Nejstarší zmínka o čelinském statku pochází z roku 1336. V tomto roce Jan Lucemburský prohlásil řadu svých statků za svobodné s tím, že povinností jejich majitelů bude posílat do královských služeb lučištníky. Tzv. manskou přísahu, ve které se zavázal k poslušnosti a věrnosti králi, složil i tehdejší majitel statku v Čelině. V králově prohlášení bylo uvedeno: „Vysazeno bylo právo, aby nikomu leč králi byli poddáni, a když službu se samostřílem pořádně konati budou, v ničem nesmí královským úřadům poddáni býti…“

Čelinský statek v průběhu let přecházel z jednoho majitele na dalšího, přičemž převody se děly vždy se souhlasem panovníka. Nejdéle zde hospodařil rod Dejmků – celých 140 let (1514 – 1654). Významným majitelem byl však i rod Machtů, který jej zakoupil roku 1733. Tehdy k manství patřily ovčín, šenk, sladovna, malý pivovar, svobodný mlýn, kovárna a vinopalna. Machtové tu na místě původní zemanské tvrze postavili menší zámeček, který však v první polovině 19. století vyhořel a vzápětí byl přestaven do dnešní klasicistní podoby. Význačným pozůstatkem rodu Machtů v Čelině tak je kaple, která patří svým architektonickým řešením, jež je připisováno mistru Janu Blažeji Santinimu-Aichelovi, mezi skutečně pozoruhodné stavby českého vrcholného baroka.

Adámkovi – rod, podle kterého nese statek své jméno, a jehož potomci zde začali po revoluci hospodařit, je se statkem spjat od roku 1893. Tehdy jej zakoupil Gustav Adámek, zemský a říšský poslanec, člen pražské městské rady, ředitel Městské spořitelny pražské a velkoobchodník. Velmi se angažoval na poli politickém i občanském, prosazoval české požadavky na vídeňském říšském sněmu, kde vyjadřoval svůj nesouhlas s postavením českého národa při tzv. protestních obstrukcích. Pokrokové aktivity přenesl i do dění v obci a na statku. Poskytl pozemek pro výstavbu čelinské jednotřídní školy, finančně přispíval na činnost místního hasičského sboru a samotný statek za jeho éry prošel celou řadou významných stavebních úprav.

Zřejmě nejtemnější období v historii statku čekalo na prostředního syna Gustava Adámka – Jaroslava a jeho rodinu. Jaroslav se ujal sedlačiny po předčasné smrti svého otce roku 1905, a to v pouhých 17 letech. V době politických změn v roce 1948 ještě aktivně hospodařil. Na statek byla v té době uvalena národní správa a v důsledku přídělového řízení v rámci revize pozemkové reformy došlo k rozdělení pozemků náležejících k usedlosti 32 zemědělcům, později státním institucím. Jaroslav Adámek byl zatčen a uvězněn, poté na několik let odsouzen. Po propuštění se musel zavázat, že se do Čeliny již nikdy nevrátí, což dodržel.

Jeho manželka a děti byly vystěhováni ze zámku, vystěhování z obce zabránila petice čelinských občanů, kteří se postavili na jejich stranu. Manželům Adámkovým i jejich dvěma dětem, které musely začít pracovat na státním statku, se zhroutil jejich svět. Ocitli se bez prostředků, s pocitem pronásledovaných a odsouzeníhodných osob, žijících na periferii lidské společnosti.

V devadesátých letech byl potomkům manželů Adámkových navrácen majetek v katastrofálním stavu. Ačkoliv objekt byl roku 1969 registrován jako kulturní památka, péče státního statku tomu ani zdaleka neodpovídala. Budova zámečku byla zdevastovaná a znehodnocená nevhodnými stavebními úpravami, kaplička v havarijním stavu a park zcela zarostlý a neudržovaný. Také většina budov velkostatku odpovídala socialistickému zacházení.

Obrovské nadšení a chuť zvelebit rodinný majetek a pokusit se navázat na selskou tradici přimělo vnučku manželů Adámkových – Eugenii Židovou zcela změnit svůj dosavadní život. Společně se svým manželem Milanem, který jí byl po celou dobu velkou oporou, opustili místa profesorů na gymnáziu v Sokolově a usadili se s rodinou v Čelině.

Hned v roce 1992 začala rodina hospodařit na navrácených pozemcích, živočišnou výrobu nejprve reprezentoval chov drůbeže, poté prasat a masného skotu. Ruku v ruce s obnovou hospodaření se noví majitelé snažili nalézt možnosti, jak provést náročné rekonstrukce zchátralých objektů. To je v roce 1997 vedlo k založení Nadačního fondu pro záchranu čelinského památkově chráněného areálu, který spolu s Národním památkovým ústavem financoval přeměnu neúdržbou a zubem času poničené kaple v čelinskou chloubu. Roku 1999 byla slavnostně vysvěcena, ale již pět let předtím obnovili noví majitelé na více než čtyřicet let přerušenou květnovou tradici poutních mší.

Následovala oprava klasicistní fasády zámečku, realizace projektu revitalizace zámeckého parku a rekonstrukce bývalého šafářského domu, deputátních domků, budovy zámku a hospodářských budov statku, které jsou součástí čelinského památkově chráněného areálu.

V bývalých deputátních domcích v těsné blízkosti zámku vybudovali majitelé v roce 2007 tři apartmány, kde poskytují ubytování zejména rodinám s dětmi či větším skupinám hostů. Ty mají k dispozici jak zámecký park s dětským hřištěm, tak i areál statku se stájemi a výběhy s koňmi, menším stádem ovcí a koz či drůbeží.

Soukromému hospodaření na statku v Čelině se nyní věnuje syn Eugenie Židové – Milan Žid se svým bratrancem Jiřím Libým a jedním zaměstnancem. Obhospodařují celkem 120 hektarů orné půdy, na níž pěstují pšenici, ječmen, triticale, oves a jetel, 145 ha trvalých travních porostů a 150 ha lesa. Již 15 let se na statku daří i chovu masného skotu plemene aberdeen angus, aktuálně o počtu padesátky matek s telaty, dvou plemenných býků a zhruba dvaceti býčků ve výkrmu. Ty v loňském roce hospodáři poprvé prodali do sousedního Německa, jalovičky si ponechávají. Do budoucna se však z důvodu poptávky ze strany spotřebitelů uvažuje o faremním zpracování živočišné produkce.

Osmým rokem je součástí živočišné výroby na statku Adámek i chov ovcí vřesových - hrubovlnného, kožichového, krátkoocasého skromného plemene původem ze severovýchodního Německa. Stádo čítá 17 bahnic a plemenného berana.

„V průběhu let se téměř zapomnělo na to, že v době poválečné euforie, plné budovatelského úsilí a touhy po vytvoření lepšího světa, se děly ve jménu „ušlechtilých“ myšlenek strašné věci. Ty znamenaly pro část české společnosti, provinivší se pouze tím, že vlastnila nějaký majetek, obrovské utrpení, strádání fyzické i duševní,“ stojí mimo jiné ve vzpomínkách na historii statku Adámek, které se podařilo uchovat pro svou rodinu Eugenii Židové. Ženě, která byla nejen hybnou silou porevoluční etapy čelinského areálu, ale o několik let později i příbramské asociace, v jejímž čele stála od počátku založení až do své předčasné smrti v roce 2007. Nutno podotknout, že její následovníci si v obou případech vedou opravdu skvěle.

Šárka Gorgoňová, tisková referentka ASZ