V pondělí před slavnostním svěcením jsme s kolegou Jardou Plevků podnikli cestu do Českých Budějovic, kde jsme chtěli s Mons. Pintířem doladit veškeré podrobnosti, aby celá akce proběhla hladce a zejména důstojně. Jeli jsme tam s představou takových osmi až deseti členů v krojích a s naším praporem. Když se nás ale pan Pintíř zeptal, jak dlouho vydrží stát koně na jednom místě, oběma nám spadla brada. No, nedali jsme to na sobě ale moc znát, vždyť za ta léta už jsme přece něco zažili a zorganizovali a tak jsme po sobě jen mrkli a řekli si, že to zvládneme. No a zvládli.

Dali jsme dohromady čtyři koně s jezdci, zorganizovali a zajistili dopravu nejen koní, ale i ostatních členů. Bylo nás tak celkem 13 a z toho deset v krojích. Tak jako zatím každá naše akce, i tato měla několik „dětských“ organizačních chybiček. Ale nakonec vše dobře dopadlo, neboť návštěvníci nic nezpozorovali a ani nemohli, protože se vše podařilo vyřešit.

Samotný průvod byl velice majestátní, proto škoda, že diváků nedorazilo více. Po pravdě jsem čekal našlapané prostranství před katedrálou, ale nebylo tomu tak a i na krásném hektarovém náměstí se lidé horkotěžko hledali. Protože však byl krásný slunečný den, všechny předzahrádky restaurací byly plné hostů a ti se tak mohli bez tlačení podívat na průvod nového pana biskupa s jeho doprovodem. My, Selská jízda, jsme celý tento průvod vedli v čele s naším praporem. Byl jsem hrdý na to, že jsem sedlák, že mohu v kroji Selské jízdy doprovázet nového pana biskupa do jeho úřadu, že mohu jít v kroji Selské jízdy po českobudějovickém náměstí a v neposlední řadě jsem byl hrdý i na to, že se nám podařilo tuto naši činnost obnovit.

To, že jsem neseděl na koni, ale šel jako vodič - pěšák mělo ale své určité výhody. Mohl jsem diskutovat s lidmi, se zájemci o to, co že to vlastně jsme. Někteří říkali, že jsme sokolové, jiní zase baráčníci a všem bylo divné, že na koních. Každému takovému zájemci jsem vysvětloval, že jsme sedláci, kteří obnovili Selskou jízdu a že sedlák, kůň a víra v Boha vždy patřili k sobě. Že tyto vazby byly násilně zpřetrhány nesmyslným bolševickým běsněním a že zpřetrhané nitky se velice těžko navazují. O to více si ale musíme vážit všech, kteří se k těmto hodnotám hlásí, kteří se za ně nestydí a kteří svojí účastí na takovýchto akcích dávají veřejně najevo, kam patří.

No, musím říci, že někdo pochopil a někdo ne. „Jo, tak vy jste farmáři - jako z JZD?“ padla také otázka. Kdo mě zná, ví, jak jsem na oslovení „farmář“ alergický. I to jsem se jim snažil vysvětlit - jaký je rozdíl mezi farmářem a sedlákem. Snad to pochopili.

Co závěrem? Byl to opravdu krásný den, opravdu krásný zážitek a opravdu povedená další akce Selské jízdy. Co mě však jediné trošku mrzelo, bylo to, že v okamžiku, kdy náš průvod procházel kolem radnice, vycházeli zároveň nevěsta s ženichem a fotografové namísto aby fotili nevěstu, mířili objektivy pouze na nás. Bylo mi té nevěsty upřímně líto, vždyť na tento okamžik čeká celý život a najednou je až druhá. Určitě jim ale ten sobotní svatební den dobře dopadl - stejně jako nám, a to je to nejdůležitější.

Stanislav Toman, starosta Sboru Selských jízd Jana Žižky z Trocnova