A tak zatímco zejména střed okresu s úrodným pruhem údolní nivy a oblasti Bílovce, Klimkovic, Pustějova, Petřvaldu či Jeseníku nad Odrou jsou velmi vhodné i pro pěstování náročnějších plodin, na jeho okrajových územích se lépe daří bramborám či pícninám. Část členů novojičínského regionu se proto zabývá výhradně rostlinnou výrobou v podobě produkce obilnin, řepky, cukrové řepy, sóji a brambor, jiní hospodaří na trvalých travních porostech a věnují se chovu masného či mléčného skotu nebo ovcí.

Někteří sedláci, zabývající se živočišnou výrobou, již úspěšně praktikují i finalizaci produkce spojenou s prodejem ze dvora, jiní o ní, případně o vybudování prodejny přímo na farmě, uvažují. Velkou škodou je, že se v tomto regionu s nebývalou koncentrací architektonických památek a velmi příznivými podmínkami pro cestovní ruch nevěnují sedláci agroturistice. V sousedství historicky velice cenných měst, jakými jsou Štramberk, Příbor, Nový Jičín či Frenštát pod Radhoštěm, a dvou chráněných krajinných oblastí by zájem o tyto služby jistě byl.

Novojičínská asociace byla založena ve stejném roce jako celostátní ASZ a od počátku patřila mezi nejpočetnější. Jejím předsedou se stal a až donedávna byl Jan Horák, který tuto funkci zastával od roku 1993 i ve Sdružení soukromých zemědělců. Osobnost, která byla a je nejen neodmyslitelnou součástí ASZ Nový Jičín, ale i celostátní asociace. Sedlák z Pustějova, jež vybudoval prosperující hospodářství, o které již nyní pečuje jeho syn Jan.

 „Myslím, že po takové řádce let, kdy jsem měl možnost sledovat úsilí vedení asociace o prosazení leckdy i téměř předem prohraných stanovisek, si snad mohu dovolit trochu hodnotit. A vychází mi z toho jednoznačný závěr. Nebýt asociace, těžko by se v loňském roce uskutečnilo v Moravskoslezském kraji rekordní množství domácích porážek skotu, těžko by se prodávalo ze dvora. Těžko by synové čerpali dotační tituly pro mladé začínající zemědělce a jejich otcové mohli odejít do důchodu v rámci PUZČ. Nikdo by nepřeváděl farmu bez zdanění. Nebyly by další a další velmi nelehce vybojované výhody, o nichž nechtěla družstevní lobby ani slyšet, a které využívá i celá řada soukromých zemědělců, jež v asociaci vůbec sdružení nejsou,“ říká Jan Horák a dodává: „A víte, co mě mrzí obzvláště? Když při placení členských příspěvků nejvíce brečí ti, kteří z těch výhod vytěžili maximum!“

Předsednictvo novojičínské asociace se pro své členy navíc vždy snažilo udělat i něco nad rámec služeb celostátní ASZ – organizovalo nejrůznější zájezdy, posezení se zemědělskými odborníky, školení a semináře. O ekonomické vylepšení rozpočtu regionální organizace již několik let pečuje pokladní Vlasta Kamasová, a to jejím zapojením do statistického šetření FADN.

Novinkou od loňského roku je po vzoru sousedních regionů – ASZ Olomoucka a Krnovska, Opavska, zahájená obchodní činnost. Ve spolupráci s těmito organizacemi dohodli předseda a místopředseda novojičínské asociace Martin Lička a Roman David pro své členy nákup osiva řepky se slevou 43 %, stejně tak nákup chemie s dvacetiprocentní slevou. Poprvé proběhl i společný výkup více než pěti tisíc tun obilnin, kdy došlo k úspoře tří milionů korun…

A tak se začala psát nová kapitola ASZ Nový Jičín, kde stejně přirozeně, jako mladí hospodáři přebírají statky po svých otcích, převzala žezlo další generace. Nebude však mít pouze na růžích ustláno, uvnitř této regionální organizace se začínají projevovat různé názorové proudy, což bude pro nové vedení velká výzva. Tak mnoho zdaru!

Co dělá sedláka sedlákem? 

Když v roce 1992 přestavěl Mojmír Lička stodolu na rodném statku v obci Vřesina nedaleko Ostravy na odchovnu drůbeže a začal hospodařit na deseti navrácených hektarech polností, věřil, že se vydal správnou cestou. A ačkoliv rozhodně nebyla jednoduchá, čas mu dal za pravdu a dnes již po této cestě kráčí i jeho dva synové – Martin, předseda ASZ Nový Jičín, a Petr.

Základem úspěchu hospodaření rodiny Ličkových byla již od počátku prozíravost pana Ličky staršího, který se nebál navyšování výměry již v době, kdy se mnozí sedláci domnívali, že jim do budoucna bude stačit desetina. A pak také výběr hlavního zaměření farmy, kterým se poněkud netypicky stal a dodnes je odchov a výkrm drůbeže.

A tak rodina již v roce 1994 obhospodařovala 280 hektarů půdy a k uskutečnění svých podnikatelských plánů si pronajala část prostor bývalého JZD v osadě Dušná na Vsetínsku. O dva roky později se Ličkovým díky bankovnímu úvěru podařilo v tomto areálu zakoupit a posléze kompletně zrekonstruovat čtyři produkční haly určené na odchov a výkrm krůt.

