Lotyšsko – země zaslíbená agroturistice

Sdílejte článek
Lotyšsko – země zaslíbená agroturistice

Naší organizaci se podařilo uskutečnit další výjezd sedláků do jedné z evropských zemí. Skupina dvanácti členů se tentokrát brzy na jaře podívala do méně probádané země - Lotyšska. Cestu jsme již měli částečně prošlapanou první skupinkou, která cestu do Pobaltí uskutečnila na podzim loňského roku. Vzhledem k tomu, že obsáhlou a velmi detailní reportáž Jany Breburdové z této cesty jste si již mohli přečíst na našem webu dříve, vynechám většinu obecných informací o Lotyšsku a jeho zemědělství a tento text omezím především na popis farem, které jsme v průběhu cesty navštívili.

Stručné zopakování

Přece jen alespoň v kostce shrnu pár základních údajů o zemědělství v Lotyšsku – pro ty z vás, kteří třeba článek z první cesty nečetli. Nás s těmito informacemi seznámila viceprezidentka největší zemědělské organizace Zemnieku saeima (www. zemniekusaeima.lv), Maria Dzelzkalēja, která hospodaří společně se svým bratrem na jihu země nedaleko městečka Bauska, kde jsme strávili větší část pobytu. Jejich farma má dnes asi 500 hektarů a je zaměřena na rostlinnou výrobu. Stejně jako velká část lotyšských zemědělců ale i oni začínají s podnikáním v cestovním ruchu (v jejich případě se to agroturistikou příliš nazvat nedá) – nedávno koupili nově postavený moderní hotel, který kousek za Bauskou postavila za 2 mil. EUR velká kosmetická firma. Evidentně přecenila své síly, protože netrvalo dlouho a hotel byl zabaven bankou, od níž stavbu za 320 tis. EUR koupili sourozenci. Hotel je velmi vkusně a luxusně vybaven a naše skupina byla použita jako zkušební před tím, než bude hotel se školícím centrem a větrným mlýnem otevřen pro veřejnost. 


Lotyšsko – země zaslíbená agroturisticeZákladní informace o Lotyšsku a jeho zemědělství

- zemědělská půda Lotyšska tvoří 37 % plochy země (1.868 tis. ha), z toho je 64,7 % orná půda, 35% travní porosty a 0,3 % trvalé kultury;

- lesní půda zaujímá 46 % rozlohy země;

- celkový počet farem je cca 83,5 tisíce, z toho 87% má do 30 hektarů půdy a pouze 0,5 % nad 500 ha;

- průměrná velikost farem je 26 ha;

- zhruba 45 % farem je čistě rostlinných, 21 % farem se věnuje výrobě mléka;

- pouze 20 % zemědělců se živí výhradně zemědělstvím;

- exportuje se nejvíce pšenice a mléko, naopak dovážet se musí vepřové i hovězí maso a zelenina;

- Zemnieku Saeima má téměř 900 členů, kteří hospodaří na třetině zemědělské půdy Lotyšska;

- většina členů jsou rodinné farmy a také priority ZS jsou velmi podobné prioritám ASZ ČR


Druhou várku informací jsme získali následující večer od dalšího člena vedení Zemědělského parlamentu Arnise Burmistrise. Jeho rodina začala hospodařit na jihu země v roce 1993 na rozvalinách, které jim byly vráceny z kolchozu. Velmi se věnovali nákupu půdy, takže nyní mají 1 500 hektarů vlastních a k tomu dalších 600 ha pronajaté půdy – část je i v poměrně velké vzdálenosti až 90 km od sídla farmy. V osevním postupu se střídá především ozimá pšenice (asi 75 % ploch), řepka a od loňského roku přibyla na 9 % plochy bílkovinná plodina. Už v roce 2013 na podzim měl totiž (na rozdíl od našich zemědělců) Arnis hrubé informace o tom, jak bude vypadat nastavení nové Společné zemědělské politiky a také se podle toho začal zařizovat.

Vzhledem k velikosti farmy se Burmistrisovi rozhodli pro precizní hospodaření, jehož jsou velkými propagátory. Hospodářství zaměstnává celkem 20 lidí a prioritou je brát hlavně mladé lidi hned po škole, aby se jednak byli schopni naučit s moderní technikou a také aby si nepřinesli zlozvyky z předchozích prací. Kromě toho na farmu často jezdí studenti na praxi.


Přímé platby v Lotyšsku 

- finální nastavení plateb znali lotyšští farmáři již v srpnu 2014;

- v Lotyšsku existuje tzv. small farmer scheme, tedy zjednodušené schéma pro malé farmy, kde je maximální platba 500 EUR s tím, že zemědělec má výrazně zjednodušené povinnosti. Není to samozřejmě povinné, farmář se sám může rozhodnout, zda do schématu vstoupí nebo ne – ekonomicky se to vyplatí zhruba do 5 ha;

- obrovský zájem je stejně jako u nás o podporu pro mladé začínající (40 000 EUR);

