V Praze proběhlo další „Žofínské fórum“, věnované tentokráte možnostem a výsledkům českého exportu, včetně exportního potenciálu našeho potravinářství a zemědělství. Ministr zemědělství Marian Jurečka na něm představil vizi, podle níž by se měla do roku 2020 dostat bilance agroobchodu ČR na nulu, což je tedy hodně odvážné tvrzení za situace, kdy se jen loni prohloubil – také díky politice ministerstva zemědělství - schodek agroobchodu ČR meziročně o 3,3 miliardy korun na celkových minus 22,6 miliardy korun. Kladnou obchodní bilanci v zemědělství (agropotravinářství) měla ČR naposled dlouho před vstupem do EU, následné schodky se pohybovaly i hodně nad hranicí 30 miliard korun. Tento stav je dán skutečností, že z ČR se vyváží většinou výrobky s nižší přidanou hodnotou, a určitou „montovnou“, což se používá hlavně v souvislosti s automobilovým průmyslem, je ČR i v zemědělství a potravinářství. A za tři roky se těžko něco změní - byť měnit by se mělo. Například celková filosofie - současné vedení ministerstva zemědělství vidí možnost zlepšení bilance v posilování exportu, jenže ještě důležitější je obrana vlastního trhu před dovozy - a tedy posilování uplatnění našich výrobků na vlastním území.

Celkem zajímavou analýzu týkající se mezd ve firmách AGROFERTU publikoval tento týden Ekonom. Ten na několika konkrétních příkladech dokumentoval, že zaměstnanci pracující ve firmách společnosti AGROFERT pobírají nižší platy, než ve srovnatelných oborech v jiných firmách. „V roce 2015 si lidé v Česku průměrně měsíčně vydělali 26,5 tisíce korun hrubého. Na tuto sumu nedosáhl ani jeden sledovaný podnik Agrofertu z oboru potravinářské výroby, jen zhruba čtvrtina zemědělských podniků a třetina chemiček,“ píše Ekonom. V souvislosti s donekonečna omílanými tezemi ministra financí, kolik v ČR zaplatil v minulosti na daních a jaký přínos tak AGROFERT pro českou ekonomiku znamená, je tedy legitimní otázkou, o kolik by mohl zaplatit AB víc, kdyby alespoň průměrně platil své zaměstnance.

Ze skříní ministerstva zemědělství vypadl další kostlivec signalizující nemalou platbu za špatná rozhodnutí institucí resortu v minulosti - tentokrát Státního zemědělského intervenčního fondu (SZIF) v přidělování kvót na výrobu cukru. SZIF totiž rozhodoval (a ještě naposledy letos rozhoduje) o tom, který cukrovar a jaké množství cukru smí vyrábět. To již dříve napadla nizozemská cukrovarnická společnost Eastern Sugar, a stát jí zaplatil 711 milionů korun, nyní vrcholí u soudů obdobný spor se společností Moravskoslezské cukrovary, které požadují za krácení kvót po ministerstvu zemědělství kompenzaci 365 milionů korun. Soud není u konce, lze však předpokládat, že se nějaké částky Moravskoslezské cukrovary domohou, stejně jako koncern Eastern Sugar, který mimochodem původně požadoval přes 2 miliardy korun.

Rostoucí potravinářské inženýrství v naší zemi se dočkalo další veřejné kritiky z řad Potravinářské komory ČR. Na paškál si komora vzala takzvanou „pamlskovou vyhlášku“ ministerstva školství, která zakazuje prodej potravin s vyšším než úředně stanoveným obsahem cukru, soli a tuku žákům základních škol ve školních bufetech. Řada bufetů díky tomu ukončila činnost, protože dětem nemají co prodávat, další skončí s ukončením platnosti smluv koncem kalendářního roku. Znění vyhlášky přitom nevyhovuje většina pečiva, včetně křehkého chleba knäcke brot, žádné snídaňové cereálie, máslo, sádlo, veškeré cukrovinky, veškeré uzeniny včetně šunky pro děti a ani žádný druh sterilované zeleniny včetně červené řepy, a dále mléčné krémy a dezerty, většina ochucených jogurtů a nápojů, ba ani acido mléko. Vyhlášce tak vyhovují pouze čerstvé ovoce a zelenina, neochucené a slabě mineralizované stolní vody, tuňák ve vlastní šťávě a polotučné mléko. Limity stanovené v pamlskové vyhlášce jsou přitom mnohem přísnější, než jsou platná doporučení Světové zdravotnické organizace (WHO), které jsou samy o sobě považovány za extrémně přísné. Rozdíly jsou v některých položkách vyšší o více než sto procent, a našim školákům je tak zakazována mkonzumace stravy, kterou by mohli v jakékoli civilizované zemi běžně jíst. Limity WHO jsou navíc jen doporučením, které by si měla každá země přizpůsobit svým potřebám a také stravovacím zvyklostem. Naši tvůrci zákonů si to však vyložili způsobem, který lze bez nadsázky považovat za extrémní příklad obecně platného úsloví, podle kterého jsou v legislativních povinnostech kladené na potravináře v ČR a podnikatele obecně naši zákonodárci „papažštější než papež“.

Petr Havel