Lotyšská republika

Jméno Latvija (celým jménem Lotyšská republika) je odvozeno z názvu starobylého baltského indoevropského kmene Latgalů (lotyšsky Latgali), z něhož vzniklo etnické jádro lotyšského národa. Lotyši jsou baltským národem a dnes tvoří 62 % obyvatel země z celkového počtu 2 067 887 obyvatel (v roce 2011). Významná je menšina tvořená Rusy (cca 26,9 %). Zhruba polovina z nich však nemá lotyšské občanství, nemůže volit a je pod značným tlakem ze strany úřadů, aby zemi opustila. Většina z nich to však odmítá a Rusko se k této možnosti staví také odmítavě. Návrh na přiznání statutu oficiálního jazyka pro ruštinu zamítli v únoru 2012 lotyšští občané v referendu. Další národnostní menšiny představují Bělorusové, Ukrajinci, Poláci a Litevci. Ve městech žije zhruba 70 % populace, na venkově 30 %. Při průjezdu zemí je tento stav jasně patrný – venkov působí nesourodě a „vybydleně“. Příznačná je velmi nízká porodnost (1,17 dítěte na matku v roce 2010) a z toho vyplývající rychlý úbytek obyvatelstva. Mezi lety 1989 a 2011 se počet obyvatel snížil o alarmujících 600 tisíc (22,5 %). Na tomto poklesu obyvatelstva se výrazně projevuje také emigrace, přičemž mezi její nejvýznamnější cíle patří Irsko (48 031 Lotyšů k roku 2011) a Velká Británie (39 000 Lotyšů k roku 2011).

V zemi neexistuje žádné výrazně dominantní náboženství. Největší zastoupení (čísla se vztahují k roku 2003) mají luteráni (cca 556 000), následují římští katolíci (430 000) a pravoslavní (350 000).

Lotyšsko jako bývalá svazová republika, která obnovila svou nezávislost 21. srpna 1991, je průmyslový a zemědělský stát. Hlavní průmyslová odvětví jsou strojírenství, elektrotechnika, radioelektronika a papírenský, chemický, potravinářský, textilní a dřevozpracující průmysl a průmysl stavebních hmot. Důležitá průmyslová střediska jsou Riga, Daugavpils, Liepāja a Jūrmala. Země není příliš bohatá na užitečné nerosty. Jediným minerálem, který má svým objemem zásob (cca 530 000 000 t) větší ekonomický význam, je rašelina, sloužící většinou jako topivo. Největší naleziště jsou v okolí Rigy, v okresech Preili, Ludza, Valka a Aizkraukle. Ekonomicky významná jsou rovněž naleziště dolomitu, který slouží jako stavební materiál (střední a východní Lotyšsko), dále pak vápence (okres Saldus), sádry (okolí Rigy a Bausky), jílu, oblázkového štěrku a písku (po celém území státu). Kvůli velkému počtu lesů a stromů je ale typickým produktem jantar a výrobky z něj.

Velký přínos financí do státního rozpočtu zaznamenává tranzitní přeprava ruského zboží územím Lotyšska a přes přístavy dále do světa. Spotřeba elektrické energie je z části zajišťována dovozem ze zahraničí a z části její produkcí v tepelných a vodních elektrárnách. V Lotyšsku je hustá říční síť, největšími řekami jsou Daugava, Venta a Gauja, nachází se zde také mnoho jezer (např. Lubanas a Rāznas) a bažin, které tvoří 10 % rozlohy státu. Podél pobřeží Baltského moře leží pásmo písečných dun. Celé území bylo modelováno pleistocénním ledovcem (pleistocén je starší období čtvrtohor) a zůstaly po něm morény a nánosy, které tvoří na západě Kuronskou a na východě Livonskou vrchovinu.

Lotyšské zemědělství

Základní informace o lotyšském zemědělství nám již první den pobytu předala partnerská organizace Zemnieku saeima (Zemědělský parlament - www.zemniekusaeima.lv) v Rize a posléze také Latvijas Lauku konsultāciju un izglītības centrs (Lotyšské rurální poradenské centrum - www.llkc.lv) sídlící v Jelgavě.

Zemnieku saeima je největší zemědělská nevládní organizace v Lotyšsku a jedna z nejvlivnějších organizací v zemi. Celkem má 894 členů (farem a zemědělských podniků), kteří společně produkují přibližně polovinu všech výrobku zemědělské produkce Lotyšska (např. 46 % obilí a 53 % řepky) a obhospodařují více než 500 000 ha (cca 1/3 zemědělské půdy). Většinou se jedná o rodinné farmy, které dohromady zaměstnávají více než 4000 lidí. Největší rodinná farma, která je jejich členem, má cca 6000 hektarů. Zásadním problém lotyšské zemědělské politiky je, že spousta farmářů není nikde organizována.