- redistributivní platba zavedena nebyla


Mnoho dalších informací obecně o zemědělství v této pobaltské zemi nám sdělili také v poradenském středisku pro zemědělce. Poměrně zajímavá byla informace ohledně využití půdy – k tomuto tématu jsme totiž v průběhu celé cesty dostávali dosti protichůdné informace. Za nadvlády SSSR v Lotyšku byly velké vojenské posádky (celkem asi 0,5 – 0,7 mil. vojáků) a ti spotřebovali velkou část zdejší zemědělské produkce. Po pádu režimu a rozpadu kolchozů zůstala tedy velká část půdy nevyužitá, protože se snížila poptávka po produkci, kterou dříve zkonzumovali okupanti nebo kterou bylo nutno odvézt do Ruska, kde nebyl potravin dostatek. Podíl nevyužité půdy se postupně snižuje, dodnes je ale stále volných zhruba 150 tis. hektarů a i při cestách po venkovských oblastech nás zaujaly velké neobdělané plochy zarostlé náletem. Přitom na dotaz ohledně těchto nevyužitých ploch, který jsme farmářům opakovaně pokládali, reagovali všichni vesměs informací, že půdy je nedostatek a navíc ji skupují nastrčení bílí koně pro zahraniční investory.

Pokud se týče nedávné historie obecně, dá se vcelku srovnat s vývojem u nás. Po rozpadu SSSR se postupně rozpadaly také kolchozy a majetek z nich byl vracen původním majitelům ve zdevastovaném stavu. Půda se přidělovala nazpátek podle majetkového stavu v roce 1940. Pár kolchozů, které byly v lepší kondici, zůstalo a přetransformovaly se na akciové společnosti (například obří podnik Tervete, který jsme také navštívili a o němž se dočtete v předchozím již zmíněném článku). Velká spousta lidí se vrátila na venkov, aby na svém majetku dále hospodařili, ale velká část z nich bohužel byla zklamána tím, že se nedokázali uživit a opět se vrátila k práci ve městě. Počet hospodářství se tak ze 160 tisíc snížil na zhruba 60 tisíc v době největšího útlumu. Dnes už zase farem přibývá.

Farma Berzini, Iecava

Rodinná farma Berzini ve střední části Lotyšska patří se svými cca 200 hektary půdy spíše k těm velkým. Manželé, kteří zde hospodaří, jsou přesvědčeni o rodinném způsobu hospodaření – původně agronom a krajinná architektka se pro farmaření rozhodli hned v roce 1990, kdy jim byla v rámci restituce vrácena půda po prarodičích, kteří na ní před válkou hospodařili, než je režim z půdy vyhnal do kolchozu. I přes tento základ ale začínali v podstatě z ničeho, protože veškeré vybavení farmy a stavby bylo nutné pořídit nové. Zpočátku se pokoušeli o chov prasat, ale velmi brzy od toho upustili, protože i vzhledem ke svému vzdělání měli oba blíže k rostlinné výrobě. Tu doplnili velmi úspěšně o agroturistiku, která je v Lotyšsku mezi farmáři velmi oblíbená a do které investovali hned první vydělané peníze, protože vycítili poptávku po podobných službách jak ze strany cizinců, kteří v devadesátých letech jezdili prozkoumat nově zpřístupněné státy, tak ze strany místních, kteří často cestují mezi Litvou a Lotyšskem po hlavní silnici, která vede hned za farmou.

Lotyšsko – země zaslíbená agroturisticeZnačné investice byly potřeba také do rostlinné výroby, kde se postupně mění stará ruská nevýkonná technika za modernější stroje a samozřejmě je snaha o nákup další půdy. Její cena se v tomto kraji, který patří spíše mezi průměrně úrodné v rámci Lotyšska, pohybuje na úrovni kolem 2.500 – 3.000 EUR/ha (startovní ceny v začátku 90. let byly zhruba na desetině). Ceny samozřejmě žene stále nahoru zájem zahraničních investorů, především z Německa a Švédska. Další investice vyžadovala stavba skladovacích prostor, které jsou zde obzvlášť důležité vzhledem k podnebí.

Skladba plodin je opřená o obilniny (120 ha ozimé pšenice, 40 ha ječmene a 40 ha jarní pšenice), které doplňuje zhruba 30 ha řepky a 10 ha brambor. Výnosy pšenice se pohybují mezi 4 – 5 t/ha, u řepky je to něco kolem 3 t/ha. Brambor se ročně sklízí z celé výměry kolem 500 tun a zhruba 10 % úrody je farmář schopen prodat napřímo pytlovaných, zbytek se po přetřídění skladuje a v průběhu zimy a jara se postupně prodává k dalšímu zpracování na loupané brambory do supermarketů, školních jídelen atp. Cena brambor se pohybuje mezi 8 a 15 eurocenty/kg podle sezóny a lotyšští farmáři zaznamenali stejně jako u ostatních komodit i u brambor v poslední době její pokles v důsledku ruských sankcí. Podobně byl v posledním roce problém s odbytem obilí, jehož cena výrazně klesla, ale farmáři se nakonec podařil výborný obchod a pšenici prodal jako krmivo do drůbežárny za cenu, která odpovídala ceně potravinářské (180 EUR/t).

S těmito výkyvy zároveň roste důležitost agroturistického areálu a rodina se ho proto snaží co nejvíce rozvíjet, aby uspěla v rostoucí konkurenci. K obyčejnému kempu, s nímž začínali, se tedy postupně přidaly různé atrakce pro rodiny s dětmi. Postupně se podařilo získat smlouvy na zajišťování ubytování pro skupiny ze Švédska, Švýcarska a Německa. Pomohlo k tomu určitě částečně i přijetí eura v roce 2014, které farmář bere veskrze pozitivně, protože kdo je aktivní, ví, co chce dělat a nebojí se práce, tak se bez problému na evropském trhu uživí, i když jedním dechem dodává, že konkurence a ceny běžného zboží se samozřejmě se vstupem do eurozóny zvýšily.

