Materiál přitom myslí i na kroky, které jsou obvykle stranou pozornosti politiků i médií (je jich celá řada, a není proto prostor je rozebírat), a především je společným dílem ministerstev životního prostředí (MŽP) a zemědělství (MZE), v minulosti dost znesvářených resortů, z nichž první by často nejraději vyhnal člověka z přírody a druhý by přírodu naopak nevratně devastoval. Dosažená shoda je tak v podmínkách ČR velkým úspěchem, neboť naše společnost není skutečně funkčních dohod moc často schopna. To přitom hrozilo i na začátku procesu Koncepce, u kterého jsem měl tu čest být při založení vůbec první komise, která proces odstartovala, totiž komise „VODA“, při MZE, ještě za předchůdce současného ministra, tedy za Miroslava Tomana. Následně totiž vznikla komise SUCHO na MŽP a celá řada dalších komisí, včetně finální, všemi resorty průřezové komise VODA-SUCHO vytvářející předpoklad budoucí naprosté nedohody. Ten se naštěstí nenaplnil, což je dobře, stejně tak je ale dobré vědět, že na počátku všeho nestáli současní ministři vlády, ale jejich předchůdci, byť ti stávající si myšlenku vytvoření Koncepce vůči rizikům sucha bez uzardění přivlastnili. Nic není samozřejmě dokonalé, ani přijatá Koncepce, v níž mimo jiné chybí výzva zmenšit naše stávající velké širé rodné lány tak, aby krajina dokázala rozčleněním na menší celky lépe zadržovat vodu, takže i v tomto materiálu se odrazil přístup současného ministra zemědělství týkající se podpory velkých průmyslových zemědělců. Na druhou stranu, část v dokumentu navrhovaných opatření by reálně ke zmenšení stávajících ploch vést mohla a měla - ale napsáno to tam není.

Jedním z témat týdne byl také již delší dobu diskutovaný problém nedostatku lidí ochotných pracovat, což je v zemědělství problém především u sezónních pracovníků, zejména v období sklizní. Receptem MZE je dovoz takových zaměstnanců z Ukrajiny, což svým způsobem není špatné řešení, otázkou ale je, proč zrovna z Ukrajiny a především, jaké jsou příčiny současného stavu. K tomu je vhodné uvést, že velkorysá sociální politika současné vlády mnohé občany k tomu, aby někde pracovali, nemotivuje. Další brzdou jsou pak podmínky sezónního zaměstnávání dané nízkým počtem maximálně povolených hodin, po které je možné sezónně pracovat. Při jejich překročení je totiž nutné příslušného pracovníka trvale zaměstnat se všemi daňovými odvody a zaměstnavatelskými právy, což v řadě případů postrádá ekonomický smysl. Ukrajince nebo jiné pracovníky jistě dovážet na práci můžeme, mnohem systémovějším řešením by ale bylo zvýšení flexibility trhu práce přímo u nás.

Pokud se týká tuzemské legislativy, pak nabízím dvě konkrétní ukázky formulací, s nimiž se musí potýkat lidé (nejen) na venkově, například při stavební činnosti. Agentura ochrany přírody a krajiny vydala před několika dny „Arboristické standardy ochrany dřevin při stavební činnosti“, stanovující mimo jiné, jak daleko od stromů a keřů je možné v terénu provádět výkopové práce. V podstatě záslužný dokument ale pracuje s formulacemi, jako je definice chráněného kořenového prostoru stromů, což je, cituji: „kruhová plocha o poloměru daném násobkem průměru kmene ve výčetní výšce a následujícího koeficientu, daného zařazením stromů do kategorie dle 2.2.“ Jak takové formulaci bude rozumět na výkopové práce dovezený Ukrajinec nebo jeho český mistr, to zřejmě vědí jen autoři sami. V navrhované protierozní vyhlášce, opět obecně záslužného dokumentu, a také od MŽP, se pak stanovuje výpočet míry erozního ohrožení na základě vzorce: C . P > Cp . Pp, přičemž hodnota součinu Cp.Pp se vypočte pomocí vzorce Cp . Pp = Gp / (R . K . L . S). Jak to tak vypadá, musí si zemědělci nebo stavební dělníci urychleně doplnit vysokoškolské matematické vzdělání na nějaké „matfyz“. Samotná protierozní vyhláška má navíc nesprávnou filosofii založené na tom, že půda úředním rozhodnutím zařazená mezi rizikové z hlediska eroze je ohrožena jako celek, což není pravda, protože každá část pozemku se chová trochu jinak (je to příroda) a stejně tak se na stejně ohrožené půdě jinak chová ten který zemědělec. Nárůstem byrokracie jsou tak trestáni všichni, i ti, kteří se chovají odpovědně, místo aby se prostřednictvím kontrol řešily jen místa a subjekty, kde prokazatelně dochází ke zhoršování stavu erozní ohroženosti.

Na závěr ještě pár údajů k odolnosti viru afrického moru prasat (AMP), z nichž vyplývá, že přenašečem nemoci může být úplně každý obyvatel ČR. Vir AMP totiž vydrží neuvěřitelně dlouho nízké teploty, ve zmraženém masu dokonce několik let, v masu v chladu (při teplotě 4 stupně Celsia) 150 dní a v krvi při stejné teplotě rok a půl. Více než jeho příbuzní vydrží i zahřívání – k jeho plné likvidaci je nutných při teplotě 60 stupňů zapotřebí dlouhých 20 minut. To je také důvodem, proč veterináři varují občany před odhazováním potravin z vepřového masa ve volné přírodě. To je ale jen jedna možnost, a spíše méně riziková, jak mohou lidé vir po naší krajině šířit. Pravděpodobnější je riziko v souvislosti s těžbou dřeva a pohybem těžké (ale i lehké) lesnické techniky, která může při lesních pracích najet na uhynulého divočáka nebo jen na jeho exkrementy, a dovézt je na svých pneumatikách do zcela jiné, dosud morem nedotčené oblasti. Největší riziko ale zřejmě představují houbaři a obecně všichni návštěvníci lesa, kteří nechtěně a bez povšimnutí mohou nákazu „šlápnutím do hovna“ přenést do místa svého bydliště, které může být klidně na úplně opačném konci republiky, než kde se návštěvník pohyboval. Je přitom třeba vědět, že vir je infekční půl roku a v pokojové teplotě v trusu přežívá 11 dní.

Petr Havel