Řecké zemědělství

Agrární sektor patřil k tradičním pilířům řecké ekonomiky, i když je tu mnoho hor a v horkém létě příliš málo deště a zemědělství tak bylo omezené na nížiny nebo terasovité kopce. V posledních 20 letech se však jeho podíl na tvorbě HDP rapidně snižoval (z 10,1 % v roce 1994 na necelá 3,5 % v roce 2011) jak v důsledku přesunu obyvatel z vesnic do měst, tak jejich zaměřením na nové profese zejména ve službách a ve státním sektoru. Je alarmující, že z přibližně 11 mil. obyvatel Řecka žije cca polovina ve dvou velkých městech - Athénách a Soluni (Tesalonika). Až hluboká hospodářská krize, která v letech 2010 - 11 způsobila prudký nárůst nezaměstnanosti a pokles disponibilních příjmů pracujících, měla pozitivní dopad na vývoj zemědělské výroby. Návrat pracovních sil do tohoto sektoru byl motivovaný mimo jiné i výhodným pronájmem státní půdy a zvýšením poptávky po domácích zemědělských produktech a vyústil v meziroční nárůst vytvořené přidané hodnoty. V roce 2007 byl vývoj zemědělství - meziroční změna zhodnocena na - 10,8 %, v roce 2009 již jen - 6,6 % a v roce 2011 dokonce + 1,9 %. S tímto fenoménem jsme se setkali již ve Španělsku (studijní cesty členů ASZ ČR na podzim 2012 a jaře 2013), kde se nejdříve mladí lidí houfně stěhovali do měst, ale kvůli postupnému (zcela logickému) nedostatku práce se nyní opět vrací na venkov, na farmy svých rodičů a prarodičů.

Produktivita práce v zemědělství je relativně nízká, což je dáno především rozdrobeností půdy a velkým počtem malých rodinných hospodářství. Na druhou stranu jsou tím pádem zemědělci silnou profesní skupinou (cca 12 % pracovního potenciálu země), která razantně hájí své zájmy. Zemědělský sektor trpí některými strukturálními neduhy, které umožňují např. nekalou konkurenci, monopolní postavení na trhu či "pořečťování" levných zemědělských produktů z dovozu, zejména ze sousedního Bulharska a z Albánie.

Helénská republika, jak se také Řecku někdy říká, se rozkládá jak na evropské pevnině, tak na četných ostrovech v pěti evropských mořích - Egejském, Krétském, Thráckém, Středozemním a Jónském. Jejími sousedy na pevnině jsou Turecko, Makedonie a již zmiňovaná Albánie a Bulharsko. Poloha a také to, že Řecko je převážně hornatá země s omezenou rozlohou nížin a rovin, výrazně ovlivňuje agrární sektor. Dle údajů Řecké statistické služby EL.STAT činí rozloha půdy vhodné ke kultivaci zhruba 3,8 mil. ha (celková rozloha Řecka 13,194 mil. ha, z toho jen 0,86 % vodní plochy), z nichž zhruba 2,1 mil. ha je v nížinách, 1 mil. ha ve vrchovinách a 0,6 mil. ha v horských oblastech. Zhruba 62 % zemědělské půdy tvoří orná půda, 35 % je oseto dřevitými kulturami a vinnou révou a na zbývajících 3 % se pěstuje zelenina. Základní makroekonomické charakteristiky zemědělství jsou uvedeny v tabulce.

Zdroje: "Zemědělství v EU - zpráva za rok 2010" (EK, březen 2011), "Stav zemědělství - vývoj, prognózy, priority" (PASEGES - Panhelénský svaz zemědělských družstev, září 2011).

Živočišná výroba a rostlinná výroba

Mezi chovnými zvířaty tradičně převažují ovce (8,7 mil. ks) a kozy (5,5 mil. ks). Stáda hovězího dobytka čítají zhruba 600 tis. ks. Nejdůležitějšími objemovými položkami jsou vejce (cca 2 bil. ks ročně), mléko (2 mil. l), maso (480 tis. t) a sýry (cca 160 tis. t). Rybolov (hlavně ryby a chobotnice) představuje ročně objem cca 160 tis. tun.

V obvyklých objemových jednotkách převažuje rostlinná výroba nad živočišnou. Hlavní zemědělské oblasti jsou v Thesálii, Boiotii, střední a východní Makedonii a Thrákii. To jsou také stěžejní oblasti produkce obilovin (hlavně pšenice), bavlny a cukrové třtiny a řepy. Významná je rovněž produkce rýže (Řecko je soběstačné v její produkci), k jejímuž pěstování se užívá některých nedávno zúrodněných alkalických půdních ploch u moře. Orná půda na úpatí kopců se hodí pro pěstování oliv, vinné révy, tabáku a ovoce. Z dřevin se v Řecku kromě oliv daří citrusům, klasickým i granátovým jablkům, broskvím, nektarinkám a meruňkám. Od roku 1975 se zde také pěstuje kiwi, dovezené původně z Nového Zélandu. Sbírá se tvrdé a dozrává v košících, do kterých se kvůli specifické vůni dává jedno jablko. Vývoj produkce hlavních zemědělských produktů (v tis. tun) je uvedena v tabulce níže.

Zdroje: "Stav zemědělství - vývoj, prognózy, priority" (PASEGES, září 2011) a "Soběstačnost Řecka v zemědělské produkci a potravinách" (PASEGES, srpen 2012).

Fauna a flóra

Okolo 50 % řeckého území je pokryto lesy s bohatě rozličnou vegetací, která se rozpíná od horských jehličnanů až k přímořskému typu vegetace. Řecké lesy jsou domovem hnědým medvědům, rysům i malému počtu vlků. Potkat zde můžeme ale i tradičnější srnčí, divoké kozy a prasata, lišky a jezevce. V moři kolem Řecka žijí tuleni, mořské želvy, žraloci, delfíni i krakatice.

Exkurze na farmě Ifigenia

První odborná exkurze zavedla naši skupinu na rodinnou farmu Ifigenia, kterou majitel pojmenoval po své manželce. Hospodářství, jehož hlavním zaměřením je chov ovcí a koz, se nachází v oblasti Olympské riviéry. Patronkou této zemědělsky vyspělé části Řecka je bohyně Démétér. Ta byla dle řecké mytologie dcerou Titána Krona a jeho manželky a sestry Rheie. Když se její bratr Zeus prohlásil nejvyšším bohem, vzal ji k sobě na Olymp a dal jí na starost péči o plodnost země, o rolnictví. Naučila lidi obdělávat pole, usadit se místo kočování na jednom místě a dala jim tak nový způsob života a stanovila jeho zákony.