Velmi dobře je zajištěna budoucnost farmy – manželé mají tři syny a dvě dcery, o nástupce tedy není nouze. Již nyní si běh farmy vystačí pouze s domácí pracovní silou, takže přestalo být nutné na sezónní práce najímat brigádníky. Potomci pomáhají nejen v rostlinné výrobě, ale samozřejmě především v agroturistice, která je pro ně výbornou motivací ke studiu cizích jazyků (jeden ze synů dokonce jezdí studovat do ČR češtinu). V příštím roce bude nejstarší syn žádat o podporu pro mladého zemědělce a už nyní se těší, až se sourozenci farmu převezme a bude ji dále rozvíjet.

Farma Kekari

Druhá farma, kterou jsme měli možnost v Lotyšsku navštívit, byla menší rodinná ekofarma s chovem masného skotu a prasat, na níž hospodaří společně dvě generace farmářů. Začátek neměli o nic lehčí než předchozí farma – po rozpadu místního kolchozu v roce 1990 začali hospodařit na 65 hektarech zrestituované půdy a lesů, které jim byla vráceny v zanedbaném stavu, protože kolchoz pole využíval maximálně jako velmi extenzívní pastviny. Nejprve tedy bylo nutné vykácet nálety, obnovit meliorace a zbavit se plevelů. Prvním podnikatelským záměrem byl chov ovcí (místní černohlavé plemeno), které se ve zdejších podmínkách ale příliš nedařily, tak farmář postupně přešel na chov prasat a v roce 2000 přidal ještě masný skot a pár mléčných krav pro zajištění krmného mléka pro prasata. Následně začali pomalu přecházet na ekologické zemědělství.

Lotyšsko – země zaslíbená agroturisticeOtec má nyní zhruba 60 hektarů orné půdy, na níž se pěstuje především krmné obilí, k tomu zhruba 20 ha pastvin. Dalších přibližně 30 hektarů momentálně leží ladem, protože je farmář bude v brzké době předávat společně s chovem prasat, který aktuálně čítá asi 150 kusů (z toho cca 15 prasnic) synovi. Na dalších 130 pronajatých hektarech hospodaří zeť s tím, že technika je pro všechny tři farmáře společná.

Hlavní komoditou je nyní masný skot, základní stádo čítá zhruba 60 krav a jde většinou o kříženky Lotyšského hnědého skotu kombinované užitkovosti s Charolais. Plemenný býk je měněn každé dva roky a je snaha o nákup vždy kvalitního plemeníka většinou z Německa. Protože na zdejší nepříliš úrodné půdě nelze s dobrými výsledky vypěstovat kukuřici, nevyplácí se býčky dokrmovat do jateční hmotnosti a prodávají se proto zhruba v půl roce věku v aukci. Ta probíhá každoročně jen na jednom místě v celé zemi a je to shodou okolností zrovna nedaleko farmy. Cena za býčka se při prodeji pohybuje kolem 600 EUR (+ 2,5 % z ceny jako provize pořadateli aukce) a nutno doplnit, že jsou zatím prodáváni jako konvenční. Jateční skot (tedy hlavně vyřazené krávy) jsou ale už prodávány na ekologická jatka za cenu kolem 1,5 EUR/kg v živém.

Pokud se týče ekologického zemědělství, zdálo se nám, že přístup k němu je dost podobný situaci v ČR – ekologická půda představuje většinou travní porosty a vyrobený ekoprodukt je často následně prodán jako konvenční, čímž se přidaná hodnota bioprodukce opět vymaže. Kontrola ekologické farmy je standardně jednou ročně na veškerou administrativu a pak následuje ještě zhodnocení přímo v terénu. Dotace na 1 ha ekologické půdy byla v loňském roce 99 EUR/ha, národní dotace na masnou krávu o hmotnosti min. 700 kg kolem 100 EUR/kus.

Farma Baltini

Podnik, v němž hospodaří společně tři mladí zemědělci, je zaměřen kromě klasické rostlinné výroby na pěstování zeleniny. Naše průvodkyně po farmě je jednou ze společnic a stála i u zrodu farmy – hospodářství zdědila v roce 1993 s bratrem po rodičích, ale jednalo se o pouhých 0,3 hektaru. Akční sourozenci ale začali rychle nakupovat a pronajímat půdu a dnes dosáhli výměry 550 ha. Nyní už je nákup poměrně složitější, protože kvůli „spekulativním“ nákupům půdy pro zahraniční investory je v nabídce jen minimum pozemků ke koupi a vzrostla také cena. V průměru se pohybuje kolem 3 000 EUR/ha, ale výjimkou není až o dva tisíce vyšší požadavek. Nájmy (pro srovnání) jsou běžné v rozmezí 700 – 200 EUR/ha. 