Na začátku svého působení, po založení samostatného státu, získali lotyšští zemědělci výraznou finanční podporu ze Švédského království, které má k Lotyšům blízko jak geograficky, tak historicky. Bohužel, postupně členi této organizace zjistili, že přesto, že se jim Švédové snaží pomoci, vlastně jim nerozumí a začali si budovat vlastní svobodnou organizaci. Vznikla Zemnieku saeima (Zemědělský parlament). Název „parlament“ byl použit proto, že organizaci založilo přesně 100 farmářů a stejně tak 100 poslanců má lotyšský parlament.

Mezi hlavní činnosti organizace patří prosazování zájmů členů na ministerstvu zemědělství a ve vládě a lobbing při úpravě právních předpisů v zemědělství, a to jak na národní, tak i evropské úrovni - Maira Dzelzkalēja, místopředsedkyně představenstva  Zemnieku saeima, je také viceprezidentka COPA. Dále je to shromažďování a předávání informací z různých výzkumných institucí či od jiných národních i evropských nevládních organizací, zprostředkování odborných konzultací pro farmáře hlavně v rámci Společné zemědělské politiky EU a účast na nejrůznějších projektech, taktéž na národní i evropské úrovni. V neposlední řadě Zemnieku saeima organizuje několik společenských akcí (sportovní akce, Novoroční ples apod.), soutěž TOP 5 (soutěž o pět nejlepších farem v Lotyšsku) a snaží se i o vytvoření obecně pozitivnějšího pohledu široké veřejnosti na zemědělství. V 90. letech si většina lidí v Lotyšsku pod pojmem „zemědělec“ představovala polonegramotného vesničana, žijícího ve chlévě se zvířaty. Po roce 2004 se z farmářů zase stali jen příjemci dotací, kteří „pouze natahují ruce pro evropské peníze“. Dnes už je situace naštěstí výrazně lepší, ale některé předsudky stále přetrvávají a „byznys“ je stále ceněn více než kvalitní práce farmářů.

Jako hlavní úkoly pro období 2014 – 2020 si Zemnieku saeima stanovila:

· zvýšení příjmů do efektivní výroby, zvyšování produkce zboží s přidanou hodnotou a tržně orientovaných výrobků,

· podpora malých (do 100 ha) a středních (do 1000 ha) podniků v rámci spolupráce, vzdělávání, podpory speciálních a regionálních produktů a získávání vedlejších pracovních míst mimo zemědělství pro nejmenší farmáře,

· odpovědný a udržitelný systém využívání půdy, lesů, lotyšské vody a přírodních zdrojů,

· obhospodařování lotyšské půdy rodinnými farmami, které jsou schopny dosahovat zisku a ekonomicky zcela zajistit své rodiny,

· rozvoj výzkumu a vzdělávání.

Maira Dzelzkalēja sama uvádí, že některé úkoly nebude lehké splnit. Za celou dobu svého působení v Zemnieku saeima (od roku 2009) zažila pět ministrů zemědělství. Každý byl jiný a s každým se jinak jednalo. Všechny úspěchy, kterých se organizaci kdy podařilo dosáhnout, byly součástí dlouhodobého strategického plánování a každodenní práce všech zaměstnanců (je jich 6 - 8) a členů představenstva volených vždy na dva roky (1 předseda, 2 místopředsedové a 9 členů představenstva). Ale nevyhnuli se ani blokování silnic a žádosti o odvolání ministra, který nakonec svou pozici opravdu opustil.

Cíle organizace Zemnieku saeima reagují na specifické podmínky lotyšského zemědělství, které je ovlivněné jak historií země (velmi podobná té naší), tak podnebím a povrchem země, jenž je většinou rovinatý, nížinný, místy s pahorkatinami.  Lotyšsko patří do chladnějšího mírného pásu, na východě s kontinentálním vlivem. Se zvětšující se vzdáleností od moře se zvyšují i teplotní rozdíly. Průměrná lednová teplota je -5 °C a červencová 17 °C. Průměrný roční úhrn srážek činí 670 mm, v Livonské vrchovině až 800 mm. Klimatické podmínky, charakteristické vytrvalými dešti, komplikují hlavně sklizeň. Bylo i období, kdy během žní pršelo každé čtyři dny. V dubnu, kdy plodiny zase potřebují vláhu, neprší vůbec. Rekordní výnosy se tak u obilí pohybují mezi šesti až osmi tunami (v roce 2012). Dlouhodobý průměrný výnos u obilnin je 3 t (v roce 2012 byl 4 t). Ozimé plodiny mají obecně vyšší výnos než jařiny, ale pouze pokud přezimují. Na severu se ozimy již nepěstují, většinou se jich až 85 % muselo zaorat. Jednou se stalo, že se zaorávalo 80 % ozimů v celém Lotyšsku.

V rámci rostlinné produkce se pěstuje nejčastěji ječmen, žito, řepka, brambory a zelenina. Dříve byla hojně zastoupena i cukrová řepa, ale po vstupu do EU a likvidaci cukrovarů se od pěstování prakticky úplně ustoupilo. V živočišné produkci má největší zastoupení chov skotu a prasat. V moři se loví zejména sledi a šproty. Významná je tedy produkce masa, mléčných výrobků a rybích výrobků jako jsou sardinky nebo rybí moučka.