Nejznámější příběh o této bohyni se týká její dcery Persefony, kterou unesl a posléze si vzal za manželku bůh podsvětí Hádés. Démétér se z velkého žalu uchýlila do svého chrámu v Eleusíně a seslala na zemi neúrodu. Za to zase lidé přestali bohům obětovat. Nakonec Zeus donutil Háda, aby propustil Persefonu na svět vždy na dvě třetiny roku. A tak se stalo, že na podzim, který Persefona tráví dole v podsvětní říši, rolník osévá pole a na jaře, kdy Persefona přichází ke své matce, se příroda probouzí, rozkvétá, zraje a lidé sklízejí úrodu. Prý prvním člověkem, který se učil pěstovat obilí, byl Triptolemos, jehož otec, král eleusínský Keleos, se svou manželkou poskytli Démétér přístřeší v době jejího největšího smutku. Ta za to Triptolemovi ukázala, jak orat, darovala mu obilná zrna a on se poté stal učitelem zemědělství všech národů. K poctě Démétér se konaly velké náboženské slavnosti, tzv. velké mystérie. Trvaly devět dní, vždy na přelomu září a října.

Zpět ale k přítomnosti a na farmu Ifigenia, k níž patří cca 7 ha půdy. Chováno je 200 ovcí, 100 koz a čtyři krávy, od nichž se dojí cca 300 litrů mléka za den. Aby měl farmář nárok na dotace, musí část své produkce odvádět do mlékárny. Protože je dlouholetým a nadšeným komunistou, nevadí mu to.

Přímo na farmě je vyráběn sýr feta - bílý sýr původem z Řecka. Vyrábí se z čerstvého ovčího a kozího mléka v poměru min. 30 % ovčího a 70 % kozího a zraje ve slaném roztoku více než dva měsíce. Jedná se tedy o slaný sýr tvarohového typu, který má vyšší obsah tuku. Využívá se jak ve studené, tak i v teplé kuchyni - při přípravě řeckého salátu, či těstovin. Zeleninovým salátům přidává na pikantnosti, ale dá se jíst i jen tak se světlým chlebem.

Když jsme se farmáře zeptali, jestli má problémy s dotacemi, evidencemi, kontrolami apod., odpověděl nám celkem úsměvným příkladem. Stejně jako v celé EU, i v Řecku musí být jednotlivá zvířata označována ušními známkami a tak i on je pro svá zvířata samozřejmě má. Místo v uších zvířat jsou ale v jeho kanceláři v jednom velkém pytli…

S podobným přístupem se prý setkáme v celém Řecku napříč všemi odvětvími. Farmář nešetřil kritikou ani na dosavadní politickou moc, ani na úřední aparát země. Problémy s řeckou ekonomikou se prohloubily začátkem tohoto století. Nejvíce však ekonomika utrpěla během pravicové vlády Nea ND, Kostase Karamanlise mladšího, která trvala do roku 2009. Vládní kabinet po odstoupení čelil skandálům s korupcí a zatajováním státního deficitu, mj. za pomoci nesprávných statistik, který se vyšplhal až na 14 %. Účelem bylo usnadnění vstupu země do Evropské měnové unie (tzv. Eurozóny). Tyto vlády připustily nadměrné výdaje jak státního, tak soukromého sektoru, které nebyly kryté skutečnou hospodářskou výkonností země. Vláda místo toho, aby šetřila, obstarávala si další zahraniční půjčky na udržení standardu země. A korupce nebyla problémem pouze ve vládním kabinetu, ale v celé státní správě. Například od roku 2004 byl zaveden systém „ENSIMO“. Bylo v plánu, že každý Řek bude během svého života sbírat známky dle odpracovaných let a odvodů na sociální a zdravotní pojištění. Pro odchod do důchodu bude potřeba určitý počet známek. Pokud ovšem někdo podplatil úředníka, získal známky najednou a mohl třeba ve třiceti letech odejít do důchodu. Dalším příkladem je případ, který se stal na radnici v Leptokárii. Bylo zjištěno, že na úřadě je 200 pracovních míst, ale 1 000 zaměstnanců. Takže se zaměstnanci v práci v týdnu střídali, protože v kancelářích nebylo dost místa, a chodili do práce třeba jen jeden nebo dva dny v týdnu. Všichni samozřejmě pobírali plat za plný pracovní úvazek. Tento problém mohl vzniknout prý proto, že hodně věcí se v Řecku stále dělá ručně, např. v účetnictví je počítač cizí slovo. Dlouhodobě byla místa státních úředníků nejvíce ceněna už jen proto, že měli nejrůznější příplatky např. za to, že uměli pracovat s tiskárnou, faxem apod.

Jestli jsou všechny tyto informace pravdivé, nebo si je farmář trochu „přibarvil“, asi nezjistíme. Jisté ale je, že aby se Řecko dostalo z vleklé hospodářské krize, kterou stále prochází, bude muset každý jednotlivý Řek začít se změnou především sám u sebe…

Řecko a bavlníkové plantáže

Bavlna je jednou z nejrozšířenějších komodit na pevninském Řecku, hlavně kvůli štědrým národním dotacím. Jejich výše se má ovšem v budoucích letech rapidně snižovat, takže se předpokládá i výrazné snižování bavlníkových plantáží. My jsme se na jihu Balkánského poloostrova pohybovali v týdnu od 27. září do 4. října, tedy v době kdy se začalo se sklizní bavlny. Během naší cesty jsme na polích viděli nespočet kombajnů, protože ruční sběr se již nevyužívá. Stroje netrhají rostliny, ale pouze sbírají chomáčky bavlny. Vlhkost bavlny při sběru musí být 7 %, ani víc, ani miň, jinak by docházelo k lámání příze.