Lotyšsko – země zaslíbená agroturisticeZhruba na čtyřech stovkách hektarů pěstují farmáři ozimou pšenici, řepku a žito, na zbytku výměry pak brambory včetně sadbových, zelí, červenou řepu, cibuli (včetně oblíbené jarní cibule na zeleno), mrkev, květák, brokolici, lilek, papriku, rajčata, celer, pórek a bylinky. Část zeleniny a sadba se samozřejmě pěstují ve vytápěných fóliovnících a pouze s biologickou ochranou, zelenina, která není teplomilná, se pěstuje klasicky na polích, a to díky příznivým klimatickým podmínkám bez potřeby závlah.

Vypěstovaná zelenina je prodávána přes velkoobchod a podnik spolupracuje také napřímo s některými řetězci. V menším množství je odbyt zajištěn také napřímo zákazníkům – jak prodejem v malém přímo z farmy, tak dodávkami do školních jídelen, nemocnic a sociálních zařízení. Díky tomu, že farma má mnoho aktivit spojených s pěstováním zeleniny – od předpěstování sazenic, přes samotné pěstování na poli a ve fóliovnících až po zpracování části produkce (loupání brambor, výroba kysaného zelí) a provoz skladu, musí zaměstnávat poměrně velký počet pracovníků. Odměny za manuální nekvalifikovanou práci se pohybují mezi 2,1 – 3,5 EUR/hod – podle sezóny a druhu práce.

Lotyšská vláda se snaží tradiční pěstování zeleniny v zemi udržet, takže má i speciální národní podpory (aktuálně 300 EUR/ha zeleniny – ale pouze některých druhů). Přesto je ale zelinářství s výdělky spíše na nule a také farma Baltini je nucena právě z tohoto důvodu stále ve velkém pěstovat obilniny, které výrazně pomáhají financovat zelinářskou část provozu, která ale majitele farmy daleko více baví.

Střední odborná škola, Skaistkalne

Program naší cesty byl z části zaměřen také na odborné vzdělávání v zemědělství, takže nemohla chybět návštěva střední odborné školy. Škola je umístěna v krásném areálu v malém městečku Skaitskalne, přímo u hraniční řeky Mēmele, která odděluje Lotyšsko od Litvy. Hlavní budova pochází z roku 1825, kdy byla postavena jako sídlo pro část rodu Schönbergů. Ti po sto letech odešli a budova byla přestavena na základní školu, později přibyla i nynější odborná střední škola. Po Schönbercích zůstala pouze lilie ve znaku školy.

Školní docházka obecně je pro děti v Lotyšsku povinná po 12 let. Rozdílný je také systém hodnocení – celkem se používá deset známek (10 je zcela výjimečná) a už dvojka je na propadnutí. Systém fungování samotné školy nám ani po vysvětlení paní ředitelky nebyl příliš jasný, nicméně určitě je dost odlišný od toho našeho. Děti se zde vzdělávají od předškolního ročníku, funguje zde klasická základní škola a na ni navazuje střední odborná, která je sice všeobecná, ale přitom se snaží poskytnout i odborné vzdělání všech možných směrů – od praktické výuky, přes ekonomiku a technické vzdělání až po zemědělství a samozřejmě výuku cizích jazyků. Škola v podstatě vychází vstříc každému studentovi a snaží se podchytit jeho talent a výuku proto upravuje individuálně tak, aby se co nejvíce studentů dostalo následně na vysokou školu podle svého výběru – a to se celkem daří, úspěšnost zdejších studentů při přijímačkách je až 95%. „Sortiment“ poskytovaných služeb je doplněn o večerní vzdělávání pro dospělé a samozřejmě kroužky pro děti – jak ty klasické, které známe od nás (školní orchestr, lidové tance), tak i méně standardní, například vojenský, kde se děti učí rozborku samopalu.

Paní ředitelka, přesto, že sama se nám zdála jako z doby dávno minulé, se snaží do výuky zavádět co nejvíce moderních a inovativních prvků, což evidentně v Lotyšsku zatím není takovou samozřejmostí, jako u nás. Hlavní budova školy je sice viditelně zastaralá, vybavení odborných učeben je ale moderní a opravdu na vysoké úrovni – od chemické laboratoře až po chloubu školy, dílny pro studenty, kde jsme všichni zavzpomínali na naši povinnou výuku v dílnách a výrobu věšáků nebo brousítka na tužku ze smirkového papíru. Zdejší studenti v dílnách vyrábějí například nábytek do školní jídelny… Zajímavé je také řešení zásobování teplem – škola využívá čerpadlo země-vzduch, které bere teplo z 600 metrů hlubokého vrtu.

Farma Silaveji a muzeum s vodním mlýnem, Bārbele

Lotyšsko – země zaslíbená agroturisticeNa mléčné farmě v Bārbele hospodaří pan Medins se svým společníkem. Každý má zhruba 150 dojnic, které jsou ustájené z části ve zrekonstruovaném vazném kravíně po kolchozu, kde je ještě dokonce ruční krmení, a zčásti v novější volné stáji, jejíž součástí je i rybinová dojírna se 14 místy. Krmiva si zajišťují z velké většiny sami – na polích se pěstuje hlavně kukuřice, ječmen, oves a pšenice, k tomu samozřejmě travní směs na seno a senáž. 

