnit myšlení národa.

A na závěr? Myslím, že jsme si všichni povšimli určitého klidu a pohody, ve kterých farmáři žili svůj život na venkově. Určitě to nemají jednoduché, protože platí vysoké zdravotní a sociální pojištění - je prý jedno z nejvyšších v EU. A to je nutí, aby doma zůstal jen jeden z rodiny, zpravidla to je manželka. Muž chodí do práce a v létě si vybere dovolenou na sušení sena. Ale všudypřítomný pořádek, čistota, nádherná zeleň -  to vše nám ukázalo, co můžeme ve svém podnikání ještě vylepšit.

Když jsme v Mikulově přejeli naši státní hranici a viděl jsem ty stohektarové lány kukuřice, nostalgicky jsem pronesl: „Tak a jsme doma!”

Jan Zajíček, předseda ASZ Vsetín


Přečteno: 513x