Bavlna je jemná bílá substance sestávající z vláken získávaných ze semen rostlin, které patří k rodu Gossypium (bavlník). Na začátku 21. století se podílela na cca 1/3 světové spotřeby textilních vláken a zaměstnávala (od pěstování bavlníku až po obchod s bavlněnými výrobky) asi 200 milionů lidí. Podle dosavadních poznatků se bavlník pěstoval na textilní vlákno už před několika tisíci lety (Pákistánu, Egypt nebo Mexiko). Systematické pěstování bavlníku za účelem prodeje vláken začalo v Egyptě, v Indii a v Peru. Ze 7. století před n. l. pochází asi nejstarší písemná zmínka o exportu bavlny – z Indie do (dnešního) Iráku. Do Evropy, přesněji do Španělska, se prodala první bavlna asi o 200 let později.

V Řecku se bavlna lisuje ve vyzrňovacích stanicích do balíků (230 kg - americký standard). Z každého balíku se odebírají dva vzorky (2 x cca 120 g), které se manuálně testují a porovnávají s úředními standardy (vzory). Podle výsledku testu se každý balík zařazuje do určité jakostní třídy. Z balíků s vlastnostmi v určitém rozsahu hodnocení se tvoří partie (lot, batch). Vzorky se testují většinou ve státních zkušebnách, jen menší část světové sklizně bavlny testují soukromí klasifikátoři (Brazílie, Austrálie). Pro rozlišení úrovně kvality vlákna na začátku 21. století používá každá větší pěstitelská země své zvláštní klasifikační systémy, méně významné regiony, včetně Řecka, se řídí americkými standardy. Trh USA také řídí cenu bavlny (dnes cca 0,72 USA centů za jednu libru vyčištěné bavlny).

Bavlna se na jihu Balkánského poloostrova pouze pěstuje, čistí (oddělení mechanických nečistot a dvě fáze čištění) a lisuje do balíků. Na další zpracování je prodávána do Turecka, Číny a Egypta. Ročně Řecko vyprodukuje asi 30 tis. balíků, tady cca 6 900 tun čisté bavlny. Odpad, kterým je v tomto případě semeno, listy a další nečistoty je zpracován v Řecku. Semen slouží k výrobě bionafty, oleje a jako krmivo pro ovce. Ostatní je kompostováno.

Na farmě, kterou jsme navštívili, se pěstuje cca 70 ha bavlny, ale čtyřřadý kombajn značky John Deere sklízí ještě cca 100 ha u sousedních pěstitelů. Americká značka John Deere je z historických důvodů v Řecku velmi rozšířená. V letech 1941 – 44 bylo Řecko obsazeno Německem, k osvobození došlo za pomoci spojeneckých armád, hlavně Velké Británie. Po porážce povstání organizovaného komunisty v roce 1949 se země orientovala na západní demokratické státy a stala se také odbytištěm pro západní trhy (např. americké traktory John Deere). Farmář má také traktor této značky, ale raději má českého Zetora, na němž si většinu poruch opraví sám a servis celkově není tak drahý.

Kvůli nižším dotacím má farmář v plánu snížit výměru a začít pěstovat i cukrovku a pšenici. Dnes dostávají klasickou platbu na plochu, dále na závlahu a také na kilo výnosu. Částky nám farmář nechtěl sdělit. Výnos z jednoho hektaru je cca 400 kg, při dvou až třech sběrech. Po prvním sběru na rostlině zůstane ještě dost kvalitní bavlny, třetí sběr je slabší. Letos ale hodně prší (normálně bývá sucho) a všude je zeleno, takže bude nižší kvalita a tudíž i nižší cena (v průmětu 45 euro centů za kilo, předloni bylo 70 euro centů za kilo).

Návštěva vinic v oblasti Nemea

Oblast Nemea, rodiště slavného Héraklése, je jednou z největších vinařských oblastí Řecka, která má až 3000 let starou historii. My jsme navštívili vinařství Skuras, jež bylo založeno v roce 1986. V té době bylo produkováno cca 6 tis. lahví ročně, v roce 2015 je to 1 mil. lahví při 17 druzích bílých i červených odrůd. Výměra vinic je 80 ha, další hrozny jsou vykupovány od okolních vinařů. Přibližně půl milionu produkce putuje do USA a Kanady, druhá část je určena pro evropský, brazilský, australský a asijský (hlavně ruský) trh.

Některá vína zrají v nerezových nádobách, některá v tradičních dubových sudech z Francie. V sudech zraje víno 6 – 18 měsíců a každý sud (jeden stojí 800 euro) lze použít maximálně třikrát. Pro zrání vína je velice důležitá stálá teplota a vlhkost. V domácnostech už lze víno skladovat za pokojové teploty, ale v šeru. Ze sudu lze vína archivovat, mají trvanlivost 10 – 60 let. Z tanku je jejich životnost podstatně nižší (dva až tři roky).

Během exkurze jsme také mohli ochutnat čtyři vzorky místních vín. Bílý muškát – Moskofien je čerstvé víno z podhůří Mytikas s výrazným aroma (vůně citrusů). Dále chardonnay, jenž je starobylá moštová odrůda révy vinné, určená k výrobě bílých vín, spontánní kříženec odrůd Pinot a Gouais blanc. Pochází z francouzského vinařského regionu Burgundsko. Z červených to bylo mladé čerstvé lehké víno z 80 % Agogetico a 20 % Cabernet Sauvignon. Druhé, tmavší červené víno, odrůda Nemea z roku 2012, zrálo v sudu 12 měsíců a je potřeba otevřít ho alespoň hodinu před konzumací, aby se zbavilo štiplavosti. Jinak má ovocný nádech s převažující třešní a je možné ho archivovat až deset let.

Exkurze do rodinné sýrárny Kutrubis

Rodinná mlékárna ve vesnici Trachia, která funguje od roku 1932 a v jejímž čele nyní stojí Dimostenas Kutrubis, zpracuje ročně okolo 1000 tun ovčího a 700 tun kozího mléka. Firma zaměstná celou rodinu, která má nyní tři členy a vytvořila deset pracovních míst pro lidi z vesnice (včetně řidičů).

Nejvíce se vyrábí od listopadu do července, kdy ovce a kozy nejvíce dojí. V dubnu se zpracovává až deset tun mléka za den, v říjnu pouze dvě tuny. Mléko je kupováno přibližně od 100 dodavatelů, menších zemědělců, kteří chovají asi stodvacetihlavá stáda. Cena ovčího mléka se nyní pohybuje od 93 centů až k jednomu euru za kilo, kozí mléko je levnější – 58 až 65 centů za kilo. Cena kravského je cca 45 centů za kilo, ale to se zde nezpracovává.

