Vybudovat si „místní“ monopol na rozhodující část úrody a tím držet pod kontrolou i intervenční nákup v režii státu. Levně nakoupené obilí pak zhodnotit v produkci chovu prasat a drůbeže a nebo prodat s co největším ziskem. Tato strategie dokonale vychází a je zcela legitimním podnikatelským záměrem.
Koncentrace obchodu do rukou majitelů skladů je pro zemědělce dlouhodobě nevýhodná. Vychází i proto, že stát nebyl připraven na nákup obilí podle pravidel Evropské unie a ani zemědělci na změnu pravidel v loňském roce nebyli dostatečně připraveni.
Je to začarovaný kruh, ze kterého je jen jediná cesta ven. Mít vlastní kvalitní sklad, dostatečně vybavený, odpovídající velikosti a umět obchodovat.
Zemědělcům musí být jasné, že je třeba vybudovat na zelené louce dobře organizovanou konkurenci současným skladovatelům , která musí být vlastněna zemědělci. Zemědělci, kteří to udělali, výrazně zmírnili dopad nízkých cen.
Ministerstvo zemědělství se pokouší tento stav změnit dvěma způsoby:
1.
Iniciovalo změnu využití finančních prostředků v rámci Operačního programu směrem k výstavbě skladovacích kapacit na obilí u zemědělců
2.
Hodlá investovat do výstavby „státních“ skladů pro nákup intervenčního obilí.
Na první pohled se zdá, že to je to nejsprávnější, co je možné v této situaci podniknout. Musíme si však uvědomit, že toto řešení má hodně slabých míst v porovnání se soukromou investicí.
Ad1/Investice do skladovacích kapacit přes Operační program je administrativně velmi komplikovaná a tím i velmi pomalá. Po schválení Národním monitorovacím výborem v červnu tohoto roku musí proběhnou schvalovací proces v mašinérii evropské byrokracie. Ta se naplno rozbíhá až po dovolené v polovině září. Bude-li výsledek positivní, tj. Komise shledá požadavek na změnu pravidel operačního programu za oprávněný, musí následovat administrativní příprava v České republice. Po schválení Národním monitorovacím výborem může být vyhlášena první výzva, nejdříve však na konci tohoto roku, ale spíše na začátku příštího. Po zpracování projektů, provedení výběru úspěšných žadatelů, sepsání smluv, získání před financování celé výstavby je teprve možné začít stavět. Jen velký optimista může očekávat, že na tento proces bude stačit první polovina roku 2006. Proto lze řešení s použitím Operačního programu pokládat ne za řešení stávajícího problému, ale za dlouhodobou pomoc, ale jen v případě, že sklady zůstanou v rukách prvovýrobců.
Ad2/ Úmysl investovat finanční prostředky do výstavby „státních“ skladů se zdá být velmi logický. Stát si tak vybuduje moderní kapacitu, kterou pokryje případné požadavky na intervenční nákup a nebude se muset doprošovat u současných skladovatelů.
Skladování obilí je ale zcela normální a docela lukrativní podnikatelský záměr s relativně rychlou návratností investice. Nabízí se tedy celá řada otázek nad touto investicí jako například:
Komu bude svěřen její provoz? Budou to zemědělci a nebo soukromá firma? Jak bude kapacita využívána v době neúrody? Je stát tím nejvíce efektivním podnikatelem ve skladování obilovin? Nebylo by výhodnější umožnit stavbu skladů přes dobře fungující PGRLF samotným zemědělcům s podmínkou, že umožní intervenční skladování v případě potřeby?
Každý sedlák si na tyto otázky je schopen dát odpověď sám.
Je zcela jasné, že skladování obilí je součástí zemědělské prvovýroby a pořídit si sklad je dlouhodobé rozhodnutí a ne jenom pod tlakem neobvyklých situací. Zemědělci se mu nevyhnou, budou-li v budoucnosti chtít mít prodej svých produktů pod kontrolou pod svojí kontrolou.
Ing. Michal Pospíšil, zahraniční tajemník ASZ ČR
