Jedním z takových příkladů je novela stavebního zákona, která v paragrafu 18, odstavec 5 fakticky zakazuje zemědělcům postavit si u své farmy dům určený k bydlení. Podle uvedeného paragrafu mohou být sice v nezastavěném území umisťovány stavby pro zemědělství nebo například ekologická a informační centra, ale „doplňková funkce bydlení či pobytové rekreace není u uvedených staveb přípustná“. Opatření vpašovali do stavebního zákona ekologičtí aktivisté, údajně proto, že se možnost staveb k bydlení v nezastavěném území zneužívala. Kde by ale měli bydlet zemědělci, to už nikoho nezajímá, zřejmě včetně ministerstva zemědělství, které příslušné ustanovení nechalo bez povšimnutí projít. Uvedené ministerstvo je vůbec stále více nevšímavé vůči impulsům z řad těch, jichž se dopady zákonů v oblasti zemědělství týkají. Skutečnost, že odmítalo dialog s odpůrci novely vinařského zákona, je možná ještě známa. Že ale vůbec nevzalo v potaz odborné připomínky Komory veterinárních lékařů k novele veterinárního zákona, nebo že ignoruje dotazy profesních organizací na důvody a náklady zahraničních podnikatelských misí nebo připomínky k deklarované pomoci malých obcím, ale již známo není, byť takový přístup hodně vypovídá o politické kultuře v naší zemi a procesech, jak se u nás vytvářejí zákony. A kdyby Hospodářské noviny neprezentovaly informaci o utajeném navýšení dotací v Programu rozvoje venkova o půl miliardy korun pro největší průmyslové zemědělské podniky včetně Agrofertu, nedozvěděla by se veřejnost ani to, a dále by byla ubezpečována, že ministerstvo zemědělství přece velké zemědělské firmy nezvýhodňuje.

Naopak zásluhou ministerstva zemědělství je, že historicky poprvé zveřejnilo výsledky šetření, z nichž vyplývá, že prakticky všechny obce a města negenerují dostatečně velké finanční prostředky na obnovu vodovodních a kanalizačních sítí, a k tomu je třeba dodat, že tím porušují zákon, který vytváření a dodržování „plánů obnovy vodohospodářského majetku“ ukládá. Po řadu let tendenčně prezentované informace v tuzemských médiích o tom, kdo za co v našem vodárenství může a kdo si jak „hrabe“, bohužel mezitím vyústily do emocí občanů, jimž dal mimo jiné průchod minule zmiňovaný pořad „Máte slovo“, který demonstroval v přímém přenosu nejen fatální neznalost problematiky ze strany odběratelů vody, ale také skutečnost, že pravdu nechce nikdo znát. Zřejmě až do té doby, než se vybydlené vodovodní a kanalizační trubky v některých lokalitách rozpadnou, a k tomu je opět třeba dodat, že se tak děje a stane nezodpovědným přístupem vlastníků toho majetku, kterými jsou z 85 procent na území ČR města a obce.

Ilustrativním příkladem práce médií je ostatně i kauza „dvojí kvality“ potravin (různé složení ve stejných obalech, které je ale na obalech deklarováno). Tři týdny trvající mediální kampaň o „závažnosti“ problému podpořená summitem států Visegrádské čtyřky vyústila ve sdělení EU, že si tento problém má ČR vyřešit sama, když jej za velký problém považuje, a to i z úst naší eurokomisařky Věry Jourové. Že by ale někdo po těchto verdiktech zmínil skutečnost, že šlo o nafouknutou bublinu (podíl oněch „klamavých potravin“ na trhu je asi 0,7 procenta) a že celá kampaň reálně zkrachovala, to už nikdo ani po měsíci od vrcholu kampaně nepřiznal a nenapsal. Asi by se to před volbami nehodilo…

Množství článků a reportáží se nicméně v průběhu uplynulého týdne zabývalo riziky dočasně se vrátivší zimy na území ČR. Ne každý ale ví, že většina rostlin je schopna mírnějším mrazům odolávat, byť samozřejmě záleží na stanovišti a místních podmínkách. Lze tak předpokládat, že k nějakým škodám na letošní úrodě dojít může, nebudou však fatální. Příroda je, jak se celkem správně říká, „mocná čarodějka“, a většinou si umí poradit sama lépe, než když se do věci vloží člověk. Hlavním poselstvím letošní „jarní zimy“ je tak především to, že člověk opravdu neporučí větru a dešti, a že se spíše musí přírodě přizpůsobovat, než aby přírodu přizpůsoboval sobě.

Mnohem větší riziko pro naše ovocnáře a zelináře, než pár mrazivých rán, může představovat úplně něco jiného - totiž reálné naplňování hospodářské a obchodní dohody mezi EU a Kanadou (CETA) odstraňující cla a další překážky v obchodu mezi oběma stranami. I když naši politici prezentují jako pozitivní důsledky dohody možnost vyššího exportu českého zboží (i potravin a zemědělských surovin) do Kanady (v tomto smyslu dost dezorientovaný nový ministr průmyslu a obchodu Jiří Havlíček slibuje nárůst exportu až o 50 procent), skutečnost bude spíše opačná. Efektivita kanadské zemědělské a potravinářské produkce je oproti té naší vyšší, takže v těchto oblastech se bude spíše zvyšovat export z Kanady k nám. Jak chce přitom někdo zároveň zvyšovat politicky deklarovanou potravinovou soběstačnost ČR, je opravdu otázkou. Tak se těšme na kanadské borůvky, když jich v našich lesích ubývá…

Petr Havel