V mlékárně se všechno mléko pasterizuje a vyrábí se jak feta, tak devět druhů tvrdého sýra. Feta se vyrábí tradičním způsobem z čerstvého ovčího a kozího mléka (v poměru 30 % ovčího a 70 % kozího) a zraje ve slaném roztoku dva měsíce. Ostatní sýry zrají cca tři měsíce a od toho se odvíjí i cena – za kilo fety zaplatíte pět a půl eura, za kilo tvrdého a déle zrajícího sýru osm až osm a půl eura. Největší část produkce je prodána v Řecku, ostatní v Rakousku, Německu a také ve Švédsku.

Exkurze do lisovny bio extra panenského olivového oleje Melas

Rodina Melasových nás přivítala ve své rodinné lisovně, jež provozuje od roku 1992, a seznámila nás se základními informacemi o olivovnících, olivách a olivovém oleji, který je zde produkován v bio extra virgin kvalitě.

V Antickém světě byl olivovník symbolem míru, blahobytu a plodnosti. Ve válce poražení prosili o mír s olivovou větvičkou. Ve starověkých Athénách znamenal olivový věnec připevněný na dveřích, že syn odešel do světa. A podle staré řecké pověsti, když se bohyně Athéna dostala do sporu s bohem moří Poseidónem o vládu nad Attikou, rozhodl král Kekrops, že uctíván bude ten, kdo městu věnuje cennější dar. Athéna zvítězila, protože darovala městu olivovník, jež dal lidem obživu, zatímco Poseidón nechal vytrysknout pramen slané vody, které bylo všude dostatek. Nejznámější zmínka o olivovníku je v biblickém příběhu o Noemovi, Židé vnímají plod olivovníku jako část bohatství své země a platí za důkaz a výraz blahobytu, v Koránu je olivovník zase zmiňován jako posvátný strom.

Olivovník evropský (Olea europaea) je strom z čeledi olivovníkovité (Oleaceae), původně pochází z Íránu, odkud se rozšířil asi před 5000 lety do Středozemí. Je to teplomilný, stále zelený strom, který dosahuje výšky 5 až 10 m a často se vyskytuje na velmi kamenitých a suchých půdách, ale v létě se v této oblasti stejně zavlažuje. Kmen bývá nízký s šedozelenou rozpukanou borkou. Korunu má bohatě větvenou, nepravidelnou. Pokud se začne rapidně snižovat výnos, většinou po 80 – 90 letech, uřízne se stromu koruna celá a on pak znovu obrazí. Listy jsou kožovitě tuhé, elipsovité až kopinaté, na spodní straně šedozelené, na svrchní straně tmavozelené, až 8 cm dlouhé. Olivovník kvete v dubnu a květnu, kdy je také opylován včelami. Včely na 80 tis. akrech hájů (asi 1 030 stromů) má rodina Melasova většinou vlastní. Květy jsou drobné, vonné, žlutobílé, se čtyřzubým kalichem a čtyřdílnou žlutavou korunou. Roste velmi pomalu a dosahuje velmi vysokého věku. Stáří Platónova olivovníku z Akadimova háje u Athén je asi 2 500 let. Melasovi mají ve svých hájích i 1 000 let staré stromy. První úrodu přináší kolem třicátého až padesátého roku, ale plodí dalších 150 i více let. Paní Melasová ví, že olivovníky, které nyní sází, již pravděpodobně neuvidí plodit, ale dělá svou práci pro další generace. Plané olivovníky se vyskytují v dubových lesích, kulturní rostliny najdeme v olivových sadech - hájích.

Plody olivovníku mají velký význam pro potravinářství, lékařství a kosmetiku. Jedná se o dužnatou peckovici kulovitého až válcovitého tvaru, která v mezokarpu obsahuje značné množství oleje. Malé olivy jsou na lisování vhodnější než velké. Stejně tak se více hodí černé (v lednu a v únoru) než zelené, které na stromech vidíme nyní v říjnu. V sadech teď vidíme také nádoby s vodou a feromony, protože se tu v této době zvýšil výskyt mouchy „Dakos“, která klade do oliv vajíčka a znehodnocuje je tím.

Sklizeň trvá od října do února v závislosti na odrůdě a stupni zralosti. Pro lisování olivového oleje se olivy většinou sklízí tlučením dlouhou palicí do větví stromů. Olivy pak padají do rozprostřených plachet pod stromem. V sadech rodiny Melas se ale sbírají sčesáváním. Sklizeň tak udržuje lepší kvalitu oliv a je i šetrnější k olivovníku. Plody jsou sklízeny s listy a poté zbavovány mechanických nečistot. Listy, pecky i dřevo, které se ořeže z korun stromů, se využije v kompostu, jenž je pak zase využíván v sadech. Nic se bezúčelně nevyhazuje.

Výroba olivového oleje probíhá v několika fázích. Poté co se olivy očistí (omyjí), zváží a rozemelou, vzniká tzv. pasta – kaše. Ta je vodou z vlastní studny zahřáta na 25 – 27 °C. Teplota 30 °C by už zapříčinila zničení vitamínů. Další fází je odstřeďování vody, hmoty a oleje, který se po přefiltrování stáčí do nerezových tanků. Plnění do tmavých skleněných lahví (půllitrové a litrové) nebo plechových kanystrů (tří a pětilitrové) nastává až těsně před expedicí. Obecně se doporučuje skladování v co nejmenší lahvi, aby v nádobě bylo co nejméně vzduchu. Každá lahev musí mít obal, jenž je přísně kontrolován. Obsahuje základní údaje jako informace o skladování, BIO značku, název Extra virgin oil lisovaný za studena, objem, výrobce, datum spotřeby, ale také informace o oblasti, kde jsou pěstovány olivovníky, z nichž je vyroben, a o způsobu zpracování (mechanické postupy).

Olej musí být vylisován do čtyř dnů od sklizně, aby byla zachována jeho kvalita a především všechny látky v olivách obsažené. Na jeden litr oleje je potřeba v říjnu šest kilo oliv, v prosinci pět kilo a v únoru, kdy je výnos největší, jen tři až tři a půl kila oliv. Nejkvalitnější je ale paradoxně olej z oliv sklizených v říjnu. Dále kvalitu oliv - oleje ovlivňuje péče o strom (prosvětlování koruny, aby na celou olivu dopadalo sluneční záření), včasnost lisování (čím dříve po sklizni, tím lépe), kvalita a teplota vody (25 – 27 °C), teplota vzduchu při stáčení oleje a technické parametry plnící linky.

