Dějiny dvora sahají ještě do dob někdejšího původního slovanského osídlení, první písemná zmínka pochází z roku 1306, kdy zde byla tvrz. Ta ovšem o necelých dvěstě let později spolu s celou osadou lehla popelem, neboť v kraji vypukla morová epidemie. Zůstaly pouze kamenné sklepy a jedna kamenná místnost, jež se na přelomu 15. a 16. století staly základem stavby renesančního statku. Ten dnes dokládají zejména pozůstatky čtyř vlašských štítů na třípatrové stodole, která stále slouží svému původnímu účelu.
Majetkem rodu Hlaváčů, který tehdy působil v Poděbradech, se stal zbytkový statek na Frýdlantsku ve dvacátých letech minulého století, po první pozemkové reformě. Snahou prezidenta Masaryka v té době bylo zdejší oblast nenásilně počeštit, a to cestou vložení majetku konfiskovaného roku 1620 do českých rukou. Zdejší sídlo tak zakoupil spolu s pozemky včetně lesa dědeček dnešní majitelky, vládní rada Vojtěch Hlaváč, který nejen statek, ale i jeho okolí značně zvelebil. V obci založil i českou školu. Po válce, během níž na něj byl vydán zatykač, se do Vsi vrátil a krátce tu hospodařil jeho syn.
„Již na konci února 1948 byla na statku národní správa a rodiče jej museli do čtyřiadvaceti hodin opustit. Naložili mě, šestinedělní novorozeně, židle, stůl a peřiny a zamířili na dlouhých více než čtyřicet let do svého nového působiště – Prahy. Nechali tu dvanáct zařízených pokojů – alabastrové vázy, benátská zrcadla, věci ze sedmnáctého století, nábytek po předcích, zkrátka všechno. Za jednu perletí vykládanou skříň byste si dnes koupili kombajn,“ vypráví Anna Ondřejíková a dodává: „Patnáct let pak statek využívalo JZD, státní statky později již ne a tak si sem mnoho let chodili lidé z okolí pro dřevo. Po revoluci tu nebylo vůbec nic, jen vytrhané zárubně, podlahy, propadlé stropy až do sklepa. Nic než spousta trusu od krav, které sem pouštěl soused, aby nemusel kydat. Zkrátka memento doby s její neskutečnou absurditou, kdy zcela vymizel pojem soukromé vlastnictví.“
Cesta k nápravě, na jejímž konci jsou dnes krásně zrekonstruované prostory statku sloužící jako stáje pro chov hnědých krátkosrstých koz, výrobna sýrů, útulná prodejnička, menší zemědělské muzeum či agroturistické apartmány s nádherným výhledem na pastviny v nivě řeky Smědé, byla velmi strastiplná.
„Definitivní rozhodnutí, že na statku zůstaneme a budeme se plně věnovat hospodaření, padlo až ke konci devadesátých let. Tehdy se syn Vladislav, houslista, vrátil z angažmá v benátském orchestru a nechal promluvit své selské geny,“ vysvětluje paní Ondřejíková. Následoval prodej bytu v Praze a intenzivní rekonstrukce obytné části statku a chlévů, aby mohl být co nejdříve zrealizován výše uvedený podnikatelský záměr - tedy hospodaření v režimu ekologického zemědělství spojené s chovem koz a finalizací produkce v podobě výroby kozích sýrů, menší chov masného skotu a agroturistika.
Farmářka přiznává, že hlavním parametrem při výběru plemene koz byla původně hlavně jeho líbivost. Neprohloupila však, jelikož hnědé krátkosrsté kozy jsou potomky původních barevných a hnědých koz, které se v minulosti v této a dalších zejména pohraničních oblastech hojně chovaly. Jsou odolné, přizpůsobené zejména pastevnímu chovu, vyšším polohám a dobře zhodnocují široké spektrum krmiv. Ani jejich užitkovost není rozhodně zanedbatelná. „Aktuálně je z našeho chovu zapojeno do kontroly užitkovosti, kterou zajišťuje Svaz chovatelů ovcí a koz, 29 koz a její průměr za laktaci činí 646 kg mléka při obsahu složek 3,23 % bílkovin a 3,29 % tuku,“ informuje Anna Ondřejíková. Samozřejmostí tak je i produkce kvalitního plemenného materiálu, o jehož odbyt nemá farmářka nouzi.
Kromě prodeje přímo ve faremním obchůdku vedle sýrárny putuje naprostá většina sýrů do nejrůznějších restaurací u nás i v sousedním Polsku. „Jako dodavatele si nás vybral i pražský hotel Four Seasons, který kromě bio kvality požaduje také speciální strukturu sýrů. Tu nás přijel osobně učit jejich italský kuchař,“ vysvětluje farmářka a dodává: „Potěšilo mě také, že jsem se díky kvalitě našich sýrů mohla za Českou republiku zúčastnit mezinárodního setkání hnutí Slow Food – milovníků dobrého a kvalitního jídla – v Itálii.“
Ondřejíkovi v současné době obhospodařují 43 ha luk a pastvin, 27 ha orné půdy a 30 ha lesa. „Velké komplikace byly i při vydávání rodinných pozemků. Náhradu za 26 hektarů půdy v sousedním Polsku jsme dostali až po deseti letech,“ upozorňuje farmářka a dodává: „Víte, komunismus napáchal strašné škody a nejhorší je, že zlo té doby v mnoha lidech zůstalo, naprosto pokřivilo jejich charaktery. S nenávistí až za hrob se ve svém blízkém okolí se synem setkáváme dnes a denně. Přitom jsem si jistá, že nikdo z těch kovaných komunistů by s námi neměnil. Vždyť už řadu let neznáme nic než práci, na dovolené jsem byla poprvé po patnácti letech. A podívejte, ani jsem při tom všem nestihla zešedivět,“ říká s důrazem na poslední větu již s úsměvem nesmírně vitální a činorodá paní Ondřejíková.
Ačkoliv proměnu naprosto zchátralého stavení v reprezentativní statek, který je chloubou nejen osady Ves, ale i jejího okolí, nedokáže ocenit řada místních obyvatel, našli si k němu cestu jiní. Turisté, kteří využívají možnosti ubytování ve stylově zařízených apartmánech v historických prostorách za účelem strávení klidné dovolené. Cyklisté, pro které je ochutnávka kozího mléka a sýrů spojená s návštěvou malého zemědělského muzea vítaným zpestřením. A v neposlední řadě i milovníci kultury často německé a polské národnosti, kteří si nenechají ujít proslulé houslové koncerty mladého hospodáře Vladislava Ondřejíka, konané v Rytířském sále. Ten byl obnoven a slavnostně otevřen u příležitosti 700. výročí první zmínky o lenním dvoře ve Vsi roku 2006.
Neobyčejné setkání s neobyčejnými lidmi. Jak jinak vystihnout návštěvu Hlaváčova dvora, jehož přítomnost a budoucnost se podařilo zcela změnit pouze dvěma lidem, kteří ještě před dvaceti lety neměli se zemědělstvím nic společného. Nebo vlastně ano – selské geny a to, jak vidno, není rozhodně málo.
Šárka Gorgoňová, tisková referentka ASZ