Pár slov k samotnému žehnání. Tento duchovní akt praktikujeme od počátku obnovení Selských jízd. Tři ročníky se konaly v zámeckém parku ve Štěkni, který byl pro dané účely vždy důstojným místem. Bohužel nastavší podmínky nám tento prostor v podstatě uzavřely a tak jsme se rozhodli, že žehnání uskutečníme u nás za humny na louce při příležitosti Svatohubertské mše. Rozhodování to bylo nejprve rozpačité a hodně váhavé, ale výsledek nás přesvědčil, že nakonec správné. Ve Štěkni nás totiž nikdy tolik diváků nevidělo. Svatohubertská mše má u nás již několikaletou tradici a pokaždé hojnou návštěvnost, tentokrát si tedy přítomní mohli prohlédnout a zúčastnit se i žehnání koním.
Této akci ale předcházelo mnoho hodin výcviku, neboť naši členové pod vedením náčelníka Selské jízdy bratra Jana Hanuše se rozhodli, že nacvičí čtverylku. Od rozhodnutí do termínu konání této události ale nebylo příliš mnoho času, tak se pilně nacvičovalo každou neděli po obědě. Dali jsme dohromady pár ryzáků, pár vraníků a také běloušů. Celá čtverylka byla doprovázena hudbou, na kterou koně cvičili.
Slavnostního aktu se mohli zúčastnit i další koně a jezdci, kteří této možnosti využili. Přijeli jak neorganizovaní jezdci z nejrůznějších stájí, tak členové Westernové jízdy Štěkeň. Největším překvapením však bylo to, že nás svou návštěvou poctili čtyři členové jezdeckého klubu z Blovic, který již desítky let vede Václav Háček. Ten byl jako dvanáctiletý spolu se svým otcem účastníkem posledního setkání Selských jízd v Československu, a to v Nechanicích roku 1947, kdy byli jezdci vytlačeni namířenými samopaly přímo z náměstí. Nyní přijel se svou dcerou Vladimírou, vnukem Lukášem a čtyřletou vnučkou Sárou. Byl to úžasný zážitek vidět hrdého sedláka na obrovitém starokladrubském běloušovi.
Žehnání se nakonec zúčastnilo 28 jezdců a z toho 18 členů naší Selské jízdy v krojích. Přicházeli jsme ze seřadiště s praporem v čele a seřazeni v dvojstupech. Přijížděli jsme po hluboké polní cestě, která mírně stoupala ke kolbišti na louce. Podle slov mnoha diváků to byl úžasný obrázek, když se na horizontu krytém listnatým lesem objevil prapor a krojovaný zástup jezdců na koních. Jakmile průvod dorazil ke kolbišti a jezdci se seřadili do řady, tak jsem jako starosta sboru podal Otci Romanovi (kněz je Roman Dvořák) hlášení, že jsme nastoupili k žehnání a požádal jsem ho, aby našim koním požehnal. Každý kůň povyjel z řady ke knězi, ten mu položením ruky na hlavu požehnal a pomocník připjal jezdci pamětní kokardu. Jezdec vždy představil svého koně - jakého je plemene, jak se jmenuje, jak je starý a nakonec se představil sám. Následovalo závěrečné požehnání a všichni jezdci odjeli ven z kolbiště, aby dali prostor výše zmíněné čtverylce šesti koní za doprovodu hudby a potlesku diváků. Pro mnoho účastníků to byl překrásný zážitek, který ještě nikdy neviděli. Pro nás, členy Selské jízdy, to bylo veliké zadostiučinění, odměna a zároveň vzpruha a motivace, abychom se stále zlepšovali a byli schopni podobné zážitky pro diváky připravovat a tím propagovat selství, lásku ke koním, sportu a vůbec ke všemu, co tato činnost obsahuje.
Po skončení žehnání byla chvilku přestávka, abychom mohli odsedlat, dát koně do připravených ohrad, převléci se do mysliveckého a začít Svatohubertskou mši.
Tak jako každý rok, i letos sloužil mši svatou Roman Dvořák z Ktiše na Šumavě. Je to mladý kněz, který má k přírodě velice blízko a umí o všem krásně promlouvat. Ono je totiž velice důležité, aby kněz odhadl složení účastníků na mši a podle toho se rozhodl, o čem bude hovořit. Pro mnoho hostů je tato mše jedinou za celý rok a tak je na knězi, aby je svou promluvou zaujal a ne odradil.
Mše začíná „vábením sv. Huberta“, je to přenádherná hudba, která se line z několika stran od tří trubačů. Po této úvodní skladbě vždy přivítám myslivce, sousedy, přátele a všechny, kteří se přišli podívat. Vždy připomenu, že je polovina roku a tudíž by každý správný hospodář měl bilancovat, plánovat a také poděkovat za vše dobré, čeho se mu za ten půlrok dostalo a poprosit o to, aby i ten následující půlrok byl dobrý. Všichni potřebujeme zdraví, pohodu, klid, všichni - jak sedláci, tak i myslivci, máme před sebou žně a to jak na polích, tak v rybnících, lesích, zahrádkách i sadech. Máme tudíž proč děkovat a proč prosit a tato mše v polovině roku je k tomuto účelu ideální.
Celou mší provázel sbor Pootavských trubačů a zpíval nám chrámový sbor z Katovic s 12 zpěváky. Jsem moc rád, že se k nám tato dvě umělecká tělesa vždy těší a že jsme s nimi navázali krásné a doufám dlouhodobé vztahy. Vždy, když odcházejí, tak se loučí se slovy: „Tak napřesrok na shledanou.“ Odpovídáme: „Budeme-li živi a zdrávi, už teď se těšíme“. A tak by to mělo být vždy a se vším.
Co závěrem? Byl to opravdu překrásný zážitek. Spojení koní a myslivců má i hlubší význam než jen to, že se tu sešlo více lidí. I to jsem řekl na přivítání hostům. Sedlák bez práva myslivosti nemůže udržovat v rozumných počtech stavy zvěře na svých polích a myslivec bez sedláka by neměl honitbu. Prostě myslivost a zemědělství odjakživa byly jedno. Že tomu tak dneska mnohdy není, je jen ke škodě každého jednoho.
Jediné, co mě trochu mrzelo, bylo to, že se k nám přijelo podívat velice málo sedláků. V podstatě jsem zaregistroval jen paní Šípovou z ASZ Písek, která nám přinesla jako dárek překrásně udělanou kytici z klasů a dalších sušených rostlin s podkůvkou pro štěstí.
A úplně na závěr mě mrzelo, že se toho nedožil můj otec, veliký znalec a milovník koní, veliký milovník sedlačení, zemědělství, starých národních písniček, básní a vůbec všeho, co se týkalo prácheňského venkova. Do památníku mi jednou napsal: „Měj rád přírodu, miluj všechny lidi, nejvíce však miluj Boha, tvůrce všeho.“ Takový byl on, to bylo jeho životní krédo a já věřím tomu, že kdyby se jím každý řídil, tak je na světě krásně.
Stanislav Toman, starosta Selské jízdy Jana Žižky z Trocnova a člen ASZ Strakonice