„Víte, takto z vyprávění to může znít hezky. Je ale třeba si uvědomit, že k těm 280 hektarům jsme na začátku neměli nic než jeden traktor, dluhy a chuť do práce. Obdělávali jsme je tedy v rámci rodiny tím jedním traktorem a v podstatě non stop. Jeden měl noční, druhý denní a tak pořád dokola,“ vzpomíná Mojmír Lička a dodává: „Když jsme v Dušné zrekonstruovali všechny haly a naskladnili je, přišla katastrofální povodeň. A když jsme se trochu oklepali, zůstaly nám na jatkách, kam jsme dodávali krocany, celkem tři miliony korun a v konkurzu jsme pak obdrželi pouze 0,1 % z této částky.“

Ličkovi se však nenechali odradit, a když se jim naskytla možnost pronájmu a později nákupu půdy a části areálu bývalého státního statku Bílovec v Bravanticích na Novojičínsku, využili ji. Ani to se však neobešlo bez komplikací. „Přihlásili jsme se do veřejné soutěže na prodej pozemků a v ní byla upřednostněna firma, která, jak jsme ale zjistili, nebyla ještě v době, kdy se do soutěže hlásila, oficiálně založena. Výsledek soutěže jsme proto napadli a následovala pětiletá soudní cesta, která skončila rozsudkem Nejvyššího soudu v náš prospěch. Mezitím však v daném katastru proběhly pozemkové úpravy…,“ vysvětluje Martin Lička.

V současné době Ličkovi hospodaří na téměř 900 hektarech půdy ve třech okresech a 11 katastrech, chod hospodářství mají na starosti bratři Martin a Petr. Martin Lička zajišťuje provoz farmy v Bravanticích, kde se věnuje obhospodařování 400 hektarů pozemků. Zdejší oblast umožňuje při správné agrotechnice i pěstování náročnějších plodin, příslušných spíše produkční oblasti. Pan Lička se proto zhruba na 50 % výměry rozhodl pro obilniny, na druhé polovině se daří cukrovce, řepce a máku. Prostory části bravantického zemědělského areálu využívá k odchovu nosnic, které ve stáří od 12. do 20. týdne prodává přímo z farmy drobnochovatelům.

Po předchozích negativních zkušenostech rodiny s jatky je i většina produkce z farmy v Dušné na Vsetínsku, kterou má na starosti Petr Lička, prodávána v živém přímo ze dvora, a to krůty, kachny, husy, brojleři i prasata. Krůty v několika turnusech v šesti až deseti týdnech na dokrmení, před vánočními svátky pak již vykrmené. Brojleři v pěti turnusech buď rozchovaní (od třítýdenních), či jateční o hmotnosti dva a více kg. Kachny a husy jsou prodávány vykrmené v průběhu října a listopadu. Velký zájem je i o selata či vykrmená prasata na domácí zabíjačky.

Část produkce nechávají Ličkovi porazit v sousedním Polsku a nabízejí přímo ve svém obchůdku v Ostravě-Svinově, stejně tak i masné výrobky, které pro ně zpracovává rodinná firma manželů Klemensových. Hned vedle obchůdku provozují Ličkovi již dvacet let i jídelnu s pestrým výběrem snídaní, svačin a obědů z drůbežího a vepřového masa z farmy. Nyní se rodině po poměrně dlouhých průtazích s vyřizováním všech povolení podařilo začít budovat vlastní malou porážku drůbeže, která je aktuálně ve fázi realizace.

Selský rod Ličků tedy v nové etapě hospodaření značně rozšířil pole své působnosti, nezapomíná však na to, co dělá sedláka sedlákem – propojení se životem v obci, ve které hospodaří. Ačkoliv Martin Lička žije v rodné Vřesině, spoluorganizuje a podílí se i na řadě akcí, konaných v obci Bravantice. A právě Vřesina, která je s Ličkovic rodem spojena po dlouhou řadu let, se může pyšnit jejich opravdu štědrým darem, který bude sloužit ještě mnoha dalším generacím. Když se zde v roce 1998 stavěl kostel svatého Antonína Paduánského, Mojmír Lička neváhal a jako symbol díku za to, že rodina zde opět může svobodně hospodařit, pro něj zakoupil dva nové zvony. Pojmenoval je po svých nástupcích – synech Martinovi a Petrovi.

Čtyřsetletá tradice pokračuje 

Severovýchodním směrem od města Nový Jičín, na pravém břehu řeky Odry, leží obec Bernartice nad Odrou, která se polovinou území rozkládá v chráněné krajinné oblasti Poodří. Její vznik se datuje na přelomu 13. a 14. století. Obživou obyvatel obce bylo tehdy především zemědělství spojené s chovem hovězího dobytka. Sedlačině se zde od roku 1609 věnoval i selský rod Davidů. Na statku, kde dnes hospodaří místopředseda ASZ Nový Jičín Roman David, se rodina usadila roku 1802.

Určitý zemědělský ráz si obec zachovala dodnes, hospodaří zde sedm sedláků a jedna velká společnost. Od počátku tu byl proto značný zájem o pozemky a nepříliš velká šance je získat. Otci mladého hospodáře a jeho společníkovi, se kterým před dvaceti lety začínal zemědělsky podnikat, se však společně podařilo navýšit výměru z počátečních šedesáti hektarů, které příslušely ke čtyřem statkům, na dvojnásobek. Část pozemků tvořily i louky a pastviny, které využívalo stádo masného skotu.

V roce 2007, ještě za studia na vysoké škole ekonomické, převzal hospodářství po svém otci nejmladší ze čtyř Davidovic dětí – syn Roman. Vzhledem k úrodnosti půdy ve všech třech katastrech, kde na celkem 124 hektarech hospodaří, se zaměřil výhradně na rostlinnou výrobu. Trvalé travní porosty tak připadají pouze na dva hektary půdy v CHKO Poodří, které tvoří louky.

Pěstovanými plodinami jsou pšenice, ječmen, řepka a v této oblasti poměrně hojná sója. Vzhledem k velmi dobrému strojovému vybavení farmy poskytuje pan David ještě i služby jiným zemědělcům, a to zhruba na 140 hektarech sklizeň a na padesáti setí. K uskladnění části faremní produkce (asi 150 tun) slouží hala v areálu bývalého JZD, která byla rodině vydána v rámci transformačního podílu. Větší část komodit je ale prodávána přímo z pole do společnosti Navos.

