Dosud neřešeným problémem stále zůstává velmi náročná administrativa spojená spovinným vedením „zvláštních záznamů pro každý mechanizovaný stroj“, které je řadě zemědělců srůzným rozsahem ukládáno zrozhodnutí celních úřadů. Záznamní povinnost žadatele o vratku představuje výkazní tabulky často až s deseti kolonkami údajů, aby státu prokázal skutečnou spotřebu nafty.

Nejpozději následující pracovní den po provedené pracovní operaci by měl zemědělec uvádět například tyto parametry: data spotřeby PHM, místa činnosti názvy, respektive číselné identifikace pozemků, čísla katastrů, druhy pozemků, druhy vykonané práce, pořadová čísla normativů, výměry pozemků na čtyři desetinná místa, počty hodin odpracovaných konkrétními stroji, SPZ použitých strojů, jména obsluhy a nakonec výpočet spotřeby PHM. Že je ale posledně uvedený údaj, který by měl být asi tím nejpodstatnějším, ve skutečnosti nezjistitelný, úředníkům asi příliš nevadí. Drtivá většina používaných strojů totiž nemá žádný ukazatel průběžné spotřeby a uvedené číslo může představovat vždy nanejvýš jen kvalifikovaný odhad.

Ještě hůře pochopitelné ovšem je, že rozsah stanovených povinných údajů může být skaždým celníkem jiný. Ten totiž defacto podle svého uvážení a přitom vsouladu se zákonem nastavuje rozsah záznamní povinnosti o spotřebě nafty. Nesmyslnost celé evidence dokazuje výpočet spotřeby nafty za každý půdní blok, který by šlo přirovnat snad jen ke služební cestě osobním automobilem, během které by řidič musel konkrétní spotřebu vykazovat vždy po průjezdu každým okresem. Také kolonka „jméno obsluhy stroje“ bude zřejmě velmi „důležitá“. Jestli za volantem sedí Frantík nebo Lojzík, má zřejmě podle celníků přímý vliv na spotřebu stroje.

Fatálnost situace navíc dokresluje to, že žádost o vratku je možné podat až s půlročním zpožděním, tedy vdobě, kdy obhospodařovaná plodina už není na poli, ale ve stodole. Nekonečné výkazy se tak stávají nezkontrolovatelnými a nejsou ničím jiným, než hromadou popsaných papírů, pracovní náplní pro zástup jinak plonkových státních úředníků a především nesmírnou zátěží pro zemědělce. Otázkou navíc je, nakolik jsou tito kontroloři znalí zemědělské praxe, aby mohli relevantně posuzovat uvedené údaje a aby jim zemědělec nebyl vydán na milost.

Nejasné vyhlídky

V uplynulých dnech proto ASZ vyvolala jednání sGenerálním ředitelstvím cel (GŘC) s cílem zjednodušit tuto evidenci. Zajímavou informací bylo, že MZe nedávno pro GŘC zpracovávalo přehled úkonů, které jsou zahrnovány pod rostlinnou výrobu, která je na rozdíl od živočišné výroby uznatelná pro tuto vratku. Místo toho, aby vznikal seznam, který by vzhledem kmnoha moderním pěstebním metodám nemusel být nikdy úplný, je žádoucí, aby MZe rozšířilo vyhlášku právě o živočišnou výrobu. Ministerstvo zemědělství by také mělo zanalyzovat a následně zveřejnit alespoň základní rámce způsobů provádění vratek ze zelené nafty vdalších státech EU.

Paušální nárok řádnému hospodáři

Při úzkostné snaze kontrolovat každý litr nafty by se nemělo zapomínat na podstatu věci, tedy na to, že vplatnosti je zákon, který zemědělcům zaručuje vrácení 60 procent spotřební daně ze spotřebovaných PHM do výše normativů. Zemědělci přitom musí mimo jiné splňovat podmínky správné zemědělské praxe pro poskytování přímých plateb a podmínky vyplývající zdalších podpůrných titulů, projít kontrolami SZIF, čili jsou řádnými hospodáři. Ktomu připočtěme, že v rámci cross compliance v blízké budoucnosti bude muset každý zemědělský podnikatel plnit náročné povinnosti vyplývající bezmála z devatenácti dalších směrnic EU.

Tento stav by měl být podle názoru předsednictva Asociace soukromého zemědělství ČR (ASZ) dostatečným argumentem pro přiznání paušálního nároku na vratku spotřební daně ze spotřebované nafty. Asociace se v poslední době také opakovaně obracela na poslance, aby v tomto smyslu iniciovali novelu zákona o spotřebních daních a pomohli tak zemědělcům všech podnikatelských forem od rodinných farem počínaje, které se složitou byrokratickou zátěží u zelené nafty zápolí nejvíce, takže v řadě případů vratku raději neuplatňují vůbec.

Kompromisní řešení

Kompromisním řešením by například mohlo být stanovení dvou hladin normativu. První by měla formu paušálního nároku podle hektarů a půdních podmínek stím, že pokud zemědělec kontinuálně hospodaří (doloží zápis do evidence), měl by jednoduše nárok na vratku do vypočteného limitu. Vycházet lze přitom z objektivního předpokladu, že motorovou naftu nepochybně pro zemědělské účely spotřebovává.

Druhá hladina by byla stanovena jako mezní limit stím, že pokud by zemědělec hodlal využívat nároku až do této výše, uváděl by určitou formu zcela zjednodušené evidence skutečné spotřeby. Uvedený mechanismus by bez zbytečné administrativy zpřístupnil čerpání vratky všem hospodařícím zemědělcům a přitom naplnil literu současného zákona o prokazatelnosti spotřeby nafty.

Ing. Jaroslav Šebek, tajemník ASZ ČR