Aktuálním problémem byl na jaře hlavně odbyt mléka (průměrná užitkovost stáda je cca 7000 litrů). Po ruských sankcích museli začít všichni lotyšští farmáři hledat nová odbytiště, protože právě do Ruska se vyvážela velká část mléka a výrobků z něj. Farma Silaveji aktuálně prodává polovinu produkce přímo lotyšské mlékárně a druhou polovinu do Polska, kde je i vyšší cena za mléko (0,25 EUR/litr oproti lotyšské ceně 0,18 EUR). Jak tuto už tak nepříliš vysokou cenu ovlivnilo zrušení kvót, se můžeme jen dohadovat.

Pan Medins se kromě zemědělství věnuje agroturistice – asi je to dobrá volba vzhledem k zaměření farmy na produkci mléka. Při přesunu ze stájí do nedalekého agroturistického areálu náš průvodce také viditelně ožil a bylo vidět, že na rozdíl od farmy ho agroturistika více baví (a na vzhledu areálu je to oproti stájím také vidět). Jeho královstvím je opravdu pěkný areál s opraveným vodním mlýnem a muzeem v přírodě. Téměř 25 let shromažďoval exponáty pro svůj záměr, až se naskytl ke koupi starý vodní mlýn, který fungoval do roku 1969, ovšem pak jej zabral kolchoz a jeho „pracovníci“ mlýn postupně rozebrali. Nový majitel mlýn koupil v dezolátním stavu a postupně jej začal opravovat.

Nová budova v místě, kde stála původně mlýnice s dvěma byty pro mlynáře, kteří se střídali při mletí a výrobě elektřiny, byla dokončena v roce 2011 s finanční pomocí z EU ve výši 33 %. V přízemí je velká jídelna s kuchyní, kde se nyní pořádají oslavy, svatby a další akce, které tvoří největší část příjmu. V patře jsou rozestavěny stroje a zařízení z původní mlýnice a dokončuje se jejich rekonstrukce. V podkroví je pak velký prostor, který slouží jako jednoduché ubytování pro turisty a dva velké apartmány. Kromě komerčních akcí se zde pravidelně dvakrát ročně koná také folklórní hudební festival, během něhož se předvádí mletí obilí, pečení chleba a různá řemesla.

Samotný areál muzea, nebo spíše skanzenu, byl otevřen už v roce 2009 a je v něm rozestaveno několik starých roubených budov. Většina z nich slouží jako výstavní prostory pro nasbírané exponáty od starého zemědělského náčiní přes vybavení ze staré školy a zubařské ordinace až po sbírku elektrospotřebičů. Nechybí také zachovalá stodola s vybavením včetně žentouru, nebo starý větrný mlýn, typický pro Pobaltské státy. Vášeň pro sběratelství se u pana Medinse nezastavila ani před většími „objekty“ – v moderní hale, která stojí stranou skanzenu (postavena opět s využitím fondů EU), je sbírka starých aut z éry Sovětského svazu a několik funkčních starých traktorů.

Farma Vaidelotes, Codes pagasts

Jedna z nejzajímavějších návštěv proběhla na klasické rodinné farmě Vaidelotes, kde se sedmičlenná rodina věnuje rostlinné výrobě, chovu zvířat pro vlastní spotřebu, agroturistice a také udržování lotyšských tradic. Farma je v porovnání s podniky ve zdejším regionu (stále se nacházíme v jižní části centrálního Lotyšska) se svými 365 hektary spíše malá, protože v oblasti jsou i dvoutisícové velké podniky. Hospodařit rodina začala hned, jak jim kolchoz vrátil zabraný majetek. V roce 1997 došlo k předání farmy rodiči nynějšímu majiteli, který je stejně jako všichni jeho předkové už od praděda agronom. Ve stejné linii pokračuje i třetí syn, který farmu pravděpodobně jednou převezme.

Lotyšsko – země zaslíbená agroturisticeSkladba plodin je typická pro lotyšské farmy – ozimá a jarní pšenice, potravinářský ječmen, nahý oves a ječmen, řepka, bob a samozřejmě hrách, který je lotyšským národním jídlem. Výnosy jsou vysoké (pšenice kolem 9 tun, ječmen zhruba 6 tun), protože farma má poměrně kvalitní půdy. Před dvanácti lety byl farmář jedním z 12 zakládajících členů družstva Latraps, které zajišťuje odbyt produkce. Dnes se družstvo rozrostlo po celém Lotyšsku a má už skoro 900 členů, kteří hospodaří na 400 tisících hektarů (tj. téměř třetina zemědělské půdy Lotyšska). Členové pěstují asi dvě třetiny celkové lotyšské produkce pšenice a 90 % řepky. Exportují do 34 zemí světa a Lotyšsko se tak po Německu a Francii stalo 3. největším exportérem pšenice. Odbyt není problém, poptávka několikanásobně převyšuje možnosti, a to ještě navíc družstvo provozuje lihovar, kde se pšenice také zpracovává a produkuje i vlastní osiva. Řepka se z velké části zpracovává v lisovně, zbytek se prodává jako osivo. Latraps dále provozuje sladovnu, sušárny obilí a dále pro své členy zajišťuje vzdělávání, poradenství, společné nákupy hnojiv a poskytuje také úvěry.

