Jak se žije sedlákům v Čechách

Sdílejte článek
Jak se žije sedlákům v Čechách

Z časopisu Reflex č. 6/2017: Obecné povědomí o českém zemědělství lze shrnout asi takhle: Polyká obrovské množství dotací a přeborníkem v jejich čerpání je ministr financí. O Babišovi to ale tentokrát nebude. Jeli jsme se totiž podívat na vítěznou Farmu roku 2016 za skutečným sedlákem, který žije v místě, kde jeho rodina hospodaří už od 16. století. Tím sedlákem je Jiří Šonka.

Ačkoliv v okolí Bechyně Šonkovi hospodaří přes 400 let, na současné farmaření nemůžeme pohlížet rozšířenou představou o sedlácích z minulých století. Žádné ruční rozhazování krmení a svolávání slepic, jak to známe od svých prababiček. Haly pro výkrm drůbeže, jež na Šonkovic farmě tvoří základ podnikání, jsou spíš výstřelkem moderní techniky. Plně automatizováno je napájení a krmení kuřat, cirkulace vzduchu i stabilita teploty. Uzavřené haly, v nichž je v podstatě „jen“ dvakrát denně potřeba udělat kontrolu, jsou navíc ochranou před šířením ptačí chřipky – dovnitř se žádná zatoulaná kachna opravdu nedostane.

S drůbeží Jiří Šonka v roce 1991 začínal, v průběhu času rozšiřoval kapacitu a jako „učebnicový“ sedlák přibíral i další oblasti podnikání. Venku jsme tedy mohli obdivovat koně a projít se v ohradě skotu plemene Aberdeen angus. Mohutná černá zvířata budí na pohled respekt, nicméně naše počínání snášejí trpělivě a bez agrese. Ostatně toto plemeno je popisováno jako velmi mírné, až přátelské. Jistou výjimkou v pravidle je silná mateřská láska – a tak když se k jedné čerstvé kraví matce s teletem přiblížíme příliš, kráva výhrůžně „zahrabe“ a my se nenápadně dekujeme.

Ze Sudoměřic!

V kanceláři Jiřího Šonky na první pohled zaujme historický koutek – rodokmen a staré fotografie. Sedlák, patřičně pyšný na svůj rod, se hned pustí do vyprávění.

Šonky si pozval z Maďarska místní pán Petr Vok z Rožmberka v 16. století s cílem pozvednout selský stav a myslivost. Zjevně se to povedlo – potomci rodu, které najdeme skoro v každé okolní vesnici, obojí provozují dodnes.

Hluboká vazba s místem pomohla překonat i desítky let komunistické kolektivizace a pustošení těžce vybudovaného majetku. Kořeny byly v místě zarostlé tak hluboko, že rodinu Šonkových přitáhly zpět z komunistického „vyhnanství“ v severočeských Su­detech.

Šonkovi hospodaří v Sudoměřicích na stejném místě zhruba od poloviny 19. století. Původní usedlost, kde je dnes možné se i ubytovat, vybudoval Jiřího dědeček František, jehož hospodaření mělo docela drastický začátek i konec. Začal jako desetiletý, když jeho tatínek padl v první světové válce, a na svém skončil v padesátých letech nuceným vstupem do JZD.

„Rok 1957 byl zlomový,“ říká Jiří Šonka. „Tehdy se můj otec vrátil z drůbežářské školy v Prostějově domů na statek. Věděl, jaká byla na statku vždycky dřina, a plánoval, že tady začne stavět drůbeží líhně. Jenže přišel domů, našel plačící maminku, která mu řekla: ,Františku, je to špatný, je to špatný. Než aby tátu zavřeli, tak jsme to radši podepsali.‘ Takže komunisté mému tátovi sedlačit znemožnili. Do družstva nechtěl, tomu se bránil zuby nehty. Dokonce tady měl vrstevníky, kteří oblékli modré košile a chodili trápit otcovy rodiče, že to s nimi netáhne a nerozorává meze. Nejdříve se jako zootechnik dostal na Strakonicko, jenže do roka ho propustili, protože mu soudruzi přišli na to, že z města vozil léky sedlákům, kteří se postupně začali vracet z uranových dolů,“ popisuje Šonka kontext doby.