Téměř polovinu území státu pokrývají lesy 46 %, zemědělsky obhospodařovaná půda tvoří 37 % (64,7 % orná půda, 35 % pastviny a louky a 0,3 % trvalé kultury), tedy celkem 1 868,1 tis. ha. Dotace na plochu je poskytována na cca 1 600 tis. hektarů. Dotační politika obecně je samozřejmě v souladu s pravidly a podmínkami Evropské unie. Na národní úrovni je podporován chov dojnic i krav bez tržní produkce mléka, chov ovcí, koz a koní a také nákup techniky a půdy (obdobná podpora jako v České republice prostřednictvím PGRLF).

Strukturu zemědělských podniků a zemědělské půdy, ekonomickou velikost farem a rozdělení farem podle způsobu hospodaření (vše k roku 2010) nejlépe vystihují následující grafy.Za zmínku ale stojí, že z celkového počtu 83,4 tis. zemědělců je pouze 65 tis. příjemců dotací. Průměrnou velikost mléčné farmy reprezentují chovatelé s šesti kusy dojnic. Lze říct, že lotyšští farmáři se celkem úzce specializují, protože v době SSSR se museli věnovat několika činnostem najednou.

Hospodaření v Lotyšsku také výrazně ovlivňuje nedostatek firem, které by poskytovaly služby v oblasti zemědělství – sklizeň, aplikaci hnojiv a přípravků na ochranu rostlin apod. Každý se musí (většinou) o všechno postarat sám.

V případě lesů je uváděno, že pokrývají 46 % plochy celého Lotyšska. Země se ovšem potýká se zvláštním problémem, který zapříčiňují velmi malí „zemědělci“, lépe řečeno pouze příjemci dotací (většinou do cca pěti hektarů zemědělské půdy). Ti s příchodem Společné zemědělské politiky EU v roce 2004 požádali o vydání zemědělské půdy, kterou na základě vlastnických práv z doby před druhou světovou válkou získali v roce 1991. O tu se ale správně nestarali. Z orné půdy se tak za poslední léta stala neobdělávaná plocha plná náletových dřevin apod. Tito „zemědělci“ již dotace nepobírají – od roku 2004 se počet příjemců dotací snížil z původních 72 tis. na dnešních 65 tis. Navrácení půdy do původního stavu je ale velmi nákladné. Příští rok tak bude probíhat šetření, které přesně zmapuje lesní a zemědělskou půdu a předpokládá se, že lesy budou oficiálně pokrývat již okolo 52 % plochy.

Rodinná farma Zalenieki Mezaciruli nedaleko Jelgavy

Juris Cīrulis, zakladatel farmy, vystudovaný veterinář a místo předseda Zemnieku saeima obhospodařuje se svou rodinou a 25 zaměstnanci 700 hektarů půdy. Na orné je pěstována pšenice, kukuřice, vojtěška, řepka a bob. Vedle rostlinné výroby je hlavní činností chov 250 – 300 dojnic a bioplynová stanice s výkonem 80 kW/hod., která vytápí sedm skleníků. Ve sklenících o celkové rozloze 0,5 hektaru je pěstována nejrůznější zelenina (95 %) a bylinky jako například rukola (5 %). Ze zeleniny je to nejčastěji salát (50%) a okurky (50%). Občas se prodává sadba, ale jen velmi málo (např. zaměstnancům), protože je to nerentabilní. Stejně tak se pěstují v malém rajčata a květiny – pouze pro lidi z okolí. Semena veškeré zeleniny i květin jsou nakupována. Kvůli studeným zimám (až – 30 °C) se skleníky využívají pouze od února do podzimu.

Dojnice lotyšského mléčného skotu křížené s holštýnem jsou ustájeny ve čtyřech budovách, které jsou navzájem propojené. Celková produkce mléka je cca 9,5 tis. litrů mléka za rok. Telata jsou odstavována hned po porodu. Někteří býčci jsou prodání prakticky okamžitě, jiné vykrmuje. Cena za kilo v živém je 80 centů, protože se jedná o mléčné plemeno a zmasilost není nejlepší. Cena mléka se pohybuje okolo 24 centů za litr. Před ruským embargem to bylo 36 centů. Většina mléka putuje do mlékárny. O přímém prodeji farmář neuvažuje, protože farma je velmi vzdálená od obydlených oblastí. Pouze zaměstnanci si mohou týdně odnést 15 litrů mléka na osobu.

Před několika lety byla rodinná farma převedena na společnost s ručením omezeným - Zalenieki Mezaciruli. Tato firma, kterou vede farmář s manželkou a prostředním synem, má v režii rostlinnou a živočišnou výrobu a skleníky. Druhou firmu, bioplynovou stanici, vlastní z 51 % firma Zalenieki Mezaciruli a ze 49 % paní Cīrulis, ale vede ji nejmladší syn. Celkem mají s manželkou syny tři, ale žádného z nich do zemědělství nenutili. Dva si k němu našli cestu sami a na nejstaršího, který je umělec a 15 let také profesor na univerzitě v Novém Mexiku, jsou stejně hrdí.

