Ačkoliv Benešovi bydlí a část pozemků včetně pastvin, kde provozují chov masného skotu, mají v Děčanech, odkud pochází pan Beneš, dlouhá historie hospodaření se vztahuje k rodnému statku paní Benešové, rozené Dundrové, v sousedním Třtěně. První předek tohoto rodu na zdejším statku hospodařil již roku 1704. Kolektivizace, která měla ve Třtěně na svědomí vystěhování tří selských rodin, přišla v době, kdy tu sedlačili rodiče paní Benešové.
„Vzhledem k tomu, že ke statku tehdy náleželo 24 hektarů půdy, hrozilo naší rodině vystěhování také. Pomohl ale fakt, že v jedné z budov našeho statku bylo sídlo tehdejšího místního národního výboru, tak zřejmě soudruzi přivřeli oči. Rodiče ale samozřejmě museli vstoupit do družstva, které pak v našich hospodářských budovách roky odchovávalo až 60 kusů zástavového skotu. Socialistické hospodaření se na stavu budov samozřejmě neskutečně podepsalo. Statek postupně rekonstruujeme dodnes a těšíme se, že v naší práci bude pokračovat některé z vnoučat,“ říká paní Benešová.
Rozhodnutí začít soukromě hospodařit na navrácených pozemcích bylo jednoznačné. K původním 27 hektarům přibrali Benešovi ještě dalších 16 od příbuzných ve Třtěně, 11 od vlastníků v Děčanech, následoval i nákup státní půdy. K dnešnímu dni tak společně se zetěm obhospodařují celkem 108 hektarů orné půdy, 20 ha pastvin a necelý hektar sadů, z celkové výměry je 65 vlastních. Kromě pšenice, ječmene a řepky pěstují i kukuřici na siláž, jablka ze sadu prodávají ze dvora, nově začali vyrábět i mošt. Postupně se stali strojově téměř soběstačnými, služeb využívají pouze při setí řepky.
„V letošním roce jsme poprvé, i když nijak výrazně, pocítili důsledky sucha, a při té příležitosti si vzpomněli na kolegy z jiných oblastí, obzvláště jižní Moravy. U nás jsou těžší, jílovité půdy, které velmi dobře drží vláhu a pokud nepřijde extrémní počasí jako letos, jsou pro nás sušší roky lepší,“ hodnotí pan Beneš.
Již téměř dvacet let je součástí hospodaření v Děčanech i živočišná výroba, konkrétně chov masného skotu plemene charolais a aberdeen angus red o aktuálním počtu 27 kusů, na jehož počátku byla jedna kříženka české straky a masného býka. Benešovi nechávají krávy inseminovat a mladé býčky ve věku pěti měsíců kastrují. Volky a vyřazené krávy dodávají na jatka do nedalekých Libochovic, část ve čtvrtích do vyhlášeného zámeckého vinařství Třebívlice.
Miloslav Beneš byl v roce 1999 jedním z 15 soukromých zemědělců, kteří s cílem narovnat vztah mezi zemědělskými prvovýrobci, výkupními organizacemi a dalšími podnikatelskými subjekty, působícími na komoditním trhu v České republice, založili odbytové družstvo Brassica. Tomu se o rok později podařilo získat v Lovosicích ve veřejné dražbě vlastní obilné silo postavené v 60. letech 20. století s celkovou skladovací kapacitou 20 500 tun.
„Začátky pro nás byly ohromnou zatěžkávací zkouškou, neboť prvotní investice činila 33 mil. Kč, a hned v roce 2002 zasáhly do dalšího rozvoje družstva povodně. Celý areál byl po dobu několika týdnů zcela pod vodou a následné opravy a rekonstrukce si vyžádaly další investice v řádech mnoha milionů korun,“ vzpomíná pan Beneš.
Dnes je naštěstí situace zcela jiná. Počet členů družstva se zvýšil na 49 a ti dohromady hospodaří na 12 tis. hektarech zemědělské půdy v oblasti kolem Loun, Litoměřic, Roudnice nad Labem, Teplic a Slaného. Družstvo investovalo do technologických úprav posklizňové linky, zakoupila se nová sušička a čistička, tenzometrické váhy pro vykládku zboží do lodí a vagónů, pořídil se druhý a třetí příjmový koš, zautomatizovalo se ovládání sila. Před pěti lety zakoupilo družstvo také druhé obilné silo, které se nachází ve stejném areálu, a jehož pořízením vzrostla celková skladovací kapacita Brassici na téměř 30 tisíc tun.
V roce 2012 byla kolem areálu dostavěna robustní protipovodňová zeď, která obepíná celou rizikovou oblast podél lovosického břehu Labe a na výšku měří více jak čtyři metry. Účel zdi byl úspěšně prověřen hned o rok později, kdy vydržela ohromný nápor vody, který byl téměř srovnatelný s povodněmi v roce 2002.
„V Brassice je skladována a následně prodávána zejména pšenice, ječmen, kukuřice, řepka a hořčice. Někteří členové, jako například já, sem dodávají veškerou produkci, jiní třeba jen pšenici a řepku. Každopádně cenové zvýhodnění oproti jiným výkupům se pohybuje mezi 10 až 15 % a to rozhodně není málo,” je spokojený pan Beneš.
Manželé Benešovi se díky svému rozhodnutí soukromě hospodařit na počátku devadesátých let zasloužili o pokračování více než 300leté rodinné tradice. A ta má úspěšně našlápnuto již k další stovce. Kromě zetě, který s Benešovými hospodaří od roku 1997, podědila selské geny s největší pravděpodobností i další generace.
Šárka Gorgoňová, tisková referentka ASZ