„Nakonec se pod tlakem umístěnek, které sloužily k vykořeňování rodin ze statků, naši dostali do severních Čech a my jsme se se sestrou narodili už v Děčíně. Na prázdniny nás ale posílali k dědovi a babičce a já to tady strašně miloval. Děda měl v maštali koně, měl býka, kozy, vychovával mě v tom a do toho řekl větu, kterou si v sobě držím celý život: ,Jiříku, jednou ti koupím koníka a budeš tady se mnou bydlet.‘ A můj otec mě v tom vlastně taky udržoval, vedl mě k chovatelství, k myslivosti, k venkovu obecně.“

Do Sudoměřic!

„Vždycky jsem říkal, že jediné místo na světě, kde jsem schopen žít, jsou Sudoměřice,“ vypravuje sedlák, jenž, jak jsem si pak našel v matrikách, má v sobě krev Šonků hned z několika rodových větví.

Ke konci šedesátých let přišel Jiřího otec František opět o práci a přesunul se do Horních Počernic, kde tehdy vznikal gigantický závod Drůbežnictví Xaverov. „­Takže jsem strávil 23 let v ­Horních Počernicích. V Brandýse nad Labem jsem vystudoval střední zemědělskou školu. Jakmile jsem se ale vrátil z vojny, oženil jsem se a do Sudoměřic, do Sudoměřic, do Sudoměřic!“ směje se Šonka.

„Stěhoval jsem se v roce 1990. Revoluce mi do toho sice krásně vyšla, ale to jsem ještě vůbec nevěděl, že to dopadne takhle. Šel jsem za krásnou oblastí, kterou jsem miloval. V družstvu jsem měl domluvené místo zootechnika. Jaké ale bylo moje rozčarování, když jsme se 26. srpna 1990 nastěhovali do nouzově přizpůsobených dvou místností na statku a předseda družstva mi řekl, že JZD jde do likvidace. Volal jsem tátovi úplně zoufalý, co mám dělat. Táta se na chvíli odmlčel a pak řekl: ,No a když jsi chtěl dělat zootechnika, tak co kdybys ho dělal na svým?‘ Otevřel mi oči, okamžitě jsem věděl, že je to ono. V rámci restitučního zákona jsme požádali o vrácení majetku a popadla mě budovatelská euforie, která mě dodnes neopustila.“

Cimbura

Na farmě je vidět, že se stále rozšiřuje – o rybník, o další pozemky, o hospodu, o koně, o krytou halu pro výcvik a tak dále a tak dále.

Na začátku devadesátých let si Jiří ve svých 26 letech a bez velkých zkušeností na rozjezd statku půjčil 30 miliónů korun. „Šel jsem přes mrtvoly, jak jsem do toho byl zapálený,“ říká dodnes hořící Šonka. Jeho současná žena, jež důsledně utíká před naším fotografem, má na starost hlavně bobtnající administrativu a koně, jež Jiří označuje za svůj velký ­koníček.

Za největší motivaci označuje svého syna Jana (mimochodem Šonkův vzor je Jan Cimbura, sedlák z knihy Jindřicha Šimona ­Baara). „Syn studuje mechanizační fakultu a je to prostě hospodář. Ten je tady pečenej vařenej. Takže nemám strach, že farmu nebudu mít komu předat.“

Že se stal vítězem soutěže Farma roku, bere s rezervou, ale radost mu to udělalo, to je vidět. „Několik let nás do té soutěže popostrkávali, ale já se tomu jen smál, ani jsem na to neměl sebevědomí. Farmu dělám proto, že to byl můj sen a baví mě to. Když jsem před vyhlášením viděl reportáže z ostatních nominovaných farem, říkal jsem si, že nemáme šanci ani náhodou. Ale povedlo se. Prý hodnotící komisi přesvědčil můj zápal. Tak snad je vidět, že jsme za těch pětadvacet let něco vybudovali,“ řekne a rozhlédne se po okolí.

Dotace bych zrušil

„Nechci se moc pouštět do českého věčného stěžování na něco. Já mám jenom střední školu, ale podívejte se, co jsem tady za 25 let vybudoval. Takže nemůžu donekonečna nadávat,“ odráží Jiří Šonka „politické otázky“ na byrokracii a dotace. Několik výhrad ovšem přece jenom má. Následující rozhovor názorně ukazuje problémy českého zemědělce v roce 2017.

RX: Jak se změny zákonů od devadesátých let promítly do podnikání v zemědělství?

