Statek, stejně jako další polovina vesnice, spadal v minulosti pod cisterciácký klášter ve Vyšším Brodě, byl poplužním dvorem. Stalo se tak v rámci konfiskací po bitvě na Bílé hoře. Celkem třikrát byl vypleněn, naposledy za třicetileté války. Dnes svým vzhledem dotváří malebný kolorit celé obce, která se svou téměř tři sta let starou barokní kapličkou, kovárnou s čapím hnízdem z roku 1823, novogotickou kaplí a několika domy ve stylu selského baroka musí potěšit oko a duši snad každého návštěvníka.
Ani této části naší republiky se však samozřejmě nevyhnula kolektivizace, jež byla dokončena, po dvou neúspěšných pokusech, v roce 1956. Tehdy na statku hospodařil tatínek Jana a dědeček Zdeňka Kočerových, kteří se tu sedlačině věnují nyní, a to už čtvrtstoletí.
„K našemu statku v té době patřilo 25 hektarů a měli jsme být vystěhováni. Naštěstí kolektivizátor byl otcův dobrý známý a tak se tomu podařilo zabránit,“ vzpomíná Jan Kočer, který za minulého režimu přesídlil do Prahy, kde pracoval u stavební firmy.
Své zemědělské vzdělání a vztah k hospodaření mohl naplno zúročit až v devadesátých letech, kdy zažádal o restituce a začal na rodném statku sedlačit. Záhy nato se k němu, po skončení školy, přidal i syn Zdeněk.
„Kolegům sedlákům asi ani nemusím popisovat, v jakém stavu tenkrát hospodářská část naší usedlosti byla. Budovy využívané JZD se jim za ty roky podařilo notně zdevastovat, museli jsme komplet vyměnit střešní krytiny a provést další úpravy. Začínali jsme s půjčeným traktorem, protože ten navrácený z JZD byl nepojízdný, a jedním vlekem. Vráceno nám bylo několik krav s nákazou IBR a mastitidou, a tři jalovice,“ popisuje tehdejší situaci Jan Kočer.
Chovu mléčného skotu, který od počátku považují za určitou jistotu, se hospodáři věnují dodnes. Přiznávají však, že vzhledem k aktuální situaci na trhu s mlékem i faktu, že poloha statku uprostřed obce není pro živočišnou výrobu zrovna optimální, to není jednoduché. Mléko v Q kvalitě dodávají Kočerovi v denním množství okolo 150 litrů do německého Goldsteigu za cenu cca 5,60 Kč. Do budoucna však nevylučují přechod na chov masného skotu.
Ačkoliv samotná obec Kvítkovice se nachází v nadmořské výšce 448 metrů, směrem na jih se terén začíná zvedat, a tak většina pozemků, na kterých rodina Kočerových hospodaří, je zhruba ještě o 150 metrů výše, a zároveň spadá do Chráněné krajinné oblasti Blanský les. To s sebou samozřejmě nese jistá omezení. Velikost obhospodařované výměry je sto hektarů a polovinu tvoří vlastní půda, do budoucna se však rýsuje její další navýšení. Velkou výhodou byla hned v roce 1995 provedená pozemková úprava, která významně přispěla ke scelení pozemků. Sedmdesát hektarů z obhospodařované výměry zaujímá půda orná, zbytek trvalé travní porosty. Kromě krmných plodin pěstují Kočerovi také pšenici, ječmen, řepku a na necelých šesti hektarech i mák.
Za poslední čtvrtstoletí se rodina Kočerových, kromě rozvoje hospodářství, věnovala intenzivně i stavebním úpravám jak hospodářských, tak obytných budov. Na vzhledu usedlosti je to hodně znát, stejně tak jako šikovné ženské ruce Marie Kočerové a její snachy Lenky, díky nimž máte pocit, že jste se ocitli na statku v sousedním Rakousku či uprostřed Bavorska. Paní Kočerová starší má navíc stále pod palcem veškerou administrativu, snacha Lenka je členkou zastupitelstva obce a pečuje o další generaci – syna Lukáše a dceru Anetu.
Není divu, že Kočerovi se mohou pochlubit ziskem třetího místa v soutěži Asociace soukromého zemědělství ČR Farma roku, které obdrželi v roce 2007. Na jejich kvítkovické usedlosti totiž naleznete vše, co správnou rodinnou farmu charakterizuje.
Šárka Gorgoňová, mediální oddělení ASZ ČR