První z pietních aktů proběhl u Pomníku obětem komunismu na Újezdě. Tento památník ukazuje postupnou destrukci osobnosti, zároveň v dolní části památníku stojí: „Oběti komunismu 1948 - 1989: 205 486 odsouzeno - 248 popraveno - 4 500 zemřelo ve věznicích - 327 zahynulo na hranicích - 170 938 občanů emigrovalo.“
Samotná pieta byla zahájena státní hymnou, dále následovalo položení věnců a kytic k pomníku. Poté už následovaly projevy některých přítomných hostů. Prvním z nich byl místopředseda senátu Přemysl Sobotka. „Když zde dnes chceme uctít památku obětí komunismu, nemůžeme hovořit jen o minulosti. Aby oběti komunistických zločinů nebyly zbytečné, je třeba se věnovat také dnešku i naší budoucnosti. Sílící varování o nových bezpečnostních hrozbách bychom neměli ignorovat, protože používají stejné triky k moci jako kdysi komunisté, od cynického populismu, zastrašování přes mediální masáž až po paradoxní pomoc ze strany některých zaslepených intelektuálů. Ti odvádějí pozornost od těchto hrozeb všemi možnými prostředky jako v dobách, kdy se v československém parlamentu Klement Gottwald v roce 1939 otevřeně chlubil, že se jezdí do Moskvy učit, jak demokratům zakroutit krkem. V roce 1948 se ukázalo, že tehdy nešlo o žádné chvástání mladého politika, ale o samotnou podstatu komunistického hnutí,“ uvedl.
Dalším řečníkem byl místopředseda vlády ČR pro vědu, výzkum a inovace Pavel Bělobrádek. Ten uvedl, že den před tímto pietním aktem navštívil Ležáky. Zde ho velmi překvapilo, že obětem ležácké tragédie, která byla založená na nenávisti a brutalitě, se klaněli zástupci vysokých špiček komunistické strany. Strany, která se nikdy nevzdala svých základních principů. Jako další paradox také uvedl, že zatímco nacisté likvidovali jiné národy, tak komunisté pronásledovali zástupce vlastního národa, často ještě brutálněji a zrůdněji. „Obětovat se pro druhé, obětovat se pro někoho, obětovat se pro něco, to je určitě i výzvou dnešního světa, který je založen na sobectví, ignoraci druhých, na tom, že to jediné, co by nás mělo zajímat, je naše kapsa“ řekl.
Poslanec Marek Benda zkonstatoval, že by v podstatě stálo za to říci pouze: „Děkujeme za to, co jste pro nás v minulosti udělali. Jenom díky vašim obětem my můžeme žít ve světě, ve kterém žijeme, a můžeme si v něm sami určovat, jakým způsobem chceme žít.“ Dále dodal, že obě totality se vyznačovaly jednou společnou snahou, a to vytvořit nového člověka. Ale odmítly svobodu každého z nás - že každý jsme jiný a každý máme právo hledat své vlastní štěstí. „Nepřijde stejný totalitní režim, přijde jenom nějaký nový, který si znovu řekne: my máme ideál člověka a na tento ideál každého z vás, milí občané, naroubujeme. Proto se bojme všech mesiášů, kteří se snaží stavět království boží už na této zemi a kteří do tohoto svého ideálu světa potřebují upravovat své občany. Buď to pro nás varování i do budoucna. Totalita, která se jednou začne objevovat, nebude úplně stejná, ale bude založena na stejném principu – kdo není s námi, musí být zlikvidován,“ uvedl na závěr svého projevu.
Dále promluvila primátorka Prahy Adriana Krnáčová. „Je neuvěřitelné, že pár let po jedné totalitě nastoupila další, o nic méně krutá a pro mnoho lidí ještě horší. To právě v tom, že tu první představovala cizí moc, zatímco ta druhá se opírala o příslušníky vlastního národa. A na to, především na to, nesmíme nikdy zapomenout“ uvedla. Dále konstatovala, že velice lituje, že tu nejsou přítomni zástupci nejmladší generace, učitelé dějepisu a ani třídní učitelé. „Je důležité si stále znovu a znovu připomínat, čeho jsou totalitní režimy schopny a že za často líbivými vizemi za lepší společností a budoucností nám nabízí jenom teror a útlak. Nesmíme proto dopustit, aby se na to zapomnělo, stejně jako nesmíme zapomenout na osudy konkrétních lidí, které totalitní mašinerie semlela,“ apelovala na závěr.
