Na počátku padesátých let, kdy na této usedlosti hospodařil dědeček Františka Kintra mladšího, panoval v obci velmi výrazný odpor vůči začínající kolektivizaci. Ten byl patrný i v dalších zhruba sedmi obcích ryze zemědělské olešnické oblasti, ale v podstatě i celém tehdy boskovickém a sousedním blanenském okrese. To samozřejmě neuniklo pozornosti vyšších míst a tak se začala psát asi nejsmutnější kapitola v historii Olešnicka a zejména obce Křtěnov. V roce 1953 zde bylo pozatýkáno a poté ve vykonstruovaném procesu a navazujícím přelíčení, na jejichž počátku stál nastrčený agent, obviněno z protirežimního spiknutí celkem 18 osob, vesměs sedláků z Křtěnova a okolí. Výsledkem procesu, který měl zastrašit a „přimět k rozumu“ ostatní sedláky a urychlit tak zakládání JZD v regionu, bylo vynesení dvou rozsudků smrti, jednoho doživotí a mnohaletých trestů vězení.

„Jen pár komunistů věřilo tomu, že ti lidé opravdu něco udělali. Drtivá většina si byla a je vědoma toho, že šlo o komunistický zločin nejvyššího formátu,“ řekl křtěnovský rodák Josef Novotný, který o tehdejších událostech napsal knihu s názvem Olešnické memento. Hlavním zdrojem informací mu byl jeho soused, jeden ze zatčených a neprávem odsouzených, který se po rocích strávených ve vězení do obce vrátil.

Obyvatelé Křtěnova se tehdy z obavy před dalšími represemi sice domluvili a dokonce přistoupili k sepsání vstupních přihlášek do družstva, ale nechali je založené v kanceláři místního národního výboru a zaujali vyčkávací postoj. Křtěnovské JZD tak nakonec bylo založeno paradoxně jako poslední v regionu – v roce 1958.

„V době procesu mi bylo třináct let a na všechno si pamatuji. Ačkoliv táta naštěstí nebyl mezi obviněnými, už nic nebylo jako dřív. Komunisti svou snahou o socializaci venkova všechno rozbili a už to nikdy nikdo úplně dohromady nedá. Jen doufám, že další generace tím tolik jako my zasaženy nebudou,“ říká František Kintr starší.

Jeho otci se podařilo udržet hospodářství čítající 12 hektarů půdy a několik krav téměř po celou dobu minulého režimu. „Samozřejmě nám byly pozemky stále směňovány za ty nejhorší, měli jsme je nakonec ve dvou krajích a několika okresech, kam jsme jezdili s koňmi, ale všechno se nějak vydrželo, i ty hrozby a ústrky,“ vzpomíná nejstarší z Kintrů.

Krátce poté, kdy konečně nastala éra svobodného hospodaření, konkrétně v roce 1992, se začal věnovat zemědělské činnosti na rodné usedlosti i František Kintr mladší. Ač vyučený stolař, v dětství a dospívání v hospodářství vždy vypomáhal a měl k němu vřelý vztah.

Nyní hospodaří na 23 hektarech půdy, z nichž pouze tři jsou pronajaté. Deset hektarů trvalých travních porostů slouží k chovu menšího stáda skotu bez tržní produkce mléka, na orné půdě pěstují Kintrovi kromě krmných plodin zejména sladovnický ječmen. Ten dodávají do sladovny Soufflet v nedaleké Skalici nad Svitavou. Dva hektary jsou vyhrazeny také bramborám, které kupují stálí zákazníci přímo ze dvora, část produkce putuje i do několika restaurací v Jihomoravském kraji a také kuřimské věznice.

Sedlačením žije doslova celá Kintrovic rodina. „Manželka pochází také z hospodářství, takže práci na statku velmi dobře znala a od počátku mi byla velkou pomocnicí a oporou,“ usmívá se František Kintr starší. Také jeho syn měl štěstí, neboť snacha Ludmila je absolventkou brněnské Mendelovy univerzity a na svá bedra převzala starost o veškerou administrativu. A nesmíme zapomenout ani na vnuky - školáky Martina a Marka, kteří na statku již také vypomáhají.

Na akcích pořádaných celostátní asociací napříč republikou jsou tak v posledních letech častými návštěvníky hned tři generace rodu Kintrových. A nezbývá než doufat, že pro tu nejmladší již bude pojem soukromé hospodaření něčím zcela přirozeným.

Šárka Gorgoňová, tisková referentka ASZ