„Přiznám se, že mě opravdu mrzí nezájem řady našich členů o společnou obchodní činnost, kterou se v naší regionální asociaci snažíme od loňského roku provozovat. Inspirovali nás k tomu kolegové z Olomoucka a Krnovska, Opavska, kde tato spolupráce sedláků velmi dobře funguje a daří se dosahovat skutečně výhodných slev při nákupu osiva a chemie a naopak vyšších cen při výkupu komodit. Poněkud s podivem je, že se nezapojili ani kolegové, kteří od společnosti Navos, s níž jsme tyto výhody vyjednali, osivo a chemii odebírají a dodávají sem i většinu produkce. Přitom i u odložené splatnosti šlo o slevu 22 %,“ říká místopředseda Roman David.

Pan David je v Bernarticích, kde žije a hospodaří, druhé volební období členem zastupitelstva. Snaží se o vcelku razantní protiváhu při protlačování masivní zástavby zdejší lokality, která by měla v budoucnu činit 160 staveb o rozloze větší, než zaujímá sama původní obec.

Dalším fenoménem i v této oblasti je výstavba a provoz bioplynových stanic ze strany velkých zemědělských podniků. „Pravda je, že i v tomto případě platí – všechno zlé je pro něco dobré. Někteří vlastníci půdy s jejich provozem a cíleným pěstováním plodin do bioplynových stanic nesouhlasí a odmítají pro tyto účely půdu nadále pronajímat. A to je do budoucna šance právě pro nás, sedláky,“ vysvětluje Roman David.

Mladý sedlák se společně se svým starším bratrem Tomášem, advokátem, který je členům Asociace soukromého zemědělství napříč republikou znám díky školením k Novému občanskému zákoníku, věnuje rekonstrukci rodinného gruntu. A to znamená jedno jediné – že čtyřsetletá tradice hospodaření rodu Davidů v Bernarticích nad Odrou bude pokračovat.

Velké plány mladého hospodáře

„Samé olše, samá luka; samý rybník, samý luh; jistě dobrotivá ruka; stvořila ten kraj – tož Bůh,“ vepsal kdysi do kroniky obce Stará Ves nad Ondřejnicí, která leží nedaleko ústí říčky Ondřejnice do Odry, básník Petr Bezruč. Předkové rodu Matějů, kteří zde tehdy hospodařili, by mu jistě dali za pravdu. A vlastně i ti, kteří v rodinné tradici pokračují. Nejmladším z nich je Radek Matěj, který převzal hospodářství po svém otci v roce 2012.

Otec Radka Matěje Jiří se tu začal věnovat zemědělskému podnikání v roce 1993 se svým společníkem, kdy odkoupili i majetkové podíly od místních lidí, kteří se hospodaření věnovat nechtěli. Jiří Matěj, jenž měl vždy vztah spíše k živočišné výrobě, se specializoval na ni, kolega na rostlinnou. O čtyři roky později se jejich cesty rozdělily, pan Matěj zakoupil přímo v obci kravín K174 a dosavadní chov mléčného skotu rozšířil až na 80 dojnic.

„Já jsem se do hospodaření zapojil v roce 2005, ale bohužel – jak to na řadě farem bývá, aniž by se o tom příliš mluvilo – jsme s otcem měli na chod farmy rozdílné názory. Já jsem svou budoucnost v chovu mléčného skotu neviděl, táta si zase bez něj hospodářství vůbec představit nedovedl,“ nastiňuje tehdejší situaci Radek Matěj, který poté nějaký čas pracoval mimo farmu jako ošetřovatel paznehtů.

Pan Matěj starší později prodal celé stádo i s mléčnou kvótou a kravínem a společně se synem, který jej svým přístupem k práci při praxi na různých farmách přesvědčil o své  zodpovědnosti, zakoupili zemědělskou usedlost v nedalekých Kateřinicích. Ta do roku 1993 sloužila jako velkoodchovna mladého skotu, poté zde hospodařil sedlák, který ale neměl žádného nástupce. Matějovi koupili statek společně s dvanácti hektary pozemků a zároveň převzali nájemní smlouvy na dalších 58 hektarů půdy v režimu ekologického zemědělství, převážně trvalých travních porostů.

V roce 2012 pak převzal mladý sedlák i hospodářství po svém otci v rodné Staré Vsi nad Ondřejnicí, kde obhospodařuje 100 hektarů orné půdy a 20 ha luk.

Na statku v Kateřinicích se Radek Matěj věnuje chovu masného skotu několika plemen o počtu 55 matek. Nejprve téměř veškerý zástav prodával, ale poměrně nedávno se rozhodl ještě pro koupi dvou hospodářských budov v sousední Trnávce, kde bude realizovat výkrm býků.

A protože přímo na kateřinickém statku jsou ideální prostory na vybudování bourárny, rád by se mladý hospodář v budoucnu ubíral i tímto směrem. „Myslím, že by byla škoda nevyužít zájmu spotřebitelů o kvalitní hovězí maso, obzvláště když to podmínky našeho statku umožňují,“ říká sedlák. Pro podnikavého a velmi činorodého Radka Matěje to určitě nebude problém.

Návrat starých dobrých časů

V předhůří Moravských Beskyd, nedaleko starobylého městečka Štramberka, leží v údolí po obou stranách říčky Sedlničky obec Závišice. S tou je již od druhé poloviny 17. století spjat starý selský rod Hyvnarů. Statku, na kterém dnes hospodaří již jeho šestá generace, bude v roce 2020 rovných 300 let. Tehdy jej vystavěl pradědeček Jana Hyvnara, čestného člena ASZ Nový Jičín, jež v květnu letošního roku oslaví devadesátiny. Hospodářství, které hned po revoluci vzkřísil, již převzali jeho vnuci Martin Lichnovský a Lukáš Navrátil.

Otec Jana Hyvnara se sedlačině na rodinném gruntu věnoval od roku 1919, o čtyři roky později byl zvolen starostou a nutno podotknout, že za jeho éry obec vzkvétala. Byla vybudována hasičská zbrojnice, obecní dům, vodovod, obec byla elektrifikována. Nejcennějším počinem starosty Hyvnara však byla jednoznačně stavba kostela, slavnostně vysvěceného roku 1935.