Diverzifikovaný zemědělský podnik Tervete

Velmi nevšední byla exkurze do zemědělského podniku Tervete, který vznikl privatizací jako akciová společnost v roce 1998 na základech kolchozu z roku 1945. Naše průvodkyně nás hned na začátku informovala, že díky kvalitní půdě a píli místních obyvatel se jednalo o nejlepší kolchoz v Pobaltí. Nyní jde o největší zemědělský podnik v Lotyšsku, původně zaměřen na chov koní, kterým byla oblast proslavená. Chovalo se zde, v době SSSR, i 600 převážně sportovních koní. Doba se ale změnila, o koně není zájem a tak se chová již jen cca 50 koní, všechny ve věku do čtyř let, protože společnost se nezabývá jejich výcvikem. Chov koní sice stále patří mezi šest hlavních oblastí podnikání, ale je až na posledním místě a jeho osud je do budoucna nejistý. Před ním je rostlinná výroba, chov skotu, pivovarnictví, energetika (bioplynové stanice navazující na stáje) a prodej výrobků (restaurace a obchody s Tervete výrobky).

Zemědělský podnik Tervete se nachází v jižní části Zemgalevské roviny, v oblasti s nekvalitnější půdou, která je považována za nejúrodnější oblast Lotyšska již od starověku. S hodnotou půdy 60 bodů, na některých místech dokonce 82 bodů, má téměř o 50 % vyšší úrodnost než ostatní oblasti. Přesto je vedle rostlinné výroby společnost zaměřená i na výrobu živočišnou. Využívání půdy pro pěstování plodin je totiž založeno na stálém obměňování plodin - dodržování zásad správného osevního postupu. To umožňuje plně využít potenciál těchto úrodných půd a dosáhnout vysokých výnosů i s ohledem na životní prostředí.

Celková obhospodařovaná výměra Agro firmy Tervete je 2 972,25 hektarů půdy. Za účelem lepšího využití pozemků a mechanizace začala společnost v roce 2012 spolupracovat se dvěma společníky - zemědělskými podniky "Agrolats" a "Liepas". Celková plocha obdělávané půdy všech společností je 5000 ha. Rostlinná výroba hraje klíčovou roli ve všech aktivitách společnosti, protože poskytuje krmivo pro dobytek a plemenné koně, vysoce kvalitní sladovnický ječmen pro produkci piva a siláž na výrobu bioplynu. Kromě toho je také pěstována pšenice a řepka na přímý prodej a ozimá pšenice, jarní pšenice a jarní ječmen na osivo.

Hlavním pilířem živočišné výroby je chov 3 600 kusů dojnic, pro něž byl v roce 2012 uveden do provozu nový komplex čtyř stájí a kruhové dojírny s 80 místy na stání. Ta podojí 270 krav za hodinu a obsluhují jí 3 – 4 dojičky. Průměrná dojivost je 30 litrů na den (celkem 52 tis. kg mléka denně) a všechno mléko je prodáváno do mlékárny Piena Partneri v Litvě. Obsah tuku v mléce je cca 4 %, bílkovin 3,3 % a počet somatických buněk se pohybuje okolo 230 tis. Dojí se buď 2x nebo 3x denně – krávy tvoří dvě skupiny. Součástí komplexu jsou i výše zmiňované bioplynové stanice, kde se využívá 70 – 80 % kejdy a 20 – 30 % kukuřice. Výkon první je 0,5 mW/hod. Druhá bioplynová stanice je u pivovaru (cca 2 km od stájí) a její výkon je 1,5 mW/hod.

Pivovar původně vznikl jako doplněk k rostlinné výrobě, jejíž součástí je i pěstování sladovnického ječmene. Chmel se dováží z Německa, protože pro jeho pěstování nejsou vhodné podmínky (málo slunce a nízké teploty). Celkem se v Lotyšsku pivo vaří v 17 pivovarech - malých, středních i velkých. Tento od roku 1971 zaměstnává 50 osob a patří s šesti miliony litrů piva (roční výroba) mezi podniky malé. Výroba sice představuje pět procent lotyšského trhu, ale oproti ostatním nic nevyváží. Export není aktuální téma, protože není problém veškerou produkci prodat „doma“.

K vaření piva se používá pouze kvalitní pečlivě vybírané ingredience (slad, chmel i voda) a všechny výrobní procesy jsou svědomitě sledovány. Důkazem o kvalitě piva je vedle veřejného uznávání a oblíbenosti i vládní známka kvality „Kvalitatīvs produkts Latvija" nebo "The Green Spoon"(zelená lžička na etiketě). Tervete pivo je jediné pivo v Lotyšsku, které má takto vysoké posouzení kvality.

Návštěva farmy Viesu Līči

Na počátku fungování farmy Viesu Līči (v roce 1991) bylo hlavním podnikatelským záměrem pěstování a prodej zeleniny – rajčat, paprik a okurek. Tato aktivita byla vzhledem k tomu, že produkty si majitelé prodávali sami přímo na farmě, od počátku velmi úspěšná. V roce 1998 si manželé Jansons vedle farmy otevřeli kavárnu "Zemnieka Cienasts“. Její výstavba byla již reakcí na rostoucí konkurenci a pochopení, že do budoucna není možné uživit se pouze pěstováním zeleniny na deseti hektarech půdy.