Olivové oleje se obecně dělí na panenské, rafinované a směsi obou skupin. Panenské oleje jsou lisované přímo z celých plodů za studena (do 50 °C):

• Extra panenský olej (Extra virgin) s volnou kyselostí méně než 0,8 g na 100 g včetně, získaný přímo z plodů olivovníku, při jehož výrobě byly použity pouze mechanické postupy. Nejvyšší kvalitu mají oleje lisované bez pecek - denocciolato.
• Panenský olej (Virgin) s volnou kyselostí méně než 2,0 g na 100 g včetně, získaný přímo z plodů olivovníku, při jehož výrobě byly použity pouze mechanické postupy.
• Obyčejný panenský olej s volnou kyselostí méně než 3,3 g na 100 g včetně.

Rafinované oleje jsou lisovány za vysokých teplot a tlaků. Produkt bývá následně chemicky upraven:

• Rafinovaný olej získaný rafinováním panenského olivového oleje s volnou kyselostí méně než 0,5 g na 100 g včetně
• Rafinovaný olej z pokrutin získaný rafinováním surového olivového oleje z pokrutin s volnou kyselostí méně než 0,5 g na 100 g včetně

Směsi obou skupin:

• Olivový olej získaný smícháním rafinovaného olivového oleje a panenského olivového oleje, jiného než lampantového, s volnou kyselostí méně než 1,5 g na 100 g včetně.
• Olej z pokrutin získaný smícháním rafinovaného olivového oleje z pokrutin a panenského olivového oleje, jiného než lampantovaného, s obsahem volných kyselin méně než 1,5 g na 100 g včetně

Bio extra panenský olivový olej značky Melas je exportován do 29 zemí světa – do zemí EU, USA, Kanady, Austrálie, Maroka, ale také na Madagaskar a Zanzibar. Do některých zemí je nutná speciální certifikace, celkem jich mají 23 (včetně PDO a BIO).

Návštěva palírny Karonis s ochutnávkou tradičních řeckých alkoholických nápojů

Navštívit Řecko a neochutnat ouzo by byl opravdu hřích! Ouzo, někdy nazývané také Uzo, je druh anýzového alkoholického nápoje, který vznikl v Malé Asii z tureckého raki (druh anýzového alkoholického nápoje osmanského původu ze zkvašených vinných hroznů) a stal se řeckým národním nápojem. Svůj název pravděpodobně dostal podle nápisu Uso di Massiilia, jenž byl na prvních exportních bednách do Marseille. Zkomolením pak vzniklo pojmenování Ouzo.

Výrobou ouza je proslulý hlavně ostrov Lesbos, ležící u břehů Malé Asie, kde narazíte na palírnu skoro na každém kroku. Mnoho výrobců je ale i na pevninském Řecku. My jsme navštívili palírnu, jenž už po pět generací vlastní rodina Kadonisova v čele s panem Janisem. Podnik založili dva bratři Kadonisové v roce 1869 a dovezli si kvůli tomu vybavení až z daleké Francie.

Pálenka se vyrábí z matoliny - zbytků z vinných hroznů. Do destilátu se přidávají aromatické byliny, koření a především anýz, ale konkrétní recepturu si každá palírna přísně střeží. Kromě samotného anýzu se tak do pálenky přidávají třeba ještě semena fenyklu, koriandr, badyán, lékořice, máta, skořice, lískové ořechy, hřebíček, citrusové květy a někde i rozinky. Nejdůležitější složkou je ale voda, takže Kadonisovi používají pouze tu z vlastní studny.

Vlastní pálení trvá dva až tři dny a po 30 až 40 dnech v nerezových tancích se pálenka rovnou stáčí (nezraje jako například koňak). Klasické ouzo je páleno jedenkrát, speciál dvakrát a tsipuro dokonce třikrát až čtyřikrát. Obsah alkoholu bývá 40 %, u speciálního, extra suchého ouza je to 44 %. Tsipuro, pálenka podobná ouzu vyráběná z tmavých bobulí vinné révy obsahuje 45 % alkoholu.

Nápoj se pije nejčastěji před jídlem, protože otvírá chuťové buňky. V barech se podává samotný, smíchaný s citrónem, sirupem, vodou či s ledem. Jakmile se čiré ouzo smíchá právě s vodou, změní se jeho barva na mléčně bílou (stejně jako pastis, anýzový alkoholický nápoj francouzského původu).

Dalším nápojem je masticha, likér pojmenovaný po pryskyřici (pan Janis jí říká „sůl“), která se získává z keře řečíku lentišku (Pistacia lentiscus). Tento keř roste výhradně na řeckém ostrově Chios. Turecký název ostrova Chios zní „Sakız Adası“ a znamená "ostrov lepidla". V době osmanské nadvlády se zde cena mastichy rovnala ceně zlata. Za její krádež, i z přírodních zdrojů, byl viník na příkaz sultána popraven. Během masakru v roce 1822 ušetřil sultán obyvatele oblasti Mastichochoria, kteří pak měli pro něj a jeho harém zajišťovat dodávku této zázračné hmoty.

V dnešní době se v jižní části tohoto ostrova nachází 24 vesniček, kde mastichu sklízejí a zabývají se jejím zpracováním. Její produkce utrpěla značnou újmu v roce 2012, kdy byly lesy zasaženy rozsáhlými požáry. Přestože řečík lentišek roste i jinde ve Středomoří a na světě, nikde jinde nemá tak jedinečné účinky. Proto je označení „Masticha Chiu“ uznáno jako „Chráněné označení původu Evropské unie“ (PDO).

Masticha má široké využití v potravinářském průmyslu, v lékařství i kosmetice. Používá se při přípravě mastí na ekzémy, popáleniny a omrzliny. Bylo prokázáno, že dokáže absorbovat cholesterol a snižovat krevní tlak. Vynikající je také pro ústní hygienu, působí antisepticky a vede k redukci zubního plaku. Při dlouhodobém užívání zabíjí bakterii Helicobacter pylori, která způsobuje peptické vředy, gastritidu a duodentidu (zánět dvanáctníku).