„Víte, to se nehodí dát do novin, říkám vám to jen soukromě, ale stavbou chrámu Páně u nás v Závišicích jsem splnil svůj slib vůči Bohu. Ten jsem mu dal, když jsem byl na italské frontě. Tenkrát jsem mu slíbil, že vykonám něco velkého, vysvobodí-li mne ze spárů smrti. A že jsem měl na mále…,“ svěřil se starosta Hyvnar redaktorovi místních novin v druhé polovině třicátých let.

Na začátku druhé světové války se zapojil do odboje a nedlouho poté byl zbaven starostenské funkce. V té době se na chodu rodinného hospodářství začal podílet i jeden z jeho čtyř synů, tehdy šestnáctiletý Jan Hyvnar. V roce 1950 se společně zapojili i do protikomunistického odboje, postupně však bylo více a více zřejmé, že odpor proti komunistické totalitě se stane dlouhodobou záležitostí.

„O tom, co dokáže komunismus napáchat a jaké následky má kolektivizace venkova, jsme měli vcelku podrobné informace od ruských zajatců, kterým jsme za války pomáhali, ale i od dvou z nucených prací zběhlých ruských děvčat, jež jsme ukrývali u nás na půdě. Pravda ovšem je, že asi žádné vyprávění se nemohlo vyrovnat realitě, která poté u nás nastala,“ vypráví Jan Hyvnar.

Ten byl na konci roku 1951 jakožto syn kulaka, který otevřeně kritizoval fungování a hospodaření nově založeného JZD, poslán na dva a půl roku k PTP. Po svém návratu našel rodinné hospodářství v dosti neutěšeném stavu, neboť otec byl za neplnění kontingentů na několik měsíců uvězněn. „Tátovi celá situace podlomila zdraví. V roce 1957, kdy mu za odmítání vstupu do JZD hrozilo další vězení, byl hospitalizován. Z nemocnice, kde jsme spřádali společné plány, jak se družstvu vyhnout, se již nevrátil. Zemřel tedy ještě jako soukromý zemědělec, v den pohřbu ho odváželi na hřbitov jeho vlastní koně. Za týden již patřili družstvu, tlak soudruhů již nešlo nadále ustát,“ vzpomíná Jan Hyvnar.

Otevřenou kritiku družstva a jeho hospodaření si však i nadále odpustit nemohl. „Náš statek s 27 hektary půdy dokázal hospodařit se ziskem 135 tisíc korun ročně a družstvo s dvacetinásobnou výměrou vydělalo jen o pětapadesát tisíc ročně více. Přitom platy byly opravdu mizerné, mnozí dostávali 2 – 3 koruny denně a byli tak závislí na výdělcích jiných členů rodiny, kteří pracovali v továrně. Hrozné bylo i naprosto neodborné vedení – seno leželo na lukách ještě na jaře, krávy měly velmi nízkou dojivost a dobytek malé přírůstky,“ popisuje tehdejší situaci v JZD pan Hyvnar, který byl v roce 1964 za pobuřování proti družstevnímu zemědělství, ale i státnímu zřízení na rok uvězněn.

Zcela jiné poměry – jak politické, tak hospodářské, měl možnost poznat o čtyři roky později, kdy mohl díky uvolnění režimu vycestovat za svým starším bratrem Václavem. Ten v roce 1948 emigroval do USA, stal se redaktorem krajanských novin Nový svět a spoluvytvářel týdenní vysílání Českého hlasu v Clevelandu, zároveň se angažoval v řadě krajanských a katolických spolků. Jan Hyvnar strávil v Americe rok a půl. „Soudruzi mě pustili s tím, že dovezu poznatky o americkém zemědělství. Tvrzení, že jsem se zajímal pouze o dojivost krav, mě také zachránilo při ponávratových výsleších StB. Následovalo ale odebrání cestovního pasu, který mi byl vrácen až v prosinci 1989. Nekonal se ani slibovaný post předsedy JZD Skorotín, skončil jsem opět jako traktorista. Inu, vrátil jsem se už zase do jiné doby,“ říká Jan Hyvnar.

Na opravdovou svobodu, kterou zakusil za oceánem, si musel počkat další dvě desetiletí. Ve svých pětašedesáti letech byl na Novojičínsku prvním sedlákem, který vystoupil z JZD a začal soukromě hospodařit. „Byl to opravdu nepopsatelný pocit, když jsem v září 1990 poprvé přeorával po družstevní řepce své vlastní pole,“ vzpomíná pan Hyvnar.

Začal se věnovat chovu mléčného skotu, původní manipulační sklad naproti statku přestavěl na kravín. Aktivně hospodařil až do roku 2006, kdy farmu převzal jeho vnuk Martin Lichnovský, dodnes se však o veškeré dění čile zajímá.

Pan Lichnovský, zástupce již šesté generace starého závišického selského rodu, si vede velmi zdatně. Obhospodařuje celkem 110 hektarů půdy, z nichž 85 činí orná, část v režimu ekologického zemědělství. Živočišná výroba je zastoupena šedesáti kusy masného skotu ve výkrmu. Kromě klasických obilnin – pšenice, ječmene a ovsa pěstuje Martin Lichnovský i sóju a lupinu. Daří se zde i plodině, která právě v Beskydech, na Valašsku a Těšínsku mívala kdysi významné postavení a zejména v druhé polovině minulého století o něj neprávem přišla – pohance. Naštěstí díky menším rodinným farmám jako je ta závišická, se opět vrací na výsluní a je významnou plodinou hlavně v ekologickém zemědělství. Velkou zásluhu na tom má i rodinný Pohankový mlýn Šmajstrla ve Frenštátu pod Radhoštěm, o jehož historii se dočtete v jiné části této Selské revue. Právě sem putuje téměř veškerá produkce pohanky ze závišického statku. Část z ní tu pan Lichnovský nechává zpracovat na pohankovou lámanku a ve dvoukilogramových balíčcích prodává přímo ze dvora svým zákazníkům.