Vzhledem k popularitě kavárny přibylo v roce 1999 hřiště pro děti a minigolfové hřiště. To bylo postupně rozšířeno, navíc přibylo velké hřiště s různými sportovními atrakcemi a do provozu byl uveden i penzion s 13 pokoji. Dále pak lázně a restaurace, na jejímž jídelníčku lze nalézt i nyní v Lotyšsku velmi oblíbenou zvěřinu a pštrosí maso. To vše již na základě osmi podaných projektů v rámci PRV (čistička odpadních vod, kanalizace apod.).

Dnes se podnikání věnuje Modris Jansons (majitel) se svou ženou a dcerou. Pan Jansons je zároveň i poslanec lotyšského parlamentu za Jelgavskou oblast a je rád, že jeho farma dává práci jeho rodině i 20 zaměstnancům. Uznává ovšem, že více než na zelinářství je jejich podnikání dnes založené na agroturistice a provozu restaurace. Ve svém věku se ale již dalšímu rozvoji farmy věnovat nechce a jeho dcera se také raději věnuje penzionu.

Za největší problém lotyšského zemědělství Modris Jansons považuje výrazné rozdíly mezi velkými a malými podniky. Malé podniky mají v rámci dlouhotrvajícího odkazu SSSR problémy se vzájemnou spoluprací. Lidé se po povinném sdružování do kolchozů nechtějí spojit ani např. v rámci odbytových družstev, což může být do budoucna velký problém, protože družstva jsou v jakémkoliv odvětví silnější než jednotlivci.

Kozí farma Līcīši

Jedna z nejzajímavějších exkurzí v rámci celého programu nás zavedla na kozí farmu Līcīši, která nese název zdejší oblasti a byla založena v roce 1992. Její majitelka žila s rodinou v Rize a po revoluci restituovala farmu svých prarodičů – dle záznamů z roku 1930 k ní patřilo 10 hektarů. Aby mohli hospodářství, které bylo za SSSR využíváno jako chata pro vysoce postavené představitele komunistické strany, zrenovovat, museli prodat byt v Rize a chatu u Blatu.

Od prvopočátku se farmářka Inguna Mediņa, jenž vychovala pět dětí a její manžel je právník, zaměřila na živočišnou výrobu, přesněji chov koz. Jednalo se o jeden z prvních a doposud největších podniků, který kozy nejen chová, ale vyrábí i mléčné výrobky. Začátky ovšem nebyly vůbec jednoduché. Původně se na farmě nacházely jen tři až čtyři kozy, peněz bylo málo a majitelé si zvykli na samozásobení skoro ve všem. Na farmě tak nechybí menší rybník s chovem kaprů, prasata na výkrm a několik jatečných volů. Všechny přebytky jsou nyní určeny k prodeji a postupně došlo i k rozšíření chovu koz na současných 150 kusů (70 dojených) a 70 hektarů travních porostů. Původně bylo v plánu 200 kusů dojených koz, ale kvůli ekonomické krizi, která výrazně snížila možnosti prodeje výrobků, k rozšíření ještě nedošlo. Nyní jsou sýry, tvaroh a mléko prodávány přímo na farmě nebo v obchodech s bio výrobky.

Součástí hospodářství je i několik hektarů lesa, políčko s technickým konopím na výrobu oleje a zahrádka s bylinkami. Inguna Mediņa se vedle práce na farmě věnuje také Svazu chovatelů koz, jehož je prezidentkou. Díky této práci se dostala do chovů koz v Kanadě, USA i Francii a získala tam velké množství jinak v postsovětském Lotyšsku nedostupných informaci. 

Od roku 2005 je farma ekologická, stejně tak i zpracování.

Hospodářství "Līcīši" se nachází ve velmi krásném místě u řeky Misa, je obklopeno lesy, a proto se do popředí zájmu dostává i agroturistika, zaměřená na různé skupiny (školy, školky apod.) a rodiny, které chtějí strávit příjemnou dovolenou ve venkovském prostředí. Příjemnou atmosféru dotváří i chov drůbeže - slepic, krůt, hus, kachen či perliček a králíků. Nechybí ani jeden kůň plemene lotyšský teplokrevník. V zátoce přímo u řeky Misa je také možné pronajmout si saunu, která je určena až pro 20 osob. V létě si mohou návštěvníci v jejím okolí i vystavět stany nebo vyrazit na projížďku lodí. Této možnosti často využívají studenti z cca deset kilometrů vzdálené Jelgavy.

Návštěva školního statku Lotyšské zemědělské univerzity v Jelgavě

Na školním statku Lotyšské zemědělské univerzity, který se nachází nedaleko Jelgavy, nás provázel předseda Lotyšské asociace chovatelů koní Guntis Rozītis, který i několikrát navštívil Českou republiku. Pan Rozītis vedle své profesorské profese, v rámci níž se stal autorem několika knih na téma „Lotyšští koně“, je také chovatelem a politikem za Jelgavskou oblast.

