Nižší ceny potravin budí obavy (současný ministr zemědělství)
Největší obavy máme ze zvyšování cen potravin (28% dotázaných v průzkumu. Jde o největší obavu dotazovaných do budoucna. Zboží a prodej)

Jsme součástí Evropské unie, usilovaly o to všechny vlády od revoluce. Vracíme se do Evropy, veřejnost i tisk kritizují prezidenta Klause za to, že nevyvěsil na hradě českých králů vlajku Evropské unie.
Evropská unie se snaží: stará se i o pomazánkové máslo, žárovky a vysavače s velkým příkonem. Začíná se, tak jako naše vláda, starat o to, co jíme, kdy nakupujeme, jaká dětská hřiště zavřít, financuje cyklostezky.
Překvapuje mě, jak si tím vším idea společné Evropy škodí. Když státníci jako de Gaulle a Adenauer zakládali společnou Evropu, ve které žijeme všichni do dneška, nevěděli, že se byrokraté namísto starostí o bezpečnost vůči agresorům z Ruska a Arábie budou zabývat hlavně bezvýznamnou úřednickou agendou.
Stát se udržuje těmi ideály, z nichž vznikl praví klasik. Stát je to, čeho je symbolem, praví jiný klasik.
Jaké ideály má současná česká vláda...Nepřipojíme se k sankcím, vzrostla by nezaměstnanost. Vyplatíme subvence za omezení dovozu do Ruska (a slyšíme i to, že za sankce může Evropská unie...). Každý rok zvyšuje státní dluh o sto miliard korun, ale nevydává je na investice, ale do spotřeby...Zvyšuje minimální mzdu, což je nejlepší způsob, jak zvýšit nezaměstnanost. Guvernér Státní banky snižuje hodnotu měny, a upozorňuje střadatele, že inflace bude vždy vyšší (časopis EURO). V důvěře ve vládu je Česká republika na 136. místě ze 150 (Ekonom).
Když na sebe nebudeme upozorňovat, snad si nás agresor nevšimne, je mantra současné vlády.
A my, kteří vyrábíme potraviny, jsme teď konfrontováni s politikou, která má s tržní ekonomikou, evropským trhem a globalizací málo společného.
Co by vláda chtěla (a nemůže vyslovit otevřeně): zavřít hranice pro dovoz. Omezit konkurenci a zvýšit ceny potravin, aby byla spokojená (nikdy nebude !) zemědělská lobby. Regulovat (rozuměj omezovat) trh cenovými a dalšími opatřeními. Naslouchat nejrůznějším zájmovým organizacím, které prosazují (jak říkal prezident Havel) parciální zájmy. Současně ale vyšleme za naše vyslanectví zemědělská atašé, abychom při uzavření našich hranic pro dovoz a dalším poškozování kurzu měny mohli vyvážet, nejlépe do Polska a do Německa.
Podobně se chová Evropská unie ve svých hranicích, a je to jedním z hlavních důvodů napětí mezi chudými a bohatými zeměmi.
Máme se tak dobře proto, že od revoluce existuje konkurence. Konkurence je motor, který nás nutí být lepší a lepší. Máme přece zkušenosti z dob, kdy si tábor míru snažil vyrobit všechno sám.
Před několika lety začalo v mediích tažení proti obchodním řetězcům. Prodávají prý jen zahraniční nekvalitní zboží, mají vysoké marže, inspekce tam nachází myš a krtka atd.
Prezident Zeman navrhuje založit domácí řetězce, na demonstraci zemědělců před lety byl k vidění plakát Pryč s cizáckými řetězci, až tady nezůstane ani jeden.
(nerad se opakuji, ale české řetězce tu v devadesátých letech už byly, ale oba - a byly největší - zkrachovaly, protože neplatily za zboží).
Dneska se opakuje diskuze o jejich maržích.
Tak se na to podívejme: 70 % zákazníků nakupuje v hyper- a supermarketech velkých obchodníků. Musely v devadesátých letech vybudovat obchodní síť: žádná moderní tu nebyla.
Je tu 18 nebo kolik konkurentů - musí se snažit o přízeň zákazníka.
(je to kritizovaný mezinárodní kapitál - jaké zboží podle kritiků tedy upřednostňují - polské?)
Často opakuji, že některých jejich nákupních praktik se nechci zastávat: jednání je někdy obtížné a namísto proklamované spolupráce s dodavateli jde o chování, které vyvolalo nové projednávání  zákona o významné tržní síle (vláda ho postoupí do parlamentu, i když jde o zákon zase víc omezující liberální tržní prostředí).
(stát vstupuje do vztahu dvou nezávislých subjektů, máme tu zákon o hospodářské soutěži, zákon je diskriminační, protože platí jen pro některá odvětví, může s sebou přinést obavu ze zahraničních investic, zhorší zase vztahy mezi dodavateli a obchodem)
Vždy zdůrazňuji, že obchodní řetězce jsou hlavním nákupním místem pro většinu populace, jsou kulturním prostředím s odpovídajícími cenami (srovnej s obavou ministra zemědělství o pokles cen potravin) a jejich konkurence zaručuje zájmy zákazníků.
Do jejich marží státu nic není, i když by rád stanovoval nejen marži, ale přímo ceny.
Omezování obchodu je sice někdy v zájmu dodavatelů, ale ne v zájmu zákazníků, a to jsme my všichni. Ze strategického hlediska jsem přesvědčen, že pro náš potravinářský průmysl je nejdůležitější konkurenční prostředí.
Media nám vysvětlují, že do České republiky se dodává horší zboží, ceny jsou u nás vyšší než na západ od nás, máme malý výběr atd. Ale vždyť tam také jezdíte, tak víte, že např. německý spotřební koš je pro nás o třetinu dražší než nákup u nás.
Zvýšený možný dovoz z Evropské unie? Vždyť naši potravináři ustáli otevření hranic v roce 2004. Není žádný důvod, proč bychom neměli být stejně dobří nebo lepší než než ostatní. (Brečím, tedy jsem, říká o nás redaktor Havel...)
Trochu sebedůvěry, že.

Oldřich Obermaier, místopředseda Českomoravského svazu mlékárenského
Vyšlo v Potravinářském zpravodaji 6/2014