Farmě Vaidelotes se podařilo využít několikrát dotace na modernizaci, které použila na nákup strojů, jimiž v současnosti stihne bez problémů obhospodařit výměru a ještě poskytuje služby okolním menším farmářům. Díky tomu také nemusí zaměstnávat žádné pracovníky – velká rodina s pěti syny vše bez problémů zvládá a tak si může ještě majitel dovolit pracovat jako poradce přímo v družstvu Latraps, učit na střední škole agronomii, pracovat pro spolek agronomů a ještě se starat o studenty, kteří přijíždějí na farmu na praxi. Všichni synové se samozřejmě také umí chopit jakékoliv práce na farmě, na kterou jsou zvyklí už od malička. Jednomu ze synů dokonce šťastnou náhodou zaplatila práce v dětství i studia - když ho coby pětiletého viděl jakýsi bankéř na poli síct kosou, založil mu účet, jehož výnosy mu pak zaplatily vysokou školu. Dobré vzdělání nicméně rodiče poskytli všem svým dětem. Nejstarší syn se nyní živí 3D tiskem v reklamní agentuře, takže na farmě pomáhá jen ve volném čase, druhý syn má vojenskou akademii, třetí je agronom, čtvrtý studuje řízení podniku a pátý je na gymnáziu.

Manželka má na starost péči o zvířectvo (krávy, prasata a drůbež) a také zásobování rodiny zeleninou, ovocem, bylinkami a dalšími produkty. Farma tak nakupuje pouze minimum potravin, a to jak pro rodinu samotnou, tak pro turisty, kteří sem přijíždějí často na exkurze a jimž farmářka připravuje tradiční lotyšská jídla, která jsme měli možnost ochutnat i my – a byla vynikající. Velmi často se na farmě také pořádají různé tradiční slavnosti – například folklórní festivaly, hudební vystoupení (každý z členů rodiny hraje na nějaký nástroj), nebo třeba slavnosti slunovratu, které byly za komunismu zakázány. Kromě toho si manželka farmáře přivydělává také prodejem sušených bylin a koření. Ročně se zde vystřídá na prohlídku farmy až 1.800 turistů ze všech koutů světa, což zajišťuje příjem kolem 8.000 EUR.

Do budoucna by rodina ráda ještě farmu o něco rozšířila, ale získat půdu už není vůbec lehké. Kolchozy, které se po převratu rozpadly, byly v podstatě rozdány podílníkům a ti, kteří na půdě neměli zájem pracovat, ji museli odevzdat do půdního fondu státu. Zde komise rozhodla o dalším prodeji okolním hospodářům, nebo o pronájmu. Podmínkou pro hospodaření je navíc zemědělské vzdělání. Ceny půdy v oblasti nyní velmi rychle rostou, protože zájem zahraničních investorů, kteří kvapem nakupují půdu, která je ještě ve srovnání se západní Evropou velmi laciná, je obrovský.

Drůbeží farma Kronauce

Velikým zážitkem byla nejen pro naši skupinu, ale i pro lotyšskou průvodkyni, která celý program připravovala, návštěva drůbeží „farmy“. Ani ona totiž netušila, že se jedná spíše o zájmový chov, i když zjevně nenáročnou majitelku tento „podnik“ asi i živí a hlavně ji chov drůbeže evidentně velmi baví a své slepice přímo miluje.

V malém ne příliš udržovaném domku slepeném z různých stavebních materiálů chová asi 200 slepic celkem 16 plemen – od známých okrasných hedvábniček až po „rohaté“ laflešky. Kromě slepic je v „drůbežárně“ i těžko odhadnutelný počet další drůbeže – hus, perliček a kachen. Paní majitelka se živí především prodejem vajec, a to jak násadových, tak samozřejmě ke konzumaci. Násadová vejce si odvezl také jeden z členů naší výpravy a k obveselení celé skupiny po zbytek cesty řešil, jak je letadlem dopraví do Čech. Nakonec se je podařilo převézt téměř bez úhony, ale úspěšnost líhnutí nebyla příliš vysoká – možná kvůli velmi nízké teplotě v zavazadlovém prostoru letadla…

Farma Kraujas

I tuto farmu vede velmi energická žena, a to od roku 1992, kdy začala s chovem skotu a pár kusy prasat. Postupně se snižoval počet krav a naopak přibývalo prasat, až se farmářka rozhodla věnovat naplno pouze chovu prasat, prodeji selat a jatečních vykrmených zvířat. Postupně pochopila, že pokud se chce uživit, je nejlepší cestou zpracování masa. Aktuálně mají na farmě 25 prasnic a veškerou produkci sami poráží a zpracovávají přímo na farmě na mnoho druhů výrobků, případně prodají čerstvé maso nebo selata na rožnění do restaurací. K farmě patří i 20 hektarů půdy, kde se pěstuje krmení pro zvířata, a menší chov drůbeže – pro rozšíření sortimentu o vejce.

Farma sice není oficiálně ekologická, ale prakticky tak funguje – prasata jsou krmena pouze přírodními krmivy – obilím a bramborami, přes léto dostávají zelené krmení. Rovněž zpracování masa probíhá bez přidávání umělých aditiv – používá se pouze sůl, koření a česnek a maso se zpracovává podle tradičních receptur, které zdědila farmářka po své babičce. Některé produkty jsou tak na trhu naprosto ojedinělé a také to bylo několikrát náležitě oceněno na gastronomických výstavách. Farma je členem mezinárodního sdružení Slow Food, které vzniklo na podporu malých a tradičních producentů kvalitních potravin a na odpor proti globálnímu šíření fast-food řetězců (www.slow-food.cz). Toto členství pomáhá farmě s odbytem výrobků, který si kompletně zajišťují sami přímo z farmy nebo na trzích – podle místní legislativy údajně ani jinak než napřímo prodávat nesmí.