Dozvěděli jsme se, že ke statku nyní patří 30 hektarů luk a pastvin a ve stájích je cca 30 koní, většinou lotyšských teplokrevníků, koní vysokého vzrůstu. Většinou se jedná o koně vlastní, na jaře 2015 by se měla narodit i čtyři hříbata, ale mají i 25 let starého hřebce, který tu je jen ustájen. O koně a pastviny se stará celkem šest zaměstnanců a studenti. Nyní je ve škole cca 50 studentů veterinářů a 15 zootechniků. Vzhledem k tomu, že v Lotyšsku neexistuje systém středních škol se zaměřením na chov koní, učí se většinu věcí studenti (80 % děvčat) až tady na jízdárně. Studium je časově celkem náročné, protože během dne probíhají přednášky a večer odborná příprava – nejčastěji parkurové skákání a drezura koní, ale jezdí i v dvojspřeží a mají i několik koní k tzv. Trojce. To je druh starého ruského koňského spřežení používaného u saní nebo lehkých kočárů. Toto typicky ruské uspořádání (trojspřeží, tři koně v zápřahu vedle sebe), kdy prostřední kůň (koreň) běží klusem a oba krajní koně (prísťažky) cválají, jeden na pravou a druhý na levou nohu, bylo vynalezeno pro rychlou jízdu na velké vzdálenosti. Cestovní rychlost takového spřežení činí 45 – 50 km/h. Používá se v klimatickém prostředí ruské zimy zejména pro zápřah před saně. Vybrat a vycvičit koně k takovému tahu je velmi obtížné.

Mají studenty, kteří se střídají na jednom koni a cvičí se na něm, ale také ty většinou z vyšších ročníků, kteří již sami „jezdí“ jen jednoho koně a připravují ho na zkoušky. My měli možnost vidět studentku, která čtyřikrát vyhrála mistrovství Lotyšska v drezuře koní.

Dnes je v zemi cca 12 tis. koní a větší podniky s jejich chovem již neexistují. Po revoluci, v době privatizace, si všechny rozdělili soukromí zemědělci.

Naštěstí v i průběhu minulého století, kdy Lotyši zažili ruskou nadvládu, svobodnou republiku, dvě války, okupaci SSSR i pozdější, v některých momentech chaotickou revoluci, se zachovala plemenná kniha a všechny rodokmeny lotyšského teplokrevníka. Jedná se o plemeno, které zde vzniklo počátkem 20. století. Jeho předky jsou původní koně, kteří dali vzniknout i dalším evropským koním. Později se křížili s dolskými a severošvédskými koňmi, finským tažným koněm a oldenburgským teplokrevníkem. Použili se i arabští a angličtí plnokrevníci, kteří lotyšského teplokrevníka celkově zjemnili. V polovině století se tito koně křížili s německými teplokrevníky. Jako plemeno byli lotyšští koně uznáni roku 1952 a ačkoliv od té doby došlo k přimíšení oldenburga a hannoveřana a vznikl tak trochu těžší jezdecký kůň, příliš se to na plemeni neodrazilo.

Jedná se o koně mírného, zpravidla s přátelskou povahou. Je velmi ochotný, dobře učenlivý a pracovitý. Má přirozené nadání pro drezúru i parkúrové skákání. Je pro svou mírnou povahu i vyhledávaným rekreačním koněm.

Hlava bývá u tohoto plemene větší, krk je svalnatý. Hrudník je poměrně hluboký a hřbet rovný. Záď je svalnatá. Končetiny tohoto plemene jsou kratší, pevné, s dobrými klouby a kvalitními kopyty. Srst je většinou zbarvena hnědě nebo také černě, mohou však být i ryzáci. V kohoutku měří lotyšský teplokrevník průměrně od 150 do 160 centimetrů.

Exkurze do mlékáren “Latvijas Piens” a „Jaunpils Pienotava”

První navštívený mlékárenský podnik Latvijas Piens, který byl do provozu uveden před dvěma lety, se specializuje na výrobu smetany, zrajících sýrů holandského typu a hlavně tekutého mléčného koncentrátu. Ve výrobě mléčného koncentrátu je dokonce jedinou firmou na lotyšském a pobaltském trhu a jedním z největších producentů v Evropě. Většina mlékáren se totiž zaměřuje na sušené mléko, koncentrát není tak obvyklý. Pro Latvijas Piens je ale nejlepším produktem, který zajišťuje (na rozdíl od sýrů, které zrají několik měsíců) okamžitou návratnost finančních prostředků. Umožňuje také bez prodlevy reagovat na poptávku jak na lotyšském, tak i na mezinárodním trhu.

Majitelem mlékárny je družstvo, které tvoří cca 600 farmářů, jenž do výroby dodávají pět až šest tisíc tun mléka ročně. Svoz zajíždí pouze k chovatelům, kteří mají 30 a více krav. Ostatní si musí zajistit odvoz mléka na předem určená místa (většinou k některému z větších zemědělců) sami.