Zdá se, že venkov zažil opravdový návrat starých dobrých časů. Návrat sedláků, mlynářů, pekařů, řezníků, hokynářů a dalších živnostníků, jejichž um se dědí z generace na generaci a je tak zárukou jeho dalšího pokračování. Škoda, že právě jim se ze strany státu nedostává potřebné podpory a mnohdy je na ně nesmyslně nahlíženo spíše jako na parazity.

Farma jako rodinná firma

Farma jako rodinná firma? Přesně tak funguje hospodářství rodiny Macurových v horské obci Kunčice pod Ondřejníkem, která je východiskem turistických cest do beskydských hor. Zdejší hospodářství převzal v roce 2006 po svých rodičích Daniel Macura a do jeho chodu je nyní společně s ním zapojena i jeho manželka Markéta, sourozenci Richard a Petra a tři zaměstnanci. Rodiče Vladimír a Vladimíra svým dětem i nadále vypomáhají.  

Na úplném počátku budoucího rodinného podnikání stála ještě za minulého režimu touha rodičů Macurových po vlastní hospodářské usedlosti. „Ačkoliv s manželem oba z Kunčic pocházíme, bydleli jsme původně v bytovce a pracovali v zemědělském družstvu. Ale velká chuť mít vlastní hospodářství nás vedla v sedmdesátých letech ke koupi tohoto statku,“ vysvětluje Vladimíra Macurová.

Frýdlantské družstvo, pod které patřilo kunčické středisko, kde byli Macurovi zaměstnáni, velmi brzy po revoluci ukončilo v obci svou činnost. Macurovi se tedy, stejně jako šest dalších sedláků v obci, ihned rozhodli soukromě hospodařit. Začínali na čtrnácti hektarech půdy se dvěma kravami a čtyřmi jalovičkami. Dnes jejich děti obhospodařují více než desetinásobek pozemků a starají se o poměrně početné stádo mléčného skotu o počtu 65 dojnic, mají i několik masných krav a plemenného býka. Potěšující je, že v Kunčicích se chovu mléčného skotu věnuje celkem pět soukromých zemědělců. Na jednotlivých pastvinách mezi horami Ondřejníkem, Radhoštěm a Kněhyní, které tuto obec obklopují, tak lze od jara do podzimu nalézt spoustu stád.

Zpočátku byla živočišná výroba z nedostatku prostor na Macurovic statku situována převážně v budově bývalého JZD, rodina se v té době zabývala i odchovem jalovic pro družstvo vlastníků Lubina. Postupně se však dařilo rozšiřovat ustájení přímo na statku, to již byli do jeho chodu zapojeni oba synové, a zaměřit se více na vlastní chov mléčného skotu. K podstatnému navýšení stavu dojnic pak došlo v roce 2001.

Vzhledem k více než dvacetileté dobře fungující spolupráci s mlékárnou v Kuníně nebyla naštěstí rodina nikdy nucena hledat jiného odběratele. „A upřímně doufáme, že to tak zůstane i nadále po pádu mléčných kvót,“ věří Daniel Macura, ačkoliv k určité změně v tomto směru na kunčickém statku poměrně nedávno došlo.

Před dvěma lety vybudovali Macurovi v rámci hospodářství nové zázemí. Jeho součástí je kromě dojírny, jejíž situování značně usnadnilo manipulaci s kravami při jejich převádění ze stáje, i mlékárna. Markéta Macurová vyráběla již dříve sýry pro potřebu rodiny, ale pouze zkušebně, v kuchyni a v menším množství. Nyní se zaměřila i na kefíry, jogurty, tvarohy a čerstvé sýry, do budoucna zvažuje i výrobu sýrů zrajících. Mlékárna aktuálně zpracuje asi 100 litrů mléka denně, do budoucna se počítá se zpracováním až 500 litrů. Výsledné produkty nabízí rodina prodejem ze dvora. „Zákazníky zatím tvoří hlavně lidé, kteří jsou zvyklí chodit k nám na statek pro mléko do automatu. Pro zvýšení povědomí o našich výrobcích ale uvažuji i o pravidelnější účasti na farmářských trzích,“ říká paní Macurová.

Kromě zpracovávání části faremní produkce mléka a prodeje ze dvora realizují Macurovi každoročně i několik domácích porážek mladých masných býčků. Řadí se tak mezi další sedláky z Moravskoslezského kraje, kteří tuto možnost přijali s nadšením a v loňském roce, dle údajů Státní veterinární správy, zde zrealizovali prozatím rekordních 600 domácích porážek skotu.

„V předchozích dvaceti letech jsme si prakticky vyzkoušeli, že rodinný způsob hospodaření velmi dobře funguje, nám naprosto vyhovuje a rozhodně bychom neměnili. Jsme proto optimističtí i co se týče budoucnosti. Věříme totiž, že když člověk dává do své práce srdce, musí to být na výsledku znát,“ říká Daniela Macura.

Rodinná symbióza, poctivost, pracovitost a víra ve smysl svého snažení – to ve zkratce charakterizuje hospodářství rodiny Macurových. A to jsou kromě kvality pro mnohé zákazníky jedny z důvodů, proč si pro potraviny zajet přímo na statek. Takový sýr s příběhem zkrátka chutná úplně jinak…

Expanze Farmy Luční dvůr

Obec Bartošovice je nejen srdcem Poodří, ale i Kravařska – oblasti historicky vymezené trojúhelníkem, v jehož vrcholech leží města Nový Jičín, Fulnek a Příbor. Tato oblast dala název i plemeni skotu, které zde bylo v 19. století vyšlechtěno a později velmi ceněno díky své vysoké mléčné užitkovosti. Kravařský skot byl chován i na jednom ze sedmi dvorů, které patřily k bartošovickému zámku – Wiesenhofu. Na Lučním dvoře dnes hospodaří Vladimír a Petr Klečkovi.