V potravinářství se masticha používá právě k výrobě likérů, ale také k ochucení masa, mořských plodů nebo jako přísada do koláčů a cukrovinek. Populárními produkty z mastichy nebo s její přísadou jsou žvýkačky, olej, voda, mýdla a zubní pasty.

Poslední, ale pravděpodobně nejznámější řeckou pálenkou je metaxa. Tuto směs brandy, koření a vína připravil poprvé Spyros Metaxas v roce 1888. Jedná se tedy o jedinečný nápoj s dlouhou tradicí a také jeden ze symbolů slunného Řecka, jenž se dnes vyrábí v jedné z části Athén - v Kifissii.

Rodina Kadonisova vyrábí podobný nápoj, jehož tradiční receptura se, stejně jako u metaxy, předává z generace na generaci. První část produkce začíná dvojitou destilací několika různých vín. Výsledný destilát je uložen ve sklepích, v relativně malých pryskyřičných dubových sudech, obvykle dovezených z Francie. Francouzský dub má menší póry než dub ze Severní Ameriky, takže se zpomaluje přenos chuti mezi sudem a alkoholem v něm obsaženým a výsledkem je jemnější a rafinovanější chuť konečného výrobku. Některé z destilátů jsou přesunuty pro další zrání do velkých sudů. Ty se pak používají k hlavní části směsi. Ve druhé části procesu, který se děje současně s prvním, zrají bílá vína v použitých sudech od „metaxy“. Toto víno získá hlubokou karamelovou barvu s velmi bohatou vůní. Patří mezi ně vůně sušeného ovoce, levandule, bílých růží a náznaky různých koření. Výsledná chuť je bohatá a sladká. Třetí část procesu je nejvíce střeženým tajemstvím společnosti a jak u Kadonisových, tak ve společnosti Metaxa, zná jen málo lidí přesný postup a přesný recept. Směs je připravena z různých koření, směsí řeckých bylin a dalších rostlinných látek určených k aromatizaci. Tyto tři směsi jsou smíchány v konečné fázi procesu tak, aby byla co nejvěrněji udržena kvalita, chuť, barva a vůně brandy. Konečný produkt má velmi komplexní a aromatické znaky skládající se z vůní růží, pepře, bobkového listu, skořice a muškátového oříšku. Obsah alkoholu se pohybuje kolem 38 %.

Přírodní rezervace Zasavica v Srbsku

Na cestě z Řecka jsme překročili hranice celkem pěti států – Makedonie, Srbska, Maďarska, Slovenska a samozřejmě České republiky. Všude jsme měli možnost pozorovat, jak různorodá krajina na Balkáně a ve střední Evropě je. V Srbsku jsme také zastavili a navštívili zvláštní přírodní rezervaci Zasavica, jejíž vznik byl v minulosti podpořen jak srbským ministerstvem zemědělství, lesnictví a vodního hospodářství, tak programem BBI-Matra holandské organizace Wageningen International. Hlavním cílem projektu, jenž navazoval na výsledky projektu „Ochrana biodiverzity údolí řeky Sávy", bylo „Zřízení a zachování zvláštní přírodní rezervace Zasavica jako nástroje pro udržitelný rozvoj venkova, zejména udržitelného zemědělství a cestovního ruchu“. Kromě toho má podporovat správné řízení chráněných oblastí v Srbsku a přispět ke zvýšení počtu dvou ohrožených plemen zvířat, jejichž populace byly v údolí řeky Sávy velmi početné. Jedná se o prase plemene mangalica a panonský stepní skot (obě dvě na seznamu ohrožených plemen FAO). Znovuzavedení těchto druhů po celém chráněném území Zasavica mělo také pozitivní účinek na zachování mokřadů, luk a pastvin a přispělo tak k výrazné biologické rozmanitosti tohoto ekosystému. Již v dnešní době jsou na základě zkušeností získaných v Zasavici rozvíjeny podobné projekty v dalších chráněných oblastech v Srbsku.

Panonský stepní skot byl v Zasavici vypuštěn v roce 1998. První zvířata dorazila na jaře z Mionice, jenž se nachází v západním Srbsku. Jako první domov pro padesátihlavé stádo byla vybrána pastvina "Valjevac" o rozloze tři kilometry čtvereční v blízkosti malého jezera Goransko-ribolovačko. Chov dobytka byl součástí programu pro zachování živočišných druhů podpořeného srbským ministerstvem zemědělství.

Srbská mangalica je jediné přežívající srbské plemeno domácích prasat, které málem vymřelo v roce 1980. Další dvě, Šiška a Šumadinka, bohužel opravdu vyhynuli. Stejně jako panonský stepní skot, byla i srbská mangalica v Zasavici vypuštěna v roce 1998. Na rozdíl od dobytka jí ale bylo umožněno pohybovat se po rezervaci volně a tak zdivočela. Kvůli dobrým tělesným vlastnostem jsou tato prasata považována za "ušlechtilá". Jejich tuk má až o 80 % méně cholesterolu a triglyceridů než klasická „bílá plemena“. Plemeno se vyznačuje dlouhou vlnitou srstí plavé až černé barvy, která mu umožňuje pást se venku i v tuhé zimě – proto je známé také jako plemeno "vlněné". Sele stojí cca 150 euro, kilo masa z dospělého zvířete (roste dva roky) tři eura.

Hlavní atrakcí Zasavici jsou ale pravděpodobně balkánští osli (Equus asinus asinus), z jejichž mléka je zde vyráběn velmi drahý sýr. Jedná se o domestikovaný ohrožený druh rozšířený hlavně v horských oblastech Srbska (Sremska Mitrovica, Kovilj, Subotica, Dimitrovgrad) a Černé Hory. Celková velikost populace je odhadována na 1000 kusů (trend populace je klesající), z nichž 150 – 200 samic a cca 20 samců bývá v Zasavici.

