Je-li v současném světě něco naprosto nepřehledného, pak je to systém dotací do zemědělství. I proto, že se ve složité džungli předpisů, projektů, podmínek či výjimek téměř nikdo s výjimkou zemědělských podnikatelů neorientuje (a situace pomalu spěje do stadia, kdy se v ní již neorientují ani oni sami), zaznívají stále častěji hlasy, že je třeba tyto dotace zrušit. Především jde ale o systém, který mimořádným způsobem deformuje trh, a zdaleka nejen v EU.
Zdaleka nejen EU je ale dotacemi do zemědělství zatížena. V současné době je zemědělství dotováno na celém světě, a například nečlenské evropské země – Norsko a Švýcarsko, dotují zemědělství ještě více, než je strop dotací pro země členské. Zemědělství je ale dotováno v USA, Japonsku, Číně, Rusku, Indii, Austrálii a také v rozvojových částech světa, kde je navíc často hlavním zdrojem tvorby tamního HDP a celkové zaměstnanosti. To vše v praxi znamená, že zrušit zemědělské dotace je velmi obtížné, a prakticky nemožné. Země nebo společenství zemí, které by se k takovému kroku rozhodlo, by totiž bylo vystaveno horším podmínkám pro zemědělské podnikání než všechny ostatní země, které by k takovému kroku nepřistoupily.
Ve světě začalo být zemědělství masivně dotováno především po dvou světových válkách v minulém století, protože bylo strategickým cílem všech tehdejších vlád zajistit svým občanům dostatek potravin. Již tehdy se vytvořilo dělení produkovaných zemědělských komodit na více a méně strategické, přičemž mezi zásadní strategické produkty byl celosvětově považován cukr, jehož dostatek byl klíčový už ve válečné době jako zdroj energie pro bojující vojska. Svou pozici si svým způsobem udržel cukr dodneška, světový obchod s cukrem je zatížen nejvyššími cly, a třeba v EU dojde teprve letos k ukončení tvrdé regulace produkce cukru prostřednictvím cukerných kvót.
Uvedený příklad je učebnicový především pro pochopení složitosti zrušení zemědělských dotací. Za téměř sto let se totiž dotačním systémům přizpůsobila celá zemědělská, potravinářská a obchodní odvětví, na produkci mnohých komodit jsou navázána celá průmyslová odvětví včetně chemického průmyslu, na rozdělování a vytváření podmínek pro čerpání dotací celé resorty a celosvětově miliony úředníků a také tisíce politiků. Dotační systémy v jednotlivých ekonomických teritoriích jsou navíc dost odlišné a provázané s různými dalšími aktivitami (například bank), takže škrt jednoho typu podpor by v praxi vůbec neznamenal nějaké celosvětové narovnání podmínek k zemědělskému podnikání, a naopak by pravděpodobně došlo k ještě větším, než současným nerovnostem. Za těchto okolností tak reálně zrušit zemědělské dotace nelze.
Lze je ale přenastavit, změnit jejich strukturu a podmínky pro jejich čerpání. O to se již téměř dvě desítky let snaží i sama EU, a to především prostřednictvím takzvaného decouplingu – tedy oddělení plateb od produkce. Principem je nepodporovat zemědělskou výrobu jako takovou, ale spíše obecný rozvoj podnikání na venkově (proto existují „Programy rozvoje venkova“) a také zajištění veřejného zájmu péče o krajinu, která je nejen o nás průmyslovým zemědělstvím stále více „vybydlena“, což se projevuje poklesem kvality půdy, ohrožením zdrojů pitné vody a poklesem biodiverzity – druhové pestrosti rostlin a živočichů v krajině. Je to však také cesta, jak obhájit vysoké podpory směřované do zemědělství před evropským daňovým poplatníkem, který se stejně jako část naší veřejnosti ptá, proč mají brát dotace zemědělci, ale už ne třeba jiné podnikatelské obory. Případně, proč mají být zemědělské podpory tak vysoké – v současné době tvoří výdaje EU na Společnou zemědělskou politiku 38 procent veškerých výdajů EU, a to již částečně poklesly – podíl výdajů do zemědělství se ještě na konci minulého století blížil 50 procentům.
I proto, že se také v následném sedmiletém rozpočtovém období EU po roce 2020 čeká další pokles podílu výdajů do zemědělství, je aktuálně největší výzvou pro všechny členské státy Unie využít krácené prostředky pokud možno co nejefektivněji a ve společenském, nejen zemědělském zájmu. Mezi takové možnosti patří v prvé řadě zlepšení stavu krajiny, i v rámci zemědělského podnikání, ale také podpora nástupu nové generace do zemědělství, zaměstnanosti na venkově, rozvoj služeb na venkově a obecná podpora drobného a středního podnikání ve venkovském prostoru. Pokud přitom naše země nenabídne v rámci EU strategii, která by tyto výzvy naplňovala, a pokud bude tvrdošíjně trvat na další, dokonce vyšší než stávající podpoře přímé zemědělské produkce, přijde téměř jistě o nemalé množství peněz z Bruselu. To by znamenalo v prvé řadě další zhoršení stavu naší krajiny, ale také zhoršení podmínek pro konkurenceschopnost zemědělství a podnikání na našem venkově.
Petr Havel