Na jedné ze zdejších usedlostí začal sedlačit i dědeček Vladimíra Klečky, který sem po skončení druhé světové války přišel z obce Rajnochovice, centra Hostýnských vrchů. „Valašské kořeny a náturu opravdu nezapřu,“ usmívá se Vladimír Klečka, jež se pro pokračování rodinného hospodaření rozhodl po pádu totality. Hospodařit začal v roce 1992 a o tři roky později mohl užívat již i usedlost Luční dvůr, kterou získal za nakoupené restituční nároky od vlastníků. Byla to však téměř ruina, a proto v roce 1996 postavil na původních základech zcela novou farmu. O rok později ale přišla tisíciletá povodeň a způsobila značné škody.

Bylo ale oč bojovat, farma se do té doby rozvíjela velmi úspěšně. Vladimíru Klečkovi se hned na počátku podařilo pronajmout od vlastníků z Bartošovic 200 hektarů půdy, která jim byla násilně odebraná při kolektivizaci. V jediné staré zachované hospodářské budově se dále pokračovalo v chovu prasat (až 1000 ks), nově postavené prostory sloužily jako sklady a zimoviště pro masný skot.

Ten lze na Lučním dvoře nalézt i dnes, jde o devadesátihlavé stádo plemene charolais amerického typu, tedy bezrohé jedince většího tělesného rámce. Klečkovi prodávají zástav, v tomto směru spolupracují s členem ASZ Krnovsko, Opavsko Milošem Zíkou, který se zabývá výkrmem většího množství býků a chovem prasat. 

„Účelem ale od počátku nebylo jít cestou plemenařiny, pouze užitkového chovu s cílem využití pastvin a luk v záplavové oblasti řeky Odry,“ vysvětluje Vladimír Klečka. Trvalé travní porosty v CHKO Poodří zaujímají 70 hektarů, z nichž 22 tvoří pastviny a zbytek louky. O seno, které farma sama nespotřebuje, je velký zájem zejména ze strany drobnochovatelů, neboť je vyhlášené svou velmi dobrou kvalitou.

Hlavním zaměřením farmy je však rostlinná výroba, která také tvoří asi 95 % jejího zisku. Odborný agronomický management má již 10 let na starosti mladý hospodář Petr, který se do chodu farmy zapojil po absolvování vysoké školy zemědělské. O tom, že se mu v tomto směru daří více než dobře, svědčí dlouhodobé velmi vysoké výnosy všech pěstovaných plodin.

Farma aktuálně hospodaří na 800 hektarech půdy, z nichž 730 tvoří orná. Vlastních je 350 ha, přičemž 200 ha se podařilo zakoupit před třemi lety za průměrnou cenu 9 Kč/m2, dnes by se již pohybovala mnohem výše.

„Opravdu velkým problém v naší oblasti bylo dostat se ke státní půdě, které máme z celkové výměry asi jen pětadvacetinu. Konkurence velkých zemědělských podniků v okolí je obrovská, hodně pozemků nakoupili spekulanti, značnou výměru získal školní statek Veterinární a farmaceutiské univerzity v Brně, který zde sídlí,“ říká Vladimír Klečka a jeho syn Petr ho doplňuje: „I přesto se nám ale daří expandovat, investici do půdy jakožto výrobního prostředku považuji totiž za prioritní. Půdu nakupujeme zejména v katastrech, kde víme, že budou probíhat pozemkové úpravy. Máme s nimi velmi dobré zkušenosti, jsou velkou šancí pro soukromé zemědělce, což se nám při dvou již proběhlých opravdu potvrdilo. Bylo by proto potřeba, aby se pozemkové úpravy pro Ministerstvo zemědělství staly větší prioritou a to do nich investovalo více finančních prostředků.“

Ekonomicky nejzajímavější plodinou hospodářství, jíž osázené plochy v letošním roce Klečkovi ještě navýšili, je vynikající předplodina, kterou lze navíc úspěšně řešit i povinnost greeningu – sója. „Letos jí budeme pěstovat na 220 hektarech, přičemž více než polovina je vyhrazena množitelským porostům,“ informuje Petr Klečka. Zajímavou plodinou, které se hospodáři věnují zatím asi tři roky, je jarní ječmen nahý. Zaujímá 55 hektarů výměry farmy a prostřednictvím obchodníků pak putuje do zahraničí, hlavně Německa a Itálie. Kromě řepky a klasických obilnin – ozimého ječmene a pšenice jsou Klečkovi i velmi úspěšnými a na Novojičínsku největšími pěstiteli brambor, a to především konzumních. Na 20 hektarech se daří celkem pěti odrůdám.  

„V minulosti jsme brambory pěstovali až na dvojnásobné výměře, ale rozhodli jsme se jít cestou prodeje pouze konečnému spotřebiteli, maximálně drobnějším prodejcům, ne na kamiony, proto jsme výměru poněkud omezili,“ vysvětluje Vladimír Klečka. Aktuálně farma prodá zhruba polovinu produkce hned po sklizni, k uskladnění pak slouží v loňském roce zmodernizovaný sklad, na jehož realizaci byla využita dotace z Programu rozvoje venkova.

„Velmi mě těší, že poté, co se před deseti lety do chodu farmy zapojil syn, značně pozvedl agronomickou úroveň hospodaření,“ je spokojený Vladimír Klečka a syn Petr ho doplňuje: „V naší oblasti, kde opravdu netrpíme suchem a pokud vydatněji prší, bývají velké potíže, je třeba snažit se zkrátit agrotechnické lhůty. A v tom nám v posledních letech výrazně pomáhá bezorebná technologie Horsch a traktory John Deere. Daří se nám rostlinnou výrobu výrazně intenzifikovat, a to aniž bychom maximalizovali vstupy.“

O tom svědčí i průměrné výnosy farmy v poslední době – sója 2,9 tun/ha, brambory 50, nahý ječmen 5,9, ozimý ječmen 6,5, řepka 4,4 a pšenice v průměru 7,8 tun/ha, v loňském roce se ale Klečkovým u pšenice asi na 30 hektarech výměry podařil výnos 11,4. „Jde ale o celkový přístup k půdě. Pozorujeme, že vyšších výnosů dosahujeme na pozemcích, které obhospodařujeme již delší dobu, a to nás přesvědčuje o správnosti našeho konání,“říká Vladimír Klečka.