Tělesná hmotnost dospělých samců se pohybuje okolo 250 kg, u samic je to asi 200 kg. Výška v kohoutku je u obou pohlaví podobná, v průměrně asi 100 cm u samců a 95 cm u samic. Barva srsti je různá - černá, hnědá, tmavě šedá a červenohnědé. Zcela bílí osli jsou velmi vzácní (kromě oslů na sicilském ostrově Asinara, rakousko-uherského albína nebo barokního osla). Jejich nohy jsou někdy proužkované (zebří), břicho je bílé, stejně jako oblast kolem očí a tlamy. Jejich uši jsou mnohem větší než uši koní. Většina oslů má vzpřímenou hřívu a ocas, který končí velkým střapcem. Na rozdíl od koní jsou kopyta oslů přizpůsobena na kamenité a nerovné povrchy, ale jsou vhodná i pro rychlý běh - osel může výjimečně dosáhnout i rychlosti 50 km/h. Osli pocházejí ze suchých oblastí, což je důvod, proč kopyta obtížně snášejí vlhké podnebí střední Evropy a jsou náchylná k praskání - vytváření hlubokých prasklin, které mohou způsobit až hnití. Dobré a pravidelné kontroly kopyt jsou tak v místních podmínkách životně důležité.

Kromě vnějších rozdílů existují mezi oslem a koněm i rozdíly, které nejsou vidět na první pohled. Například v bederní oblasti mají osli pět obratlů, ne šest. Osli mají 31 párů chromozómů, zatímco koně 32. Proto se jejich kříženci nemohou dále rozmnožovat. Také tělesná teplota oslů je o něco nižší, v průměru méně než 37 °C, zatímco kůň má mezi 37,5 a 38,2 °C. Osli jsou také obecně odolnější než koně a mohou se dožít až 40 let.

Pohlavní dospělosti dosahují osli mezi dvěma až dvěma a půl roky života. Páření je možné po celý rok, ale samice obecně zabřezávají spíš na jaře. Březost trvá 12 až 14 měsíců a obvykle se rodí jedno mládě, výjimečně dvě. Období mléčné výživy trvá od šesti do devíti měsíců. Od dvou měsíců je mládě přikrmováno, takže oslice začínají být dojeny. Stále ale zároveň kojí mládě. Průměrný denní nádoj je 300 ml a dojí se po dobu čtyř měsíců. Na jedno kilo oslího síra je potřeba asi 25 litrů mléka, přičemž jeden litr stojí 40 euro. Jedno kilo sýra stojí 1 000 euro.

Osli byli původně používáni na jízdu i jako soumaři. Až později je nahradili koně a jejich význam upadal, až skoro zmizel. Jejich následné využívání, především pro přepravu nákladu, je výsledkem jejich větší odolnosti. Z hlediska výživy jsou zvířata nenáročná jak na kvalitu, tak na množství krmiva. Osel může vydržet bez krmiva a vody déle než kůň. Mimochodem v oblastech severní Afriky a Mezopotámie byli osli považováni za bohy. Dnes se využívají nejvíce na maso, kvůli kůži a velmi málo na produkci mléka. Často jsou chováni jako „domácí“ mazlíčci. Na maso se poráží do jednoho roku a výtěžnost je asi 20 kilo masa z jednoho kusu.

Mezi další atrakce rezervace patří bobři a blatňák tmavý, které jsme ovšem neviděli. Bobr, vyhynulý na začátku dvacátého století, byl v Zasavici vypuštěn v počtu 31 kusů v roce 2004. Každé zvíře bylo opatřeno podkožním čipem. Počáteční obavy, že se bobři nepřizpůsobí, se ukázaly být neopodstatněné. Velmi brzy byla spatřena první bobří hráz a zvířata se začala aktivně množit. Na konci roku 2006 se někteří bobři samovolně přesunuli k řece Jadar, 35 kilometrů na jih od Zasavici.

Blatňák tmavý (Umbra krameri), v srbštině mrguda neboli mračící se ryba, je drobná červenohnědá, nepravidelně skvrnitá rybka se zaokrouhlenou ocasní ploutví, s postranní čárou tvořící na bocích světlý pás a s hlavou nahoře i po stranách šupinatou. Je dlouhý nejvíce 13 cm a žije ve slepých ramenech Dunaje od Vídně až po ústí v dolním toku Dněstru a Prutu a v Blatenském a Neziderském jezeře. V Srbsku byl původně zachován jen v Zasavici, ale v březnu 2008 byla ryba objevena i v obci Bački Monostor, v blízkosti města Sombor, téměř 150 kilometrů severně od Zasavici. Blatňák tmavý má rád vody zarostlé vodními rostlinami, jako např. zavlažovací kanály, tůně a stará ramena řek. Potravou blatňáka jsou drobní planktonní korýši a jiní malí živočichové. Dožívá se jen dvou let a je klasifikován jako ohrožený druh v celé Evropě, umístěn pod přísnou ochranou Bernské úmluvy. V Srbsku je chráněn od roku 1993. Tak snad někdy příště…

Nejen prací živ je člověk…

Jak už je dobrou tradicí, v rámci odborných zájezdů ASZ máme možnost vidět i kulturní a přírodní pamětihodnosti navštívené země. V Řecku o ně opravdu nebyla nouze. Po příletu do Soluně jsme začali prohlídkou města. Dále byla na programu olympská riviéra, archeologické naleziště Dion a řecká obec Litochoro nacházející se v jižní části Střední Makedonie na samém úpatí pohoří Olymp a přímo pod jeho nejvyšším vrcholkem, horou Mytikas. Velmi zajímavá byla také návštěva 400 let staré vesničky Palaios Panteleimonas, která se nachází 800 m. n. m., a klášterů Meteora na vrcholcích bizarních slepencových skal v oblasti Thesálie.

Dalším navštíveným místem byly Mikény, archeologická lokalita jihozápadně od Athén na severovýchodě Peloponésu. Mykény byly ve 2. tisíciletí př. n. l. jedním z hlavních center řecké civilizace, která vznikla po mínojské kultuře na Krétě, a vojenskou pevností, která dominovala velké části jižního Řecka. Období od 16. do 12. století př. n. l. je proto nazýváno obdobím mykénské kultury. Mykéňané (známí také jako Achájci) přišli do Řecka z Balkánu kolem roku 2000 př. n. l. Mykénskou civilizaci tvořily nejprve vesnice na svazích hor, které obývali lidé hovořící starou formou řečtiny. Kolem roku 1650 př. n. l. přerostly mnohé vesnice v opevněná města s bohatými paláci a s luxusním zbožím, které konkurovalo zboží velmi zručných krétských řemeslníků. Mykénskou civilizaci tvořilo asi 20 městských států. V době svého největšího rozkvětu ovládali Mykéňané celý jih Řecka. Na severu sahalo jejich území až do Boiótie a Thessalie, na západě potom až k Iónským ostrovům. Podle řeckého bájesloví založil Mykény Perseus a později zde sídlili králové krvavého rodu Pelopovců. Nejznámějším Pelopovcem je král Agamemnon, který byl vrchním velitelem řeckých vojsk v Trojské válce. První archeologické výzkumy začaly v roce 1841 a s přestávkami probíhají dodnes. V Mykénách působil také proslulý amatérský archeolog Heinrich Schliemann, který objevil šachtové hroby, jež se staly, vedle vykopávek samotných budov, největším zdrojem poznání. Největší nález na Schliemanna čekal v hrobce číslo pět – nádherná zlatá maska. Označil ji za posmrtnou masku Agamemnona. Postupně byl ovšem jeho názor zpochybněn. Nejhonosnějšími hrobkami v Mykénách je takzvaná Atreova pokladnice a hrobka Klytai-mnéstry. Atreova pokladnice měla téměř šest metrů vysoký vchod otvírající se do komnaty vysoké 13 a široké 14 metrů. Kdysi byla obložena bronzovými deskami.