Koncentrát se vyrábí 24 hodin denně, takže celkem 100 zaměstnanců pracuje na tři směny. Na zpracování jednoho litru mléka je při zde využívané nejmodernější technologii (rekonstrukce v roce 2012) zapotřebí jednoho litru vody. Běžně to jsou litry tři. Přibližně 95 % koncentrátu je určeno na export, u sýrů je to 85 %. V mlékárně je možné vyrobit cca 400 tun sýrů za měsíc, přičemž na jedno kilo sýra je potřeba deset litrů mléka. Momentálně se kvůli kapacitě skladovacích prostor (každý sýr zde zraje v rozmezí od 45 dní do osmi měsíců) a ruskému embargu, které výrazně ovlivnilo odbyt všech potravin, vyrábí cca 200 tun sýrů (vytíženost linky je tedy přibližně 50 %). Dle naší průvodkyně valná většina Lotyšů sankční opatření proti Ruské federaci v souvislosti s její participací na prohlubující se krizi na Ukrajině, i přes negativní ovlivnění lotyšského zahraničního obchodu, schvaluje.

Druhý podnik zaměřený na zpracování mléka - Jaunpils Pienotava, zahájil svou činnost již před více než sto lety - v roce 1912. Mlékárna se specializuje na výrobu tvarohu, zakysané smetany, konzumního mléka a sýra. Mezi nejznámější sýry, které lze nalézt ve všech lotyšských obchodech, patří Mednieku, Pikantais, Bauskas ar pazeminātu tauku saturu, Olimps a Jaunpils Fetiņa. Firma je také výhradním vlastníkem ochranné známky pro sýry Jaupils Zelta, Bauskas, Kurzemes, Muka a Spēkavīrs. Mléko je vyráběno jako plnotučné (9 % tuku) a odstředěné (0,5% tuku), smetana je vždy s obsahem tuku 15 %, 20 % nebo 25 %. Nejvíce je ale zákazníky vyhledávaný tvaroh, vyráběný podle lotyšské tradiční metody.

Produkty Jaunpils Pienotava jsou vyráběny pouze z vysoce kvalitního lotyšského mléka a i díky tomu si udržují svou výsadní pozici na místním trhu. Obecně je známo, že Jaunpils mléko a mléčné produkty nejsou nejlevnější, ale cena je adekvátní v porovnání s kvalitou. Není to ale jen vysoká kvalita, kterou zákazníci již léta oceňují, ale i charakteristická chuť, vizuální vzhled a přidaná ruční práce, které odlišují tyto výrobky od ostatních průmyslově vyráběných sýrů (hlavně z Ruska).

Družstevní společnost "Piena cels", která sjednocuje 78 producentům mléka, je 100% vlastníkem společnosti Jaunpils Pienotava. Od nich putuje do mlékárny denně cca 200 tun mléka při ceně 24 centů za litr. Zpracováváno je cca 50 tun, i když kapacita výroby je cca 120 tun. Zbylých 150 tun je prodáváno do mlékáren v Estonsku, Litvě a Lotyšsku. Dříve, před ruským embargem, bylo zpracováváno 80 tun mléka a přibližně 80 % sýrů mířilo na ruský trh. Takže dnes se sýry vyrábí pouze 1x týdně. Před embargem byla vyšší výroba i cena mléka – 32 centů za litr. Musel se snížit i počet zaměstnanců – propuštěno bylo 30 osob (1/3 z původního počtu) a pracuje se pouze na jednu směnu. Nyní je hlavním cílem majitelů najít nové trhy, v úvahu přicházejí i ty africké.

Na závěr…

Vedle zajímavé odborné části nabízel program také mnoho nevšedních kulturních akcí a zážitků. Mezi ně určitě patřila účast na slavnosti (ohňovém průvodu) pořádané ke Dni lotyšského hrdiny Lacplesis v Jelgavě, návštěva fabriky zabývající se výrobou keramiky, exkurze v pekárně Lāči, která je svým kvalitním „černým“ chlebem známá po celém Lotyšsku, návštěva firmy Livas Group zabývající se zpracováním dřeva a výstavbou rodinných domů a prohlídka školy Zaļenieku, jenž nabízí svým studentů nejrůznější možnosti studia. Školu pak opouští zemědělci, automechanici, administrativní pracovníci, ale i restaurátoři.

Z historických a architektonických zajímavostí všechny zaujal barokní palác (dnes hlavní univerzitní kampus) v Jelgavě, jenž je největší architektonickou památkou v pobaltských státech. Dobře udržovaný palác s nádvořím a parkem, který obklopují dvě řeky, stojí na místě, kde se dochovaly pozůstatky hradu "Mitove“ Livonského řádu, prvně zmiňovaného v roce 1265.  Řád mečových bratří (Livonský řád), známi též jako rytíři meče, byl vojenský rytířský řád, který se od roku 1202 podílel na šíření křesťanství u převážně pohanského obyvatelstva východního Pobaltí. Mečoví bratři nastolili na dobytém území dnešního Lotyšska a Estonska svůj řádový Livonský stát (Terra Mariana). Řád existoval v letech 1202 – 1561, ale mezi lety 1237 – 1525 byl sloučen s Řádem německých rytířů jako jeho autonomní součást. V čele řádu stál na doživotí volený velmistr a mimo rytířů, kteří měli pocházet z urozeného rodu, zahrnoval také vojáky, mnichy a řemeslníky. Po několika prohraných bitvách zeslábl řád natolik, že místo soupeření nad Terrou Marianou začal hledat dohodu se svými spoluvládci země. Roku 1561 v průběhu Livonské války stát zanikl úplně.