O chod farmy se celkem kromě paní majitelky starají tři lidé. Na farmě, která je asi 10 km od jatek a zpracovny pracuje jeden zaměstnanec, samozřejmě s občasnou pomocí paní majitelky, která zde dělá kvalifikovanější práci – veterinární zákroky a inseminaci. Ve zpracovně pracuje kromě dalšího zaměstnance vnuk farmářky, který postupně přebírá celý podnik.

Výrobky, které jsme měli možnost ochutnat, byly skutečně velice dobré – specialitou je kromě různých paštik a rolád výborné uzené (maso se nasoluje 5 – 6 dnů a pak se stejnou dobu za studena udí) a nakládané maso. Problémem je samozřejmě u tohoto typu výroby dodržování legislativních, veterinárních a hygienických předpisů, protože minimálně třikrát ročně chodí kontroly do zpracovny a také na trhu musí být prodejce vždy připraven na případnou kontrolu. Podle dojmů některých účastníků našeho zájezdu, kteří omylem zabloudili do zpracovny cestou na toaletu, si ale paní majitelka evidentně s těmito byrokratickými požadavky hlavu příliš neláme. Ale to uzené má opravdu vynikající…

Farma Celmi

Lotyšsko – země zaslíbená agroturisticeNa zpracování produkce se zaměřila také farma Celmi, kterou opět vede žena. Tentokrát jde o mléčnou produkci od 50 holštýnských dojnic. Začátky zde byly poněkud jiné, než u většiny lotyšských rodinných farem. Manželé, kteří byli oba původně právníci, se prostě rozhodli, že chtějí farmařit, a tak v roce 1990 koupili na úvěr stáje, nakoupili 60 hektarů půdy a začali s chovem prasat, koz a krav. Manželství sice nevydrželo a děti se také nejdřív pro život na farmě příliš nenadchly, ale paní majitelka vytrvala, a když před čtyřmi lety přišla krize, obě děti přišly o práci ve městě a ještě rády se vrátily na farmu – dcera nyní pomáhá v mlékárně, zeť má na starost údržbu areálu a budov a syn se stará o krmení.

Na farmě je moderní mlékárna (postavená cca ze 70 % z unijních prostředků), kde se denně zpracuje veškeré mléko z místního chovu, tedy cca 900 – 1000 litrů. Hlavním výrobkem jsou čerstvé sýry bez chemických přísad, které jsou nápaditě ochuceny – např. tradičním lotyšským kmínem a koprem, ořechy, brusinkami, česnekem nebo lněným semínkem. Dalšími produkty jsou kromě lahvovaného mléka také máslo, kefíry, jogurty nebo uzený sýr. Celá produkce jde na prodej do obchodů v Rize.

Farma Mazgravisi

Poslední farma, kterou jsme během týdne v Lotyšsku navštívili, byla zelinářská farma nedaleko Rigy. Vede ji původem inženýr, který se před dvaceti lety rozhodl opustit svoji práci a věnovat se svému koníčku – zahradničení. Začínal s pěstováním a prodejem okrasných keřů, ale postupně se přeorientoval na zeleninu – především rajčata a okurky. A ačkoliv zisky z farmy jsou poměrně malé, je se svým životem na farmě spokojený.

Zeleninu pěstuje na ploše cca 6 000 m2, ve fóliovnících vlastní konstrukce se zaoblenou střechou (kvůli značnému množství sněhu, který zde v zimě spadne) a s použitím finské fólie, která má životnost 6 – 10 let. Všechny jsou vytápěné na 22°C, topí se dřevem, které bohužel musí majitel kupovat – spotřeba je cca 500 m3 za rok při ceně kolem 30 EUR za kubík. Svoje technické vzdělání farmář nezapře – skleníky jsou vybaveny různými zlepšováky, od detektorů pohybu, teploty a kouře, přes kamery až po vlastní konstrukci větrání, rozvodu tepla a závlahy. V podstatě tedy vyměnil svou původní práci za koníček a koníčka za zaměstnání.

Každý z celkem dvanácti fóliovníků má plochu 500 m2 a počtu skleníků odpovídá i počet lidí, kteří na farmě pracují (v sezóně). Rajčata i okurky se pěstují na rukávech naplněných rašelinou smíchanou s hnojem a zavlažovaných mixem s přírodními hnojivy. Podnik sice není ekologický, ale snaží se zeleninu pěstovat s minimálním množstvím chemie. Hlavním cílem je kvalita produkce a ne pouze výnos. Rukávy se substrátem jsou první rok osázeny okurkami, další dva roky jsou na nich rajčata, která jsou trochu méně náročná na živiny. Jednou týdně se měří pH a podle toho se upravuje mix hnojiv v závlaze.

Pokud se týče produkce okurek (jedná se o místní odrůdu nakládaček), pohybuje se kolem 24 kg z jednoho m2. V jednom fóliovníku, kde je vysázeno něco přes tisíc rostlin je tak produkce cca 12 tun za rok. Cena se přitom pohybuje mezi 1 EUR/kg na začátku sezóny po 0,2 EUR na jejím vrcholu. U rajčat je cena v rozmezí od 0,5 po 3 EUR/kg, opět v závislosti na sezóně. Veškerá zelenina se prodává přímo na trhu.