Ve své době bylo významným kulturním i náboženským centrem také město Epidaurus, které jsme navštívili. Soustředil se zde kult boha Asklépia, kterému byl věnován největší chrám. Askepiova svatyně byla ve středověku největší léčitelské centrum. V areálu se nacházelo 160 ložnic a léčivé prameny. Podle legendy sem měli posílat nemocné lidi, kterým měl v noci Bůh prozradit metodu k léčení jejich nemoci. Dodnes jsou zde pozůstatky chrámu, které spolu s obrovským dobře zachovaným amfiteátrem tvoří nejdůležitější památky celé oblasti. Amfiteátr, divadlo obsahující 55 řad sedadel, kde se zároveň mohlo bavit až na 14 tisíc lidí, se pyšní úžasnou akustikou a bylo objeveno v 19. století. Z jeho horních řad lze přehlédnout velkou část celého areálu až ke vstupnímu prostoru, u nějž končila 12 km dlouhá cesta poutníků od přístavu. Díky své výjimečnosti byl komplex v roce 1988 zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO.

Měli jsme také možnost projít si město Nafplio v Argolském zálivu, jenž je nejdůležitějším přístavem na východě Peloponésu. Ve středověku mělo toto město strategický význam a postupně ho ovládaly křižácké státy Panství Argu, Nauplia, Athénské vévodství, poté Benátská republika a nakonec Osmanská říše. V prvních letech po osamostatnění Řecka (1829 až 1834) bylo jeho hlavním městem. Athény, jež byly naší poslední zastávkou v Řecku, byly v té době malým, méně významným městem. Dnes Athény spolu s okolními městy, jako je například přístav Pireus, na poloostrově Attika poblíž Sarónského zálivu vytvářejí aglomeraci čítající přes čtyři miliony obyvatel. Vznik Athén spadá až do třetího tisíciletí před naším letopočtem. Kolem roku 1400 př. n. l. byl na Akropoli vybudován první královský hrad. Významným mezníkem v dějinách Athén byl rok 594/593 př. n. l., kdy byla zavedena Solónova ústava, jež umožnila všem občanům podílet se na soudní moci. Obyvatelstvo bylo rozděleno podle velikosti majetku do čtyř tříd, ze kterých se všechny mohly účastnit voleb, ale do úřadů mohli být voleni jen příslušníci prvních dvou tříd (pentakosiomedimnoi a hippeis). Salón také zřídil radu pěti set, takže se rozšířila účast na politické moci pro nové vrstvy obyvatelstva (obchodníci, řemeslníci). V roce 547 Peisistratos nastolil osobní vládu – tyranis a za jeho vlády dosáhly Athény významný rozvoj. Začal budovat chrám na Akropoli zasvěcený ochranné bohyně Athéně (hekatonpedon - stostopý chrám - měl na délku sto stop = asi 33 m). Později ho dal přestavět Periklés a na jeho místě vznikl Parthenón. Vrcholu demokracie dosáhly Athény za vlády Periklovy. V tomto „zlatém období“ v Athénách působil filozof Sókratés a představitelé antické tragédie jako např. Sofoklés, Aischylos nebo Eurípidés. Několik let po Periklově smrti v roce 429 př. n. l. se dominantní postavení Athén v Egejské oblasti zhroutilo. Aristokracií ovládaná Sparta a její peloponéští spojenci porazili Athény v peloponéské válce. V následujícím století byly Athény stále ještě významným městem, ale již nikoli politickou velmocí. Když si Římané v roce 146 př. n. l. podmanili Řecko, Athény ušetřili. Někteří římští císaři, zejména Hadrianus, věnovali Athénám četné nové stavby. V roce 395 se Athény s celým Řeckem stávají součástí Východořímské říše (Byzantská říše). Starověké dějiny Athén končí někdy v VI. století po Kristu. Pohanské náboženství je definitivně zapomenuto. Nový rozmach Athén nastal až ve 12. století, kdy se sem vracelo řecké obyvatelstvo, byla obnovena starověká agora, postaveny křesťanské kostely a ve městě se začalo rozvíjet byzantské umění. V 15. století Athény, které v té době byly opět malým městem, dobyli mohamedáni z Turecka. Turci si v Pantheonu zřídili mešitu, zničili chrám bohyně Athény Nike a z Akropole vytvořili pevnost na obranu proti Benátčanům. Když Benátčané ostřelovali Akropoli, tak zasáhli skladiště munice v chrámu, který vybuchl a v této podobě zůstal dodnes. V roce 1822 Řekové za války o nezávislost dobyli tureckou pevnost na Akropoli a Turky z Athén vyhnali. Už v roce 1826 však byli Turci zpátky, když se jim podařilo potlačit řecké povstání. V roce 1830 Řecko vyhlásilo nezávislost a Athény, z kterých odtáhli Turci, byly připraveny na nové období slávy.

Naše skupina navštívila vedle Akropole i Olympijský stadion, řeckou a římskou Agoru, Mitropolitní chrám, hlavní athénské náměstí Syntagma, kde jsme sledovali poměrně netradiční výměnu hradní stráže, park princezny Amálie a také Zappion, kde byly podepsány přístupové dokumenty Řecka k Evropským společenstvím v květnu 1979 a také zde byla 16. dubna 2003 podepsána smlouva o přistoupení České republiky a dalších devíti kandidátských států do Evropské unie.

Autor: Jana Breburdová