Počkej na mě, má milá, porazím ti jelena

Farmový chov jelenů se nám velice dařil, a tak jsme se rozhodli porazit jednoho mladého jelena - „špičáka“, mladý kus, který má nejlepší maso, a udělat si doma malou hostinu. Poslal jsem Pata a Mata, spolehlivé ošetřovatele, provést odchyt. Uličkou v odchytovém zařízení se jim podařilo zavřít jelena do transportní bedny, kterou jsme naložili na auto a vyrazili na nejbližší jatka. Na ta jsem radši předem zavolal a porážku objednal. Do telefonu mi však bylo řečeno, abych již tolik nepil, po mé odpovědi, že jsem konzumoval pouze čaj, mi však hovor zavěsili a spojení bylo přerušeno. Když jsme dorazili na příjem a ohlásili, že vezeme na porážku jelena, vrátný si ťukal na hlavu a brumlal si něco o tom, zda jsme se nezbláznili. Řekl jsem, že postupujeme podle platné legislativy, tak ať kouká zvednout závoru. Zmizel v kanceláři, a my jsme čekali, co se bude dít dál. Po nějaké době jsme uslyšeli houkání, přijela záchranka a z ní vyběhli muži v bílých pláštích, v rukou měli svěrací kazajky. Odvezli nás k docentu Chocholouškovi. Z ústavu nás propustili až tehdy, když jim náš kolega přivezl ukázat zákon o veterinární péči. Po jeho přečtení nám také sdělili svou omluvu a to, že do jejich péče by měl být svěřen nejspíš někdo jiný.

Moderní daňčata s tetováním

Zaslechl jsem přijíždět traktor a v chodbě jsem uslyšel hlomoz. „Aha, Pat a Mat se vrátili z označování nově narozených daňčat,“ řekl jsem si. Zrovna jsem vyšel ven a zpozoroval, jak vylézají z ochranných kombinéz, rovnají těžké raznice a do speciálního skladu opatrně umisťují baňky s tekutým dusíkem. „Tak co, hoši, jak to šlo?,“ ptám se jich. „Výborně šéfe, za dopoledne jsme našli v trávě dvě daňčata a obě se nám podařila označit. Měli jsme jen malý problém, na oba boky tak malého kolouška se vešly pouze tři číslice, tak jsme jim tu čtvrtou museli vyrazit na hřbet,“ nadšeně mi odpověděli. „Tak to je prima, jen doufám, že kontrolorům z MZe nebude chybět jedno číslo, vždyť mají mít čtyři z každé strany,“ odvětil jsem. Odpoledne jsem si šel zkontrolovat naše stádo daňků, ale žádné kolouchy se značkami jsem neviděl. Pomalu jsem procházel pastvinou, až jsem na jedno daňče narazil. Bylo krásně označené, jen se zde stala malá chybička, již nedýchalo. „No co, hlavně že jsme splnili plemenářskou vyhlášku MZe,“ řekl jsem si. Druhý kolouch dopadl stejně. Usoudil jsem tedy, že máme asi moc rozmazlená daňčata, vždyť když jsme proti tomuto nařízení protestovali, tak nám sám pan náměstek ministra zemědělství napsal, že si nechal vymrazit bradavici a ani trochu ho to nebolelo. V Bruselu jsou však úředníci „měkoty“, vymražování zvířat považují za týrání a tak muselo naše MZe tuto vyhlášku zrušit, jinak by nám hrozil po vstupu do EU postih.

Máme tu čest být výjimeční

Po dvaceti letech jednání nám bylo konečně povoleno porážet jeleny na farmě, stejně jako ve všech zemích EU, střelbou, avšak s mírnými dodatky. Ty se týkaly posudku balistika, zvláštního povolení, pořízení kulovnice využívané speciálně pro tyto porážky, vypracování provozního řádu stejného jako pro střelnici a ohlášení na policii. Za několik dalších let jsme se dokonce dočkali možnosti provádět, tak jako chovatelé prasat, ovcí, koz, muflonů, divokých prasat, i domácí porážky. Opět máme protekci, SVS ČR po nás vyžaduje zvláštní ohlášení, které musí podávat pouze chovatelé jelenů. I když se ostatních zvířat poráží sto tisíc, my jsme zase dostali bonus. Když jsme tuto problematiku projednávali na MZe, byl jsem jedním z pracovníků tiše upozorněn, abychom na domácí porážky moc netlačili, neboť se to prý nelíbí velkým obchodním řetězcům.

Jak se zbavit tchýně? Maso z domácí porážky jíst přece nesmí!

Rozhodli jsme se, že ochutnáme dančí maso z naší farmy. Pat a Mat chtěli vše provést podle předpisů, neustále je nosili s sebou a pročítali, aby něco nepřehlédli. Musím říci, že to nebylo vůbec jednoduché. Již jsme to chtěli vzdát a porazit raději jehně, je stejně velké a nemuseli bychom plnit žádný z uvedených „mírných dodatků“, ale nakonec se vše podařilo. Po namáhavé práci jsem se vracel domů a těšil se, jak si pochutnám na svíčkové z dančího hřbetu. Před statkem ve mně zatrnulo, hrůzou jsem se zpotil, stála tam auta tchýně a strýce. Bylo právě poledne a já jsem rychle běžel do kuchyně, dostal jsem se tam právě včas! Manželka rozdala všem příbuzným bohaté porce svíčkové a všichni začínali jíst. Bleskově jsem skočil ke stolu a sebral jim z talířů všechno maso. Vždyť dančí z domácí porážky mohou konzumovat jen členové domácnosti, co kdyby se jím tchýně otrávila! Hluboce jsem si oddychl, stihnul jsem to včas. No nedá se nic dělat, legislativa se musí přece bezpodmínečně dodržovat. Samotné knedlíky příbuzní odmítli, rychle odjeli a asi již nepřijedou. Alespoň něco pozitivního nám tento náročný den přinesl. A je to!

Volně na motivy legislativy vytvořené úředníky našeho MZe a SVS.

Václav Pařízek, prezident Asociace farmových chovů jelenovitých ČR