Dnes zákony ohromně berou motivaci podnikat. Poměry se o něco zhoršují, asi nám něco zbytečně diktuje Unie. V zemědělství je to vyhrocené a naše Asociace soukromého zemědělství za snížení administrativy hodně bojuje. Přijde mi, při vší úctě, že když holky vylezou z vysoké zemědělské, uplatní se tak akorát v úřednických funkcích, na Státním zemědělském intervenčním fondu a podobně. Pak mi sem přijde pětadvacetileté děvče a začne mi diktovat, jak to mám dělat. Já jsem přesvědčen, že pokud nikomu neškodím, sám mám vztah k přírodě, ke zvířatům, k myslivosti a takovým věcem, tak mi do toho nemá nikdo moc co mluvit. Navíc my jsme tady v ekologickém režimu, takže to je další spousta hlášení a kontrol. Ale celkově to nehodnotím záporně, přináší nám to život. Podnikat takhle je moje svobodné rozhodnutí.

RX: Co byste změnil, aby to fungovalo lépe?

Myslím si, že celá dotační politika Evropské unie je prostě špatně. Dneska nemáme jedinou zemědělskou komoditu, která by byla zisková. Výkupní cena litru mléka je šest korun, přitom máslo je v obchodech pořád za 40. Pšenice 350 korun za sto kilo. Za brojlery dostaneme 22 korun za kilogram. Brambory jsou za hubičku. To je výsměch. Celé to spěje k tomu, že celý rok budeme dělat výrobu a udržovat krajinu, abychom pak na podzim pobrali nějaké dotace a z toho přežili.

RX: Zrušil byste dotace?

Já jo. My jsme je léta letoucí na brojlery nepobírali, zatímco naši kolegové na Západě ano. Začali jsme, až když se zavedly dotace na plochu půdy.

RX: Jak pomáhají nebo nepomáhají dotace z Programu rozvoje venkova?

Program rozvoje venkova teď dotuje i investice do 150 miliónů korun. To nepatří na venkov. Pak je tu podpora, z níž se vybudovaly gigantické bioplynky (bioplynové stanice; pozn. red.). To je obrovský záhul pro životní prostředí, časovaná bomba pro tuhle zemi a zatížení dopravy. Tady, v okolí, je pět velkých bioplynek. Aby naplnily kapacitu, musí si plodiny ke zpracování vozit i z daleka. Je to výsledek totálně neracionálního a neekonomického uvažování. Před 25 lety jsme v rámci zemědělské mise byli na východě Spojených států. Tam jsme na farmách viděli klasické malé bioplynky, jež byly domácím zdrojem energie – co na farmě vzniklo, to se na farmě také zužitkovalo. U nás se to vozí po silnicích po celém kraji. Je tady celá řada potentátů, kteří vlastní tisíce hektarů a mají na tom obří bioplynky, protože vědí, že jim stát zaručuje jistý příjem. A my to všechno platíme.

RX: Udělal byste teď něco jinak, když se ohlédnete zpátky?

Malinko si vyčítám, že jsme společně s ostatními sedláky, kteří po revoluci obnovovali svá hospodářství, nešli během privatizace cestou získání zpracovacích kapacit. Třeba v Nizozemsku nebo Dánsku jsou sedláci sdruženi do organizací zpracovávajících zemědělské produkty a pak nemusí být obětí politiky řetězců. Tady to dřív fungovalo taky, dokud to soudruzi nerozprášili.

RX: Ve vašem okolí řádí ptačí chřipka. Ovlivnilo to nějak váš chov?

Naštěstí už veterináři trochu vychladli a začal fungovat zdravý rozum, takže uzavřené chovy, jako máme my, se jenom víc monitorují, nevybíjejí se.

RX: Má vůbec smysl vybíjet celé otevřené chovy, když se v okolí vyskytne ptačí chřipka?

Nemá. Na ptačí chřipku je vnímavá prakticky jenom vodní drůbež. Proč kvůli ptačí chřipce zardousili poštovní holuby, to nechápu. Před deseti lety na Litomyšlsku nějaké paní dokonce zardousili mluvící korelu, vybili tam slepice v zahrádkářské kolonii, chov drůbeže, ale labutě na rybníce, které jsou k té nemoci vnímavé, ty nechali, protože jsou chráněné. No comment.

Miroslav Cvrček

Vyšlo v časopise Reflex č. 6/2017

Reflex Jak se žije sedlákům v ČecháchOtevřít


Přečteno: 177x