Problém je v nastavení podmínek zemědělského pojištění, které je nákladné, a proto se řada zemědělců nepojišťuje a spoléhá na zmiňovanou ad-hoc státní pomoc. Stát sice dotuje zemědělské pojištění prostřednictvím Podpůrného a garančního rolnického a lesnického fondu (PGRLF), zdá se nicméně, že to není motivační. Za eliminaci rizik vyplývajících z extrémních projevů počasí lze však také považovat přímé platby na plochu (hektary), což ovšem takto zemědělci nevnímají a berou tyto peníze jako „nárokovou platbu“ zejména na podporu produkce, což ale zdaleka není pravda - jde také o peníze na rozklad možných rizik. Tak či tak je zřejmé, že předpokládané stále četnější extrémní projevy počasí jsou výzvou pro fatální změnu stávajícího systému zemědělského pojištění. Jeho součástí by měl být i takzvaný Fond nepojistitelných rizik, který ovšem odmítají hlavně velcí zemědělci, a je vhodné vysvětlit proč. Do Fondu by měl totiž přispívat stát i sami podnikatelé v podílu 1:1, a z těchto prostředků by se kompenzace vyplácely - jenže podle všeho jen za určitých podmínek. Tedy jen v případě nějaké katastrofy, která se ovšem v ČR vnímá zcela jinak než v EU. Zatímco podle Unie je katastrofou újma ve výši 30 procent vztažená na celý zemědělský podnik, ČR takový princip nepřijala a za katastrofu bere újmu 30 procent na jedné komoditě. Jinými slovy - důvodem pro výplatu peněz je v drtivé většině případů v ČR mnohem menší ekonomická újma zemědělského podniku a deklarace „katastrof“ je tak nadhodnocena. Jde mimochodem o další z příkladů zcela jiného pojetí zemědělství v ČR a EU a další příklad zvýhodňování velkých zemědělských podniků, které obvykle produkují více komodit, ale jako ekonomickou katastrofu hlásí újmu 30 procent u jediné z nich.

Jsme-li u porovnání EU a ČR v oblasti zemědělství, pak jako jistý posun správným směrem v ČR lze vnímat opatrné prohlášení ministerstva zemědělství, podle kterého je ochotno uvažovat o zrušení institutu takzvaného „aktivního farmáře“. Splnění podmínky aktivního farmáře přitom v praxi znamená, že jsou zemědělcům zakazovány některé činnosti, z nichž by měli příjem, což zužuje možnosti diverzifikace zemědělského podnikání a mimo jiné zvyšuje rizika, například právě prostřednictvím projevů počasí, přičemž důsledkem jsou možné ekonomické problémy, ale také zúžení potenciálu rozvoje venkova a pracovních příležitostí na něm. Osobně se domnívám, že podmínka „aktivního farmáře“ neměla být s možností čerpat dotace nikdy propojena, a pokud bude zrušena, bude to pozitivní zpráva pro venkov jako takový.

S příznivějším počasím je spojena celá řada často již tradičních akcí, jako jsou Selské slavnosti, Farmářské slavnosti, Farmářské trhy a řada různých typů jarmarků, z nichž některé (ale zdaleka ne všechny) lze považovat za spojovací můstek mezi městem a vesnicí, například prostřednictvím nabídky regionálních a farmářských potravin. Zejména ve větších městech ale slouží takové akce různým překupníkům a prodeji zboží, které nemá s tradicemi ani tuzemským původem nic společného - vrcholem nevkusu je prodej ruských bábušek na trase královské cesty - tedy v místech základních historických tradic naší země. K tomu je vhodné poznamenat, že strukturu prezentovaného a prodávaného zboží včetně spektra a původu potravin mají ve svých rukou představitelé měst a obcí, a to prostřednictvím takzvaných tržních řádů. Nebylo by vůbec od věci, kdyby se občané o podobu tržních řádů aktivně zajímali, nebo kdyby se alespoň v případě farmářských trhů řídily tržní řády měst a obcí etickým kodexem Asociace farmářských tržišť, podle kterého lze mimo jiné v příslušné lokalitě prodávat minimálně 90 procent potravin skutečně českého původu. Podoba tržních řádů by tak mohla výrazně přispět ke struktuře nabídky stánkového prodeje i k posilování lokálního i národního patriotismu.

Na závěr ještě pár slov k ekologickému zemědělství, které sice oficiálně ministerstvo zemědělství hájí a dotačně podporuje, v praxi však opět nahrává neekologické (a většinou opět průmyslové) produkci. Ministerstvo totiž již před časem (v roce 2015) stanovilo pro zemědělské podniky podmínku celofaremnosti, což v praxi znamená, že zemědělec musí být buď komplet „eko“, nebo komplet „konvenční“, a nemůže tedy část svého podnikání pro ekologické zemědělství vyčlenit. Věřím, je není třeba zdůrazňovat, že tím opět trpí krajina, protože přes všechny apely na konzumaci biopotravin je největším přínosem ekologického zemědělství skutečnost, že se ekozemědělci chovají v krajině způsobem, který je k ní vstřícnější, než průmyslové zemědělství. Možnost vyčlenit část podniku pro ekozemědělství má přitom většina zemí EU - my ale ne…

Petr Havel