Zhruba tak by se dala ve stručnosti charakterizovat legislativa, která sice přímo se zemědělským hospodařením nesouvisí, její důsledky však obor pociťuje a zdá se, že oproti současné situaci dojde v blízké budoucnosti ještě k dalšímu zhoršení. Výsledkem pak budou na straně jedné v praxi obtížně uplatnitelní absolventi některých vysokoškolských profesí, na straně druhé nedostatek odborníků, kterých se zejména ve zpracovatelském průmyslu při výrobě potravin čím dál tím víc nedostává.
Jde samozřejmě o dlouhodobý a systémový problém, dva nové impulsy k prohloubení negativních trendů jsou ale ryze aktuální. Prvním z nich je záměr Akreditační komise ČR zavést jako nový obor vysokoškolského studia na České zemědělské univerzitě v Praze profesi bakalářské studium „veterinární sestra“. Již samotný název je lingvistický oříšek, neboť představa, že absolventi – muži se budou představovat jako „veterinární sestra Jan Novák“, je poněkud schizofrenní. Budou to tedy nejspíš „veterinární bratři“. To ovšem není ten hlavní problém. Ten tkví v systému dotací pro vysokoškolská zařízení principem plošné dotace „na hlavu“, tedy na počet studentů v zařízení studujících. Školy tak vymýšlejí pro studenty atraktivní profese, jako je – lidově řečeno – hraní si se zvířátky, což dnešní mladé lidi láká. Problém je, že na trhu je již dnes převis absolventů různých veterinárních oborů a kromě toho existuje srovnatelná profese k veterinárním bratrům a sestrám v rámci středoškolského studia v maturitním oboru veterinární technik. Je přitom zcela zřejmé, že zájemci o „bratry a sestry“ sáhnou spíše po středoškolácích, protože jsou levnější a umějí totéž. Vysokoškoláci – absolventi obdobného zaměření tak s vysokou pravděpodobností rozšíří počet nezaměstnaných občanů a se zvířátky si budou moci hrát spíše než v zaměstnání ve volné přírodě. Než ovšem na tvrdou realitu narazí, uplyne pět let a obor bratrů a sester může kontaminovat více vysokých škol. K tomu snad jen jediné ilustrativní číslo – zatímco reálná každoroční potřeba nových absolventů již stávajících veterinárních oborů činí v ČR ročně 70 až 80 lidí, vychází z vysokých škol každoročně přes 200 absolventů.
Druhý problém je ryze potravinářský a souvisí s takzvaným systémem kategorizace prací na základě zákona o ochraně veřejného zdraví. Praktickým důsledkem formalistické aplikace tohoto zákona jsou pak situace, kdy jsou z pracovního procesu vyřazováni, často zcela neoprávněně, odborní pracovníci některých provozů. Jde mimo jiné, jak konstatují představitelé Českého svazu zpracovatelů masa (ČSZM), o zaměstnance jatek a bouráren, kteří jsou zařazováni do III. a IV. pracovních kategorií, což v praxi znamená, že takoví zaměstnanci při zjištění omezené zdravotní způsobilosti již dále nesmí vykonávat svou profesi.
Do pracovních kategorií jsou přitom uvedení zaměstnanci zařazováni na základě hodnocení rizik, přičemž veškeré náklady a důsledky s tím spojené jdou k tíži zaměstnavatele. Tím vznikají situace, kdy zaměstnavatel ztrácí na straně jedné odborné pracovníky a na straně druhé mu vznikají vícenáklady na jejich zabezpečení, přestože již nemohou v zaměstnání svou odbornost uplatnit. Naproti tomu se zhoršuje v případě rekategorizovaných odborných pracovníků jejich sociální situace. Také zde lze demonstrovat aktuální stav několika čísly. Zatímco roční potřeba nových pracovníků v oboru zpracování masa činí zhruba 500 lidí, aktuálně studuje příslušné obory na jediné specializované škole v ČR ve čtyřech ročnících celkem 14 lidí, z toho v prvním ročníku není v současné době žádný student.
Problém kritického ubývání odborných pracovníků v oboru zpracování masa ještě dále komplikuje skutečnost, že specializované certifikované organizace, které měří pracovní zátěž příslušných zaměstnanců a následně je zařazují do pracovních kategorií, vykazují ve zcela identických nebo téměř identických provozech naprosto odlišné výsledky. Je to něco podobného, jako když si různé odbory životního prostředí odlišně vykládají (ne)porušování zákonů na ochranu přírody, nebo když se jednotlivé regiony lišily ve spektru požadavků na dodávaná data při výkazech v souvislosti se zelenou naftou. Ostatně obdobně diametrálně se liší postoje našich nezávislých soudců při posuzování přestupků nebo trestných činů.
Samotní dotčení zaměstnanci přitom se změnou kategorizace, jejímž důsledkem může být (respektive je) ztráta původní pracovní pozice, v drtivě většině případů nesouhlasí. ČSZM proto navrhuje změnu v dosavadním systému kategorizace, a to stanovením typových pracovních pozic v jednotlivých kategoriích, což by podnikům ušetřilo náklady na hodnocení pracovních rizik a zároveň by se tím odstranila variabilita výsledků měření zátěže zaměstnanců ze strany různých autorizovaných pracovišť, která v současné době měření provádí. V současnosti prováděné vstupní ani periodické lékařské prohlídky zaměstnanců totiž nezohledňují jejich mimopracovní momentální i minulé zatížení, ani jejich genetické predispozice. Takže tyto důležité faktory se ve výsledcích měřené zátěže neprojeví. Ale... odborník na svém postu končí, přestože zaměstnavatel nemá náhradu…
Petr Havel