S rostlinnou výrobou souvisí i další plány farmy Luční dvůr. V první řadě snaha o větší nezávislost rozšířením prodeje přímo ze dvora, a to zřízením obchodu s faremními produkty svými, ale třeba i ostatních kolegů-sedláků. Nabízí se i možnost rozvozu zákazníkům. Dalším počinem by mohla být finalizace produkce sóji z množitelských porostů formou čištění. Mladý hospodář Petr Klečka má podnikatelských plánů ještě více a tak i poměrně široké pole působnosti. Do budoucna bude tedy zejména na něm, aby je co nejlépe zrealizoval.

Příběh spokojeného sedláka

Určitou nevýhodou obce Bartošovice uprostřed Chráněné krajinné oblasti Poodří je její poloha. Tuto obec a část severovýchodní strany podhůří Beskyd totiž v minulosti stihly opakovaně povodně, jedny z nejhorších pak v druhé polovině minulého století. Pro ochranu Bartošovic proto byly vybudovány v povodí Bartošovického potoka tři retenční nádrže, v jejichž okolí hospodaří další z členů novojičínské asociace – Milan Valenta.

Na druhou stranu patří zdejší oblast mezi nejúrodnější v rámci regionu a umožňuje tak sedlákům, kterých jenom v Bartošovicích hospodaří šest, větší zaměření na rostlinnou výrobu. Milan Valenta se rozhodl pouze pro ni, provozuje ji na 65 hektarech orné půdy.

Původně zde před kolektivizací hospodařil jeho dědeček na 12,5 hektarech pozemků, menší políčko obhospodařovala rodina i během totality. Sedlačina se stala přirozenou volbou i pro otce pana Valenty, který se začal věnovat soukromému zemědělství na osmi hektarech půdy v roce 1992 a čtyři roky nato převzal hospodářství po absolvování střední zemědělské školy již jeho syn.

Kromě pšenice, ječmene a řepky pěstuje i sóju, kterou bude počínaje letošním rokem, stejně jako většina zdejších sedláků, plnit povinnost greeningu. Její výměru proto ještě oproti předchozím letům poněkud navýšil.

Další pěstovanou komoditou jsou brambory. „Naše oblast bývala v minulosti bramborářská. V téměř každé obci byl lihovar, kde se pálily jak brambory, tak cukrová řepa. Ten bartošovický býval vcelku vyhlášený a spadal pod správu zdejšího zámku,“ říká Milan Valenta a dodává: „Já pěstuji brambory na tříhektarové výměře a asi 80 % produkce prodám  ze dvora lidem z okolí. Ti jsou díky našim skladovacím prostorám zvyklí jezdit si i v průběhu roku.“

Skladovací prostory využívá pan Valenta druhým rokem i na ostatní komodity, které byl dříve nucen prodávat hned po sklizni. V roce 2013 vybudoval za pomoci 44% dotace z programu LEADER prostřednictvím MAS Poodří multifunkční halu o rozměrech 12 x 20 metrů. Kromě skladování obilnin ji tak využívá i na uskladnění zemědělské techniky, kterou v posledních dvou letech výrazně obměnil. Zakoupil nový secí stroj, podmítač a pluh. Na postřiky a sklizeň obilnin a řepky prozatím využívá služeb jiných soukromých zemědělců, ale o nákupu kombajnu do budoucna uvažuje.

„V loňském roce se mi podařilo zakoupit od vlastníků dalších 15 hektarů půdy, na kterých začnu hospodařit letos na podzim a řekl bych, že osmdesátihektarová výměra by si už vlastní kombajn zasloužila,“ plánuje pan Valenta.

Ten ze tří čtvrtin obhospodařuje vlastní půdu, jejíž cena samozřejmě i zde vytrvale stoupá. Při bonitě 9 Kč/ m2 se pohybuje aktuálně kolem 17 Kč/m2 .

„Táta, který tu po revoluci tradici hospodaření obnovil, už bohužel nežije. Vděčím mu ale za to, že můžu dělat práci, kterou mám rád, která mě naplňuje a stala se pro mě i životním stylem. Jsem zkrátka spokojený sedlák a věřím, že je za to táta tam někde nahoře rád,“ uzavírá Milan Valenta.

Chlebovické  brambory – pojem mezi spotřebiteli i pěstiteli

Za úspěchem Chlebovických brambor, které se v několika posledních letech staly osvědčenou značkou a díky své kvalitě významným pojmem mezi spotřebiteli, obchodníky i pěstiteli nejen na Frýdecko-Místecku, stojí dvě jména – Libor Janečka a Lenka Chovancová. Pan Janečka k tomuto úspěchu přispěl svými dlouholetými zkušenostmi s jejich pěstováním, citlivým výběrem jednotlivých odrůd a agrotechnickým umem, paní Chovancová pak zejména obchodní a marketingovou strategií.

V Chlebovicích, jedné z vůbec nejstarších obcí v regionu, která je nyní součástí města Frýdek-Místek, sedlačil již dědeček pana Janečky. Za totality rodina obhospodařovala pouze malý záhumenek, kde pěstovala právě brambory.

„K práci na poli jsem byl vedený odmala a zcela přirozeně mi tak byl vštěpován vztah k půdě.  Nu a povedlo se. Hned po revoluci jsem se vedle zaměstnání na šachtě začal věnovat i hospodaření. Kromě menšího chovu mléčných krav jsem se již tehdy zaměřil na pěstování brambor a v roce 1992 zasadil první hektar,“ vzpomíná pan Janečka.

