Obecné teze a fráze o potřebě zvýšit konkurenceschopnost, lépe odolávat rizikům a podporovat rozvoj venkova nikomu v orientaci ohledně budoucnosti evropského zemědělství a plánovaných finančních toků nepomohou, což je zrovna pro ČR velký problém. Kromě nás a Slovenska totiž nikdo nehájí princip, podle kterého by se dotace podnikům typu AGROFERT krátit neměly, a pokud nikdo oficielně nevyšle signál, že tímto přístupem tahá ČR za opravdu velmi krátký konec pily, budou se dál naše velké podniky opájet představou, že si svou podporu v Bruselu prosadí. Pokud k tomu ale nedojde, což je pravděpodobné, přijde naše země o obrovské množství peněz, pakliže v EU nepředložíme plán, jak krácené dotace využijeme ve veřejném zájmu, tedy především v zájmu krajiny. Možná to opakuji příliš často, ale důsledky krácení peněz a jejich následného nevyužití nebude jen problém zemědělců, ale celého venkova, kvality půdy a také tak často vzývané potravinové soběstačnosti ČR.

Že je na tom náš venkov špatně, zavnímali v době předvolební i naši politici, a v pondělí proto kabinet Bohuslava Sobotky schválil „plán na obslužnost venkova“. Především malé obce do 500 obyvatel se podle dokumentu „dlouhodobě“ potýkají s nedostatečnou občanskou vybaveností, jedním z nástrojů na zlepšení stavu by tak měla být finanční podpora samospráv, které zajišťují nebo se podílejí na provozu místních vesnických prodejen, především pak prodejen potravin. Zajištění potravinové obslužnosti má být podle ministra zemědělství Mariana Jurečky veřejnou službou, což by byl nástroj legitimizace budoucích dotací. Skutečností ale je, že se uvedené malé obce potýkají s kumulací problémů ne tak úplně dlouhodobě (proto je tento pojem v uvozovkách), ale především v poslední době, zejména pak v období vlády současného kabinetu. Ten totiž zavedl množství zásadních regulací a podmínek omezující podnikání i život v malých obcích, které neměly v minulosti obdoby. K záměru vlády „pomoci“ venkovu se tak nejspíše hodí slogan „zloděj křičí, chyťte zloděje“, což není tak úplná nadsázka, protože nikdy v polistopadovém období nebyli drobní živnostníci, zemědělci a drobní podnikatelé obecně tak často označováni politiky za možné podvodníky, kterým je třeba se prostřednictvím regulací „podívat na zoubek“. K návratu k roku 1948 tak občas chybí už jen akční výbory, ale i ty už mají svou aktuální obdobu – a to státem podporovaný systém udavačů, kteří mají ve „veřejném zájmu“ informovat příslušné kontrolní orgány a úředníky o tom, že se někdo neřídí dikcí zákonů a vyhlášek.

Pokud chce přitom venkovu opravdu pomoci, musí se tak stát prostřednictvím kombinace tří základních podmínek – zvýšit objem podpor na rozvoje venkova prostřednictvím změn v zákonu o rozpočtovém určení daní, zvýšit kompetence samospráv s penězi svobodně a podle místních podmínek nakládat, a zamezit odplývání peněz z venkova k firmám, které ve venkovském prostoru staví, budují či dokonce investují, ale daně odvádějí v místě svých sídel ve městech.

Jednou z mála dobrých zpráv je meziroční zvýšení ploch, na nichž se v naší země pěstují brambory. Brambory jsou totiž u nás historicky největší „klasikou“ ve spektru příloh k hlavním jídlům, pro mnohé obyvatele území Koruny české byly navíc brambory v minulosti hlavním jídlem a patří tak od středověku k tradicím našeho stravování a kulinářství. Plochy se pravda, nezvýšily o moc, ale pokud by šlo o počátek trendu, byl by to jistý příspěvek k „návratu ke kořenům“. K tomu ovšem zatím nemíří tuzemské rybářství, ačkoli jeho tradice je u nás nejdelší a významově největší minimálně v Evropě, ne-li na světě. Rybáři jsou přitom i dnes množstevně nejširší zájmovou komunitou v ČR, a jejich počet přesahuje 400 000 lidí. Stejně jako v předchozích letech se ale ani letos nepřipravuje žádná akce ke Světovému dni rybářství, který každoročně připadá na 27. června, a který by mohl představovat možný marketingový nástroj k osvětě našich spotřebitelů, kteří konzumují v průměru na osobu nejméně ryb na světě, ačkoli historicky to bylo zcela naopak a ačkoli je rybí maso považováno za zdraví prospěšné. Počátkem měsíce také proběhlo na jezeru Katlov u Kutné Hory další Mistrovství světa v chytání kaprů juniorů, že by ale o tom někdo kromě organizátorů a závodníků věděl, není známo. Možná i proto, že akci již několik let organizuje Jakub Vágner, kterého rybáři „příliš nemusí“, ačkoli pro propagaci rybářství a metody „chyť a pusť“ udělal sám více, než všechny rybářské svazu v Čechách a na Moravě dohromady. Je v tom nepochybně značný podíl lidské závisti, ale i přístupu, protože většina rybářů se řídí spíše heslem „chyť a nepusť“. To ostatně platí jak pro zemědělské dotace, tak pro programy rozvoje venkova, a vlastně pro všechny finanční toky a plány, které vymýšlí současná vládní garnitura. Většina z nich ale společnosti a v důsledku i samotným příjemcům dotací v současném nastavení spíše škodí, a jak je zřetelné například z plánů pomoci malým obcím, jediným receptem je pak ještě více peněz a ještě více regulací. A tím i ještě více nespravedlností a méně svobody.

Petr Havel