Zemědělské mlékárny, pekárny nebo třeba jatka existují v řadě zemí EU a možná ještě více v USA, přičemž principem bylo původně družstevní vlastnictví (kooperativy) na základě dobrovolného rozhodnutí zdola o sdružení nabídky zemědělských surovin a jejich zpracování ve vlastní režii. To je zásadní rozdíl mezi pojetím družstevnictví v ČR v minulosti, kdy družstva vznikala direktivou shora – a také proto to nemohlo dobře fungovat. Tedy – družstevnictví není špatná idea, to jen my jsme si tento pojem zdiskreditovali. Důležité je ale vnímat roli zemědělských mlékáren na trhu v současnosti. I když je obvykle ideou zvýšit možnosti odbytu nějaké komodity a mít tak v ní svůj díl „kontroly trhu“, a ten pak ovlivňovat, nemohou při současné globalizaci a existenci nadnárodních potravinářských koncernů zemědělské mlékárny takovou roli splnit – vybudování podniku, který by měl nějaký větší význam, třeba i jen v rámci ČR, by stálo desítky miliard korun, nebo by musel existovat strategický finanční partner, čímž by ale zase zemědělci ztratili nad komoditou kýženou kontrolu. To však neznamená, že by se zemědělci měli myšlenek na vlastní potravinářské podniky zcela vzdát. Cílem ale nemá být ovlivnění trhu, ani cenové, ale možnost prezentovat regionální, lokální, identickou produkci, takovou, která se průmyslově nevyrábí a kterou tak v běžné síti spotřebitel nekoupí. Zemědělské minimlékárny, ale i další zemědělské potravinářské podniky přitom v ČR vznikají, což je žádoucí proces. Právě minimlékáren je v ČR aktuálně už přes 240 a jen za poslední čtyři roky se jejich počet více než zdvojnásobil. Rozdíl od výše zmíněných kooperativ spočívá pouze v tom, že nejde začasto o dílo několika spojených producentů mléka, ale o subjekt s jedním majitelem.
To mimo jiné svědčí o obecně nevelké české schopnosti se dohodnout, ústící do převažujícího pragmatického přístupu „každý sám na sebe“. Což není vždy praktické, neboť i poměrně velký zemědělec je v porovnání se svými odběrateli (i některými dodavateli) malý, a jeho vyjednávací schopnost v dodavatelsko-odběratelských vztazích nízká. Proto EU podporuje existenci, vznik a činnost odbytových družstev, což je podpora v našich zemích velmi málo využívaná, právě kvůli nízké integrační schopnosti zemědělců. Kromě několika mlékařských odbytových družstev a ovocnářů se u nás odbytová družstva neprosadila – a jedním z finálních výsledků jsou pak časté veřejné a mediální nářky zemědělců, jak je ten či onen obchodní partner bere na hůl. Samozřejmě, skutečně funkční odbytová družstva by se nesměla soustředit jen na vyjednávání o cenách, což se právě v ČR většinou děje, ale také na regulaci nabídky, marketing či osvětu, obdobně, jak je to v zahraničí. Tak či tak je to pro naše zemědělství jedno z témat do budoucnosti.
Končí proces novelizace veterinárního zákona, v němž si zemědělci prosadili přenos části veterinárních činností do vlastní režie na úkor odborných veterinárních lékařů. Jaká to přinese rizika, ukáže čas. Uvedená novela nicméně také přináší některé změny pro domácí porážky zvířat, například skotu, kde zkracuje nahlašovací povinnost a legitimizuje konzumaci masa z poražených zvířat v domácnosti chovatele. To lze považovat za přínos.
Tlak celoevropských organizací zemědělců sdružených v COPA a COGECA vyústil v zamítnutí návrhu Evropské Komise na zákaz aplikace pesticidů na plochách využívaných v takzvaném ekologickém zájmu, přičemž zamítavé stanovisko vydal zemědělský výbor Evropského parlamentu. Proces ještě není u konce, zdá se ale, že chemii budou do krajiny sypat zemědělci dál, a to nejen na pole určená k produkci surovin na výrobu potravin. To je naopak špatná zpráva.
Jsme-li u EU, pak bude velmi zajímavé sledovat výstupy ze setkání našeho ministra zemědělství a představitelů tuzemských nevládních organizací se zástupcem generálního ředitele Generálního ředitelství pro zemědělství a rozvoj venkova Evropské komise (DG AGRI) Mihailem Dumitru, který v úterý 6. června navštíví ČR. Dumitru je přitom klíčový člověk, který má v EU na starosti přímé platby a rozvoj venkova v přípravě budoucí podoby Společné zemědělské politiky EU po roce 2020. Zdali se naše veřejnost dozví, budou-li po roce 2020 kráceny dotace velkým zemědělským podnikům, to opravdu netuším – pravidelné čtenáře těchto „Týdnů“ však ubezpečuji, že ti se to dozví zcela jistě.
Na závěr ještě jedna, trochu kacířská a v ČR nevyužívaná možnost, jak ušetřit poměrně dost peněz - za různé typy rekultivací. Ty jsou totiž, jak s nadsázkou říkají někteří odborníci (třeba Václav Cílek), v zásadě jen „pokračování těžby nerostů jinými prostředky“. To proto, že i rekultivace jsou dobrý byznys – například takové odklízení hald kamení na Příbramsku má vyjít podle odhadů na 2,5 miliardy korun. V praxi to ale není potřeba – příroda by si časem sama pomohla, haldy by zarostly náletovými bylinami a dřevinami, přičemž není samozřejmě pravda, že by se na strmých svazích nic neuchytilo – život si najde cestu, jak zaznělo už v Jurském parku. Kdybychom tedy nechali haldy haldami, ušetřili bychom a v krajině by vznikl časem nový krajinný prvek, který by jí rozčlenil. Jenže na tom by nikdo nevydělal….
Petr Havel