V roce 1737 se Ernst Johann Biron, nový guvernér Kuronského a Zemgalvského vévodství, rozhodl vystavět nové sídlo navržené známým architektem Francescem Bartolomeem Rastrellim. Jako zajímavost lze uvést, že na zámku se narodila (jako nejstarší dcera Petra Birona, syna stavitele zámku Ernesta Jana Birona) také rakouská šlechtična a politička vévodkyně Kateřina Vilemína Zaháňská - "paní kněžna" z Babičky Boženy Němcové. Tato česká spisovatelka podle názoru některých literárních historiků měla být neteří Kateřiny Zaháňské, a to nemanželskou dcerou její mladší sestry Dorothey.

Od roku 1795 do první světové války pak palác sloužil jako sídlo pro správní orgány provincie. Důsledkem strategické pozice a prosperujících měst se totiž lotyšská území stala ohniskem častých konfliktů mezi několika velmocemi – Pruskem (později Německem), Polskem, Švédskem a Ruskem. Nejdelší období nadvlády cizí mocnosti začalo po Velké severní válce, kdy se Švédsko vzdalo svých baltských území ve prospěch Ruska. Za ruského panování bylo Lotyšsko v popředí industrializace a odbourávání nevolnických rysů společnosti, takže ke konci 19. století představovalo jednu z nejvíce rozvinutých částí Ruského impéria. Vznikající smysl pro národní identitu podnítil v 19. století vytvoření nezávislého lotyšského státu na konci první světové války, jenž byl uznán komunistickým Ruskem po dvou letech bojů (v roce 1920) v Lotyšské osvobozenecké válce. Po dvou desetiletích existence lotyšského státu byla však jeho suverenita narušena na základě sovětskoněmeckého paktu Molotov-Ribbentrop. Lotyšské území obsadily jednotky sovětské Rudé armády. Po německé invazi do Sovětského svazu se Lotyšsko načas ocitlo pod německou kontrolou. Na začátku invaze tudíž byly německé jednotky vítány jako osvoboditelé. Dokonce 16. března slaví váleční veteráni této země Lotyšský den legionářů, jehož součástí je i tradiční pochod na oslavu lotyšských veteránů z jednotek Waffen-SS. Nejedná se sice o oficiální státní svátek, ale Lotyšsko je i tak jeden z mála států, který, ač je členem EU a NATO, má otevřeně takovouto minimálně kontroverzní tradici. Ke konci války bylo území dobyto Sověty nazpět. Od poloviny 40. let 20. století byla země pod sovětskou politickou a ekonomickou kontrolou a její obyvatelstvo postiženo silnou rusifikační politikou. Přesto se lotyšská kultura zachovala a ke konci éry Sovětského svazu se Lotyšům opět podařilo v srpnu roku 1991 získat nezávislost.

Palác v Jelagavě si za tuto dobu prošel dvěma požáry (během první i druhé světové války). Základní rekonstrukce paláce po druhé světové válce probíhala až do roku 1965, kdy byly prostory vyhraněny pro Lotyšskou zemědělskou univerzitu. Různé další renovační práce probíhají až do současnosti.

Další kulturní program zahrnoval prohlídku hradu v Jaunpils se „středověkým“ programem a návštěvu největšího lázeňského města v Lotyšsku u pobřeží Baltu – Jurmaly. Všichni jsme uvítali i možnost strávit den v hlavním městě – Rize, jenž leží při ústí řeky Daugavy do Rižského zálivu Baltského moře. Riga je s více než 700 tisíci obyvateli největším městem Pobaltí a plní i důležitou tranzitní roli mezi západními státy a Ruskem. Historické centrum Rigy, někdejšího hanzovního města, je zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO a z významných památek můžeme jmenovat Dům Černohlavců, Rīgas Doms na Katedrálním náměstí, Rižský zámek, kostel svatého Petra, Prašnou věž (Pulvertornis), Tři bratry (skupina tří historických domů v centru města na ulici Mazā Pils) a Kočičí dům (Kaķu māja).

Přesto, že odborný program nebyl tak obsáhlý, jako je u našich zájezdů většinou zvykem, pomohl nám nahlédnout pod pokličku lotyšského zemědělství. A zároveň nám umožnil udělat si představu o historii a hlavně současnosti lotyšského hospodářství a životě Lotyšů, jež byly pro většinu z nás opravdu velkou neznámou.

Jana Breburdová, 13. 4. 2015