Úklidových akcí po celém území ČR jsou stovky, a dobrovolníci se rekrutují napříč všemi generacemi - ta mladá se do čištění řek a úklidů jejich břehů zapojuje proto, že alespoň část z ní takové občanské iniciativy opravdu oslovují, ta starší má ještě v paměti někdejší slogan „Duben - měsíc čistoty“. Jinými slovy, uklízecí aktivity mají v naší zemi tradici, která je rozhodně starší, než je výše zmiňovaný název projektu.
Živo ale bylo i na tuzemské legislativní scéně, a to díky schválení několika docela stěžejních zákonů - zcela definitivním v případě novely zákona o ochraně přírody a krajiny, a parlamentním schválením návrhu novely stavebního zákona a návrhu novely zákona o vodách. Zejména první dvě novely nicméně modelově ilustrují, jak „funkční“ vládní tým v současné době naše země má. Obě totiž mají naprosto odlišnou filosofii a v zásadě jdou svými důsledky naprosto proti sobě. I když tak zastánci novely stavebního zákona jásají nad principem (téměř) jednotného stavebního řízení včetně posuzování vlivu staveb na životní prostředí (EIA), novela zákona o ochraně přírody a krajiny umožňuje naopak jakékoli stavební řízení zastavit vyhlášením nějakého stupně ochrany na jakémkoli území. Příslušní ministři - předkladatelé zmiňovaných zákonů, tak mají „splněno“, v praxi ale nebude ani jedna, ani druhá novela fungovat, neboť jsou obě nadměrně zatížení lobbistickými a resortními zájmy. Ostatně, to ukáže čas.
Slovo „téměř“ použité v souvislosti s jednotným stavebním řízením není zvoleno náhodně - jeho součástí totiž není vodoprávní řízení, k němuž si kompetence uhájilo ministerstvo zemědělství, a sklidilo za to poměrně značnou kritiku. Podle mne ale nezaslouženě. Z tisíců příkladů ze současnosti a polistopadové (i předlistopadové) minulosti je zřejmé, že se na našem území stavělo a stále staví v lokalitách záplavových území, ba dokonce v takzvaných aktivních záplavových zónách (to je území, kudy při povodních teče hlavní proud vody), a že řada ze staveb narušuje jak potenciál krajiny zadržovat vodu, tak zvyšuje riziko kontaminace povrchových i podzemních vod. I když by uvedená záplavová území a stabilitu zdrojů vody měly ve svých rozvojových plánech obce, města i kraje podle platné legislativy respektovat, reálně se tak neděje - a je proto správné zachovat vodoprávní řízení a podmínky pro stavbu či údržbu vodních děl v samostatném řízení. Jistě je to komplikace, ale rostoucí rizika projevů sucha či poškození nebo kontaminace vodních zdrojů ukazují, že s vodou je nutné nakládat ve specifickém režimu. To sice naší společnosti ještě většinou nedochází, mizející voda ze studní, studánek i z krajiny by ale měla být impulsem k přehodnocení našeho dosavadního přezíravého postoje k vodě jako takové. Jinak ale je stávající stavební zákon nutné přepracovat mnohem razantnějším způsobem, než jak to navrhuje aktuální novela. A samozřejmě především proto, aby nebyla v délce trvání stavebního řízení naše země na chvostu celého světa, včetně rozvojových zemí.
Pokud se týká třetí novely - vodního zákona, pak veřejnost bude jistě zajímat především skutečnost, že tento návrh nezvyšuje poplatky za čerpání podzemních vod, a že se tedy tím nezdraží vodné. Je však třeba poznamenat, že původně navrhované poplatky by zas tak fatálně ceny vody neovlivnily, nehledě na to, že ceny podzemní vody k lidské spotřebě (pro zhruba polovinu obyvatel ČR) jsou v porovnání s cenami povrchové vody přibližně na jedné třetině, takže nárůst poplatků by fakticky znamenal větší spravedlnost pro spotřebitele vody v ČR. Svým způsobem je ale diskuse nad zněním novela spíše zbytečná – lze totiž předpokládat, že se do konce tohoto volebního období definitivně přijmout nestihne.
Na evropské agropotravinářské legislativní scéně přijal Evropské parlament drtivou většinou rezoluci vyzývající Evropskou komisi, aby se zasadila o zastavení kácení deštných pralesů, což mimo jiné v důsledku znamená snížení odbytu palmového oleje, ale také - a to je významnější - pokles odbytu a produkce zemědělských surovin, z nichž se vyrábějí biopaliva. Jde tak o další důležitý signál vedoucí k ukončení využívání biopaliv takzvané první generace (ze zemědělských potravinářských plodin), klíčové však bude, jaký postoj zvolí EU ale i další ekonomická teritoria (například USA) k budoucnosti biopaliv druhé a další generace. Je dobré vědět, že k produkci biopaliv bude vždy vstupní surovinou nějaká biologická hmota (proto se tak ostatně jmenují), druhou generací by měla být například odpadní dřevní biomasa. To by ovšem mělo ve finále stejné negativní důsledky, jako mají biopaliva první generace - a systémovým řešením je tak pro celou planetu na biopaliva jako taková zapomenout ve všech možných modifikacích.
Petr Havel