Začalo testování jednotlivých odrůd a pozvolné navyšování obhospodařované výměry, ačkoliv ta je dodnes Achillovou patou chlebovického hospodářství. „V loňském roce jsme pěstovali brambory na 65 hektarech, letos snižujeme asi o deset, ale vlastní půdy máme jen 28 hektarů. Její další nákup nebo pronájem je v naší oblasti, bohužel, takřka nereálný,“ informuje sedlák.

Ovšem rozvoj farmy je od roku 1993, kdy pan Janečka zasadil brambory na 2,5 hektarech půdy, sám si vyrobil plečku, podrejvák, ohrnováky a za pomoci 35 učňů z frýdecko-místeckého zemědělského učiliště je na podzim sklízel a následně sám prodával, opravdu dynamický.

Značně k němu přispělo i zapojení kolegyně pana Janečky – Lenky Chovancové do chodu farmy, ke kterému došlo v roce 2007. Ta kromě vedle skutečně obdivuhodné pracovitosti disponuje i velmi obchodním duchem, kterému dala právě zde průchod. Pravidelným prodejem brambor na frýdecko-místeckých farmářských trzích zvýšila povědomí zákazníků o jejich existenci a šikovným marketingovým přístupem v podobě vytvoření vlastní značky, loga a jednotného designu přispěla k určité nezaměnitelnosti faremní produkce.

„I přes kvalitu naší produkce, o které jsme přesvědčeni, a o níž nás přesvědčují i stále narůstající počty našich zákazníků, je někdy těžké bojovat s konkurencí. Lidé jsou manipulováni často klamavou reklamou a nízkými cenami v supermarketech, atakováni pouličními a pocestnými prodavači polských brambor s označením „brambory z Vysočiny“ a státním kontrolním orgánům se nedaří tyto lidi vyselektovat. Brambora je velice náročná plodina, v naší republice s náklady 80 – 90 tisíc/hektar, ale v Polsku díky vřelé podpoře sedláků ze strany státu jen s asi 60% náklady. Je jasné, že na společném trhu pak vzniká problém. Velkým kladem pro nás ale je, že v Polsku nepěstují dostatečné množství odrůd, které naši zákazníci požadují,“ říká pan Janečka.

Chlebovická farma již přesně ví, jaké odrůdy jsou mezi zákazníky nejžádanější, a tomu se přizpůsobuje, stále ale zkouší i odrůdy nové. V letošním roce plánuje osázet pětapadesátihektarovou výměru třemi velmi ranými odrůdami, čtyřmi ranými, jednou poloranou a dvěma novými. Ty jsou zákazníkům nabízeny v jedno-, dvou-, pěti-, deseti- a pětadvacetikilogramových baleních. V letošním roce má farma naplánovanou koupi nového zařízení na vážení a balení produkce, díky kterému bude při prodeji nezaměnitelná s produkcí jiných farmářů či obchodníků.

Distribuce Chlebovických brambor je realizována zhruba z 30 % formou přímého prodeje z farmy, rozvozem zákazníkům přímo do domácností, a to v Moravskoslezském a částečně i Zlínském kraji, a prodejem na farmářských trzích. Dalších 40 % odebírají obchodníci, zbytek putuje buď do velkoobchodu nebo loupárny. „Podíl produkce prodané přímo z farmy bychom ale do budoucna samozřejmě ještě rádi navýšili,“ plánuje pan Janečka.

Vzhledem k tomu, k jakému rozvoji farmy došlo v několika posledních letech právě zejména v oblasti prodeje faremní produkce, to jistě není nereálný cíl.

Tak trochu jiný svět

Jižně od posledních domů Havířova se krajina začíná zvedat do kopců a výrazně se mění. Končí tu průmyslově uhelný region a mezi Havířovem na severu, Frýdkem-Místkem na západě a Českým Těšínem na východě se rozprostírá tak trochu jiný svět – členitá a velmi malebná Pobeskydská pahorkatina. Kolem roztroušených domů se pasou krávy nebo ovce, lidé pracují na záhumenkách. Člověk by ani netušil, že v těsné blízkosti velkých průmyslových měst a hlavních dopravních tahů může existovat jako ostrý kontrast tato překrásná podhorská oblast.

A právě tu si jako svůj budoucí domov vybrali předci rodu Kotajnych, když sem v roce 1848 přišli z Francie. Pět rodin se tenkrát usadilo v obci Koňákov, ležící šest kilometrů jihozápadně od Českého Těšína, jehož je součástí. 

„Tehdy však byla obec ještě samostatná. Naši předci se zde začali věnovat zemědělství a pohostinství. Roku 1866 však původní hostinec vyhořel a tak za dva roky postavili nové stavení, které je tu dodnes. V něm naše rodina provozovala pohostinství až do roku 1948,“ vypráví Gustav Kotajny, majitel farmy Koňákov a dodává: „Po válce se ujal hospodaření s velkým elánem můj otec. Byla to nelehká doba, protože si s maminkou vzali půjčku na nákup pozemků a v době kolektivizace ji museli splácet z platů zaměstnanců družstva, aniž by svou půdu mohli obhospodařovat. Statek byl přidružen pod družstvo, ale zůstali jsme zde bydlet. JZD Mistřovice na přelomu šedesátých a sedmdesátých let hospodařilo vcelku dobře, ale v době normalizace, kdy doznával socialismus určité krize, bylo přetvořeno na státní statek, čímž vznikla spousta zbytečných centralizovaných pracovišť a pracovních míst. Naší rodině zůstal pouze hektarový záhumenek.“

Gustav Kotajny založil brzy po revoluci velice úspěšnou strojírenskou firmu se sídlem v Ostravě-Vítkovicích, která má v současnosti 180 zaměstnanců. Selské geny se ale přesto ozývaly, a když bylo jasné, že je podědil i jeden ze synů, Tomáš, začala se psát kapitola pod názvem &bdq