Premiér evidentně neměl správné informace, což se projevilo i v Sobotkově vyjádření, že v naší zemi méně prší. To ovšem není pravda, celkové srážkové úhrny v posledních letech, až na rok 2015, spíše rostou nebo stagnují, problém je ale v tom, že deště jsou intenzivnější. To je však jen detail. To hlavní je, že se za necelé čtyři roky existence současné vlády nezměnila schopnost naší krajiny zadržovat vodu, a dokonce se o 50 procent zvýšily projevy vodní eroze vyšším splachem zemědělské půdy do vodních toků a nádrží. Opětně je třeba zopakovat, že se situace nezmění změnou osevních postupů (pěstováním širší škály hospodářských plodin na orné půdě), dokud se nezmenší současné velké širé rodné lány a krajina nebude rozčleněna přirozenými přírodními překážkami, které vodu zpomalí, zadrží a zabrání odplývání půdy z polí. Za žádoucí je jistě vhodné považovat obnovu nebo novou výstavbu rybníků, na což má sice ministerstvo zemědělství jeden z mnoha programů, jenže nové rybníky téměř nevznikají, protože jejich výstavbu komplikuje na většině míst složité stavební řízení. Tedy – ministerstvem připravených 12 programů snižující rizika sucha je jedna věc, skutečná realizace a dopady věc druhá.
Dovoz potravin do ČR ze zahraničí neustále roste, bohužel i z rizikovějších teritorií, než je EU. To rozhodně k ochraně spotřebitele nepřispívá, stejně jako nově koncipovaná značka „Česká potravina“, které jen rozšířila široké spektrum potravin označovaných jako „původem z ČR“ a spotřebiteli tak spíše komplikuje rozhodování v tom, co je více a co méně české. Léty budovaná značka KLASA, do jejíž propagace stát vrazil skoro dvě miliardy korun, jakoby neexistovala, ačkoli by bylo logické, že s ní lze při vysokém povědomí spotřebitelů o ní dále pracovat, zlepšovat její parametry a prostě stavět na nějaké již vytvořené historii, když už tedy chce stát tuzemskou produkci propagovat. Jenže KLASA není Jurečkova, na rozdíl od „České potraviny“. Nejefektivnějším nástrojem vyššího uplatnění našich potravin na našem trhu by ovšem samozřejmě bylo zlepšení podnikatelského prostředí a snížení byrokracie, což by zvýšilo konkurenceschopnost našich výrobců. K tomu ale nedošlo, dokonce se toto prostředí výrazně zhoršilo, ať již to byl vinařský zákon, částečně i zákon o potravinách, EET a podobně. Půl roku je tak v ČR zástupným tématem ochrany spotřebitele takzvaná dvojí kvalita potravin, což je podle Jurečky nebo třeba slovenského premiéra Roberta Fica „problém celé EU“. Jenže není, a není také pravda, co tvrdí eurokomisařka Věra Jourová, že je třeba k vyššímu tlaku na EU vytvořit další analýzy poukazující na diskriminaci obvykle nových členských zemí zahraničními výrobci potravin. Ze zápisu z červnového jednání v Bruselu za účasti zástupců Evropské Komise (EK), jejíž členkou je i Jourová, naopak vyplývá, že „důkazy, které EK obdržela z celkem 21 členských států, neprokazují žádné závažné anomálie na trhu, jakými mohou být např. rozdíly ve struktuře výrobků, nižší kvalita výrobků či horší výživové hodnoty potravin v zemích východní Evropy“. Čili vstupních dat je dost, což ovšem nikdo z kritiků dvojí kvality neříká, protože se to nehodí do obrazu ideového nepřítele, který je konstruován hodně podobně, jako za časů studené války. Mimochodem – teprve před pár dny zveřejněné šetření ministerstva financí odhalilo, že nadnárodní maloobchodní řetězce nediskriminují naše potravináře vyššími přirážkami (maržemi), ale naopak v šesti z osmi šetřených produktů zatěžovaly vyšší přirážkou zahraniční výrobky. A abychom nebyli jen v zemědělství a potravinářství – v souvislosti s imigrací opakují naši političtí bossové včetně ministra vnitra Milana Chovance, jak ČR pomáhá chudým zemím, aby jejich obyvatelé neměli motiv migrovat do Evropy. Skutečnost je ale taková, že ačkoli je ČR signatářem dohody, podle níž má jít na pomoc chudým 0,7 procenta HDP, vydáváme na tyto účely jen 0,11 HDP. Což je něco podobného, jako závazek dvou procent HDP na činnost NATO, což naše země, ale nejen naše, taky ani zdaleka neplní.
Svět ale chce být klamán. Zřejmě i proto vygenerovala tuzemská média nového zemědělského experta, který ovšem v praxi zkrachoval minimálně jeden zemědělský podnik, zpronevěřil zemědělcům peníze, o 50 procent nadhodnocuje plochy řepky v ČR a území infikované africkým morem prasat hodlá proti další expanzi černé zvěře zadrátovat, ačkoli nákazu na naše území zcela evidentně zanesl člověk. Je to František Havlát, „vynálezce“ biopásů, za kterýžto počin rozesílá na různé instituce faktury na nemalé částky, aniž by někomu docházelo, že využívání biopásů jako prvek rozčlenění krajiny je staré několik tisíc let.
Snad jediná rozumná zpráva je (ale zřejmě jak pro koho), že Ministerstvo životního prostředí (MŽP) po dohodě se Sdružením oboru vodovodů a kanalizací ČR veřejně přiznalo, že při využití dotačního programu Dešťovka za účelem splachování toalet musí žadatel o dotace předložit souhlas příslušné vodohospodářské společnosti s takovým krokem. Tedy, že existuje riziko kontaminace veřejných vodohospodářských sítí znečištěnou dešťovou vodu ze studní a sudů pod okapy, pokud se tato voda napojí na veřejné sítě. Na toto riziko přitom vodohospodáři i já sám v komentářích k programu opakovaně upozorňovali. Pozitivní je, že nakonec byl hlas odborné veřejnosti vyslyšen, což lze přičíst MŽP ke cti. Příjemci dotací ale zřejmě radost mít nebudou, protože nutným dobudováním separátních rozvodů vody se jim program Dešťovka v případě využití srážkových vod na splachování záchodů docela prodraží.
Petr Havel