Velmi zajímavý projev měla i předsedkyně Nadačního fondu Karla Hartiga Milena Kozumplíková. Najdete ho celý zde:
Posledním z řečníků byl kardinál Dominik Duka. „Při těchto příležitostech mám stále pocit, že jednou dojde k převaze, kdy bude více věnců a květin než nás, kteří jsme se sešli. To je skutečné varování,“ řekl. „Svoboda je prostor, ale v tomto prostoru musí být vzájemná úcta, snášenlivost, tolerance. Za přítomnost i za budoucnost jsme zodpovědný každý z nás, ne někdo jiný, ne oni, ne tamti, MY. Bůh chraň tuto zem před lhostejností a cynismem,“ dodal. Zároveň uvedl, že sám jako kluk poznával věznice a ví, co to byla návštěva táty vězně.
Pietní akt v souvislosti s uctěním památky popravy JUDr. Milady Horákové
Druhý z pietních aktů se konal v prostorách Vazební věznice Praha-Pankrác, tedy na místě, kde byla před 66 lety komunisty popravena Milada Horáková. Všechny přítomné přivítal u památníku popravy této statečné ženy místopředseda Konfederace politických vězňů František Šedivý a následovalo kladení věnců a kytic dle protokolárního uspořádání.
Jako další promluvil ředitel věznice Petr Suk, který uvedl, že Milada Horáková ve svém životě nepodlehla ani gestapu, ani komunistům. Zmínil, že je třeba, aby činy takovýchto statečných lidí a vzpomínky na ně nebyly nikdy zapomenuty a aby se události padesátých let nikdy neopakovaly a staly se varováním pro příští generace.
Náměstek ministra spravedlnosti Petr Jäger konstatoval, že Milada Horáková se stala symbolem boje proti politické zvůli té doby. „Její nesobecké a obětavé nazírání na okolní svět je bezesporu jejím nejsilnějším poselstvím. Proces se skupinou Milady Horákové byl největším vykonstruovaným monster procesem v komunistickém Československu, který odkryl hrůznost tehdejší zmanipulované justice. Byl to jediný ze stovek politických procesů z doby po únoru 1948, ve kterém byla k smrti odsouzena a následně opravdu popravena žena,“ řekl. „Výsledkem hlavního procesu s Miladou Horákovou byly čtyři justiční vraždy, včetně následných procesů bylo uděleno celkem deset trestů smrti, 48 doživotních trestů a další tresty odnětí svobody v souhrnné délce 7 830 let,“ dodal.
„Milada Horáková aktivně vystupovala proti oběma totalitám. Osudnou se jí však stala až ta, která byla vedena jejími spoluobčany. Obě totality strhly svou dobou davy i elity a to bychom měli mít stále na paměti,“ zmínil senátor Tomáš Grulich. Doplnil, že demokracie je oproti každému totalitnímu vábení v těžké nevýhodě. Nenabízí rázná jednoduchá a rychlá řešení složitých společenských problémů, neskrývá své nešvary a potíže, nemává údernými hesly, nepředkládá vizi nového ráje na zemi. Je pomalá, komplikovaná. „Bez respektu k druhým lidským bytostem a jejich názorům se v ní však nedá žít,“ doplnil.
Poslanec Marek Benda konstatoval, že o vině a trestu smí rozhodovat jenom soud. To potvrdil i Šedivý. „Justice musí být nezávislá na všechny strany, k přátelům i nepřátelům, to je někdy velice těžké. Přejeme si, aby naši soudci toho dbali a aby, než vynesou rozsudek, se zamysleli více, než tomu bývalo kdysi a než tomu mnohdy v některých případech je třeba,“ uvedl.
Starosta městské části Praha 4 Štěpánek uvedl: „Nacházíme se tady na místě, které patří mezi hanbu naší městské části. Nacházíme se na místě, kde byli zavražděni lidé, kteří našli odvahu postavit se totalitním režimům. Dnes zde vzdáváme hold paní doktorce Miladě Horákové, ale jen o kus dál za několika zdmi je místo, kde zemřeli další lidé a je vcelku jedno, jestli se postavili režimu nacistickému nebo komunistickému. Krutost a zneužití justice a ozbrojených složek a selhání morálky jsou u nich srovnatelné.“
Promluvil také vedoucí kabinetu dokumentace a historie vězeňské stráže ČR Aleš Kýr. V letech 1949 až 1954 bylo na tomto místě dle jeho slov popraveno celkem 165 odpůrců tehdejšího komunistického režimu včetně jedné ženy - Milady Horákové. Kromě popravených umírali političtí vězni též ve staré vězeňské nemocnici. Jejich těla, tak jako těla popravených, nebyla zpravidla vydávána příbuzným, ale zpopelňována či pohřbívána do šachtových hrobů na utajovaném místě ďáblického hřbitova.
Závěrečnou duchovní promluvu pronesl hlavní kaplan Vězeňské služby ČR Pavel Kočnar. Ten popsal Miladu Horákovou jako velmi obětavou ženu, která neváhala pomoci bližnímu svému kdykoliv, a to i s rizikem, že na to sama doplatí.
Pavlína Rejchrtová