Ani tento farmář neřeší problém s předáním farmy, protože jeho syn jde ve stejných šlépějích – zhruba na čtyřech hektarech vedle zelinářství svého otce má svoje zahradnictví, ale na rozdíl od něj se věnuje pěstování tújí pro okrasné zahrady. 

Další farmy

Kromě výše popsaných farem jsme navštívili také několik podniků, které už byly popsány v revue 2/2015, takže zde se omezím pouze na vypíchnutí zajímavých informací, které v prvním článku nebyly uvedeny. Veliká rodinná farmu Zalenieki Mezacriuli nedaleko Jelgavy má k dispozici 700 hektarů půdy, chová se tu celkem 700 kusů mléčného skotu, provozuje bioplynovou stanici a fóliovníky, kde se pěstuje zelenina. Zde stojí za zmínku historie farmy, protože na první pohled se zdá, že je to spíše transformovaný kolchoz. O to více nás zaujalo, když nám farmář pan Cīrulis vyprávěl, že už jeho děda měl v roce 1936 velikou moderní a úspěšnou farmu, vlastnil dva traktory a obhospodařoval až neuvěřitelných 300 hektarů půdy. Nakonec dopadl špatně – farmář pouze naznačil, že to vůbec nebyla pěkná historka, která končí někde na Sibiři. Vnuk někdejšího perzekvovaného sedláka a dnešní majitel farmy posléze pracoval v kolchozu jako veterinář a když se pak privatizovalo, sbíral drobečky, které zbývaly po šéfech kolchozu, kteří si samozřejmě nejlukrativnější části rozebrali mezi sebe. V roce 1993 přišel do Lotyšska uragán, který zničil velkou část objektů bývalého družstva a jeho majitel – bývalý šéf kolchozu – se rozhodl raději vše prodat než by investoval do oprav. Díky tomu se k areálu dostal dnešní majitel, který sice neměl dostatek hotovosti, ale přesto měl odvahu podepsat kupní smlouvu na částku 1,5 mil. rublů. Nakonec mu pomohla devalvace, která proběhla během privatizace – na splacení původně obrovské částky najednou stačilo prodat dva stroje a pár krav. Bývalý šéf kolchozu samozřejmě dnes také znovu hospodaří, jeho farma, která sousedí s areálem Cīrulisových, má 2 000 ha.

Lotyšsko – země zaslíbená agroturisticeK podniku Tervete, který také navštívily obě skupiny, není co dodat, profesionální průvodkyně podnikem má nacvičený text tak, že informace, které jsme se dozvěděli my, jsou naprosto totožné s poznámkami našich kolegů, kteří zde byli v listopadu. Stejně tomu bylo i u jedné z největších mlékáren Latvias Piens, která na programu nemohla chybět, protože Lotyšsko je velkým výrobcem a vývozcem mléčných produktů.

Při hodnocení programu se obě skupiny shodly, že jednou z nejzajímavějších byla návštěva ekologické kozí farmy Līcīši. Přivítat nás přišel její majitel pan Medina v kšiltovce ASZ ČR a hned na úvod nám sdělil, že v den naší návštěvy (1. dubna) slaví 23. výročí založení farmy, která byla první kozí farmou se zpracováním mléka v Lotyšsku. Výrobky se uplatňují hlavně na domácím trhu (do obchodů i supermarketů v Rize a přímým prodejem) s občasným vývozem do Litvy či Estonska, i když kozí výrobky ještě nebyly v Pobaltí spotřebiteli úplně objeveny. I to je důvodem, proč kozích farem zde moc není a pokud, tak jsou velmi malé.
Protože jsme na rozdíl od podzimního turnusu na farmu dorazili už v sezóně, měli jsme také možnost ochutnat místní výrobky – mléko, kefír, tvaroh, čerstvé přírodní i ochucené sýry. Ochutnali i ti z nás, kteří obvykle kozí sýry nejedí a vše bylo opravdu výborné, bez náznaku typického kozího zápachu.

Celkový dojem

Program celé cesty byl naprosto perfektně připravený a naše partnerská organizace Zemnieku saeima myslela i na doplnění o turistickou část. Měli jsme tak možnost navštívit zámek Rundāle, který je označován za pobaltské Versailles, městečko Jelgavu, kde sídlí zemědělská univerzita a samozřejmě dostatek času byl také na prohlídku Rigy včetně návštěvy folklórní restaurace s živou tradiční hudbou. Nejvíce ze všeho ale přesto utkvěl v paměti obrázek lotyšského venkova, který postupně ožívá z rozvalin. Přesto je stále na mnoha místech vidět velké neobdělané a zanedbané plochy, chybějící infrastruktura, staré ruské stroje v kopřivách, zamokřené pozemky či rozpadlé budovy. Návštěvy farem byly zvoleny tak, že jsme měli možnost vidět od nejmenších farmářů až po velké podniky, s různým zaměřením a různým přístupem. U všech rodinných farem ale bylo společné to, že zemědělci jsou pro svoji činnost nadšení, vymýšlejí stále nové možnosti podnikání a zemědělství považují za celkem stabilní budoucnost.  Lotyšsko – země zaslíbená agroturistice



Přečteno: 205x