Tématem týdne bylo také používání antibiotik v chovech prasat, a obecně v tuzemských chovech hospodářských zvířat s vyzněním, že se v masu původem v ČR antibiotika nenašla. To je ovšem zcela logické za situace, kdy musí chovatelé podle zákona dodržovat takzvanou ochrannou lhůtu, což je období před porážkou zvířat, které je nutné k tomu, aby se podaná antibiotika z těl zvířat vyloučila. Jinými slovy - nenalezení antibiotik v masu ještě neznamená, že příslušné zvíře nebylo v minulosti antibiotiky léčeno. Pravdou ovšem je, že až na některé skandinávské země se u nás používají antibiotika v porovnání s dalšími státy EU v menší míře a jejich spotřeba v minulosti skutečně zhruba o čtvrtinu klesla. Je tomu tak ale především proto, že jsou antibiotika poměrně drahá, takže není ekonomicky strategické s nimi plýtvat, také ale proto, že je podávání těchto léků v současné době pod odbornou kontrolou veterinářů. To se ale může změnit díky připravované vyhlášce č. 242., která má dát kompetence k podávání antibiotik samotným chovatelům, a to na základě absolvování desetihodinového „veterinárního“ kurzu. K tomu lze jen podotknout, že standardní studium „veteriny“ trvá pět let. Na druhou stranu ale v některých zemích EU mohou chovatelé svým zvířatům takové léky podávat, takže by nešlo o nějakou animozitu. Přesto je zatím nijak nezodpovězenou otázkou, jestli by se novelizací vyhlášky udržel současný stav, kdy k nadužívání antibiotik a dalších léků v ČR zatím nedochází.

Naopak zodpověditelnou otázkou je potenciál zvýšení potravinové soběstačnosti Česka, což je letitý zemědělský a potravinářský tuzemský evergreen. Obvykle s připomínkou, že za socialismu naše země soběstačná byla. To ovšem není tak úplně pravda, exotické ovoce, mořské potvory a další u nás nevyráběné potraviny se musely dovážet i tehdy. Je však skutečností, že v základních potravinách jsme soběstační byli, to bylo ale dáno dvěma faktory, které socialističtí nostalgici neberou v úvahu. Jednak, že stát ceny potravin dotoval zápornou daní z obratu, což nevědomky platili daňoví poplatníci - tedy občané Československa, a jednak byli naši výrobci potravin chráněni před zahraniční konkurencí celními bariérami. Cla ale vstupem do EU padla, takže tuzemští výrobci musí na svém vlastním trhu soutěžit se zahraniční konkurencí. Ne vždy je taková soutěž fér, je ale třeba vědět, že konkurence je tím tvrdší, čím „stejnější“ výrobky podniky produkují. Základní cestou pro zvýšení potravinové soběstačnosti ČR je tak vyšší podpora identické (jedinečné, lokální) zemědělské a potravinářské produkce, u které lze nalézt oproti anonymní průmyslové produkci pozitiva navíc, třeba čerstvost. V tom je ovšem u nás velké rezerva. Filosofie stávajících podpor je navíc opačná, než by měla být - ta totiž podporuje výrobu, ale rozhodující je podporovat spotřebu, tedy poptávku.

O to se koncem týdne pokusil ministr zemědělství, který apeloval na školní zařízení, aby více využívala tuzemských biopotravin. Září je totiž tradičně měsícem biopotravin a spotřebitelé tak mohou v jeho průběhu očekávat vyšší než obvyklou mediální masáž ve prospěch těchto výrobků. To, pravda, není nic proti ničemu, je ale vhodné připomenout, že spotřebitelé v ČR biopotraviny příliš nepreferují. Základním limitem je obvykle jejich vyšší cena oproti konvenční produkci a také skutečnost, že nutriční přínos biopotravin není o tolik vyšší, o kolik jsou dražší. Přesto je třeba biozemědělce v ČR pochválit - ani ne tak za produkci biopotravin, ale hlavně za to, že v krajině podnikají udržitelným způsobem, takže se v praxi podílejí na zlepšování, nebo alespoň na nezhoršování jejího stavu. V naší zemi se přitom ekologickým způsobem obhospodařuje něco přes 12 procent zemědělské půdy, podíl biopotravin na prodejích potravin však dosud nedosahuje ani jednoho procenta. I biopotravin se ovšem týká skutečnost, že tuzemští producenti nedokáží vlastní trh zásobovat, takže řada produktů na našem trhu pochází ze zahraničí. To je ale docela proti duchu ekologického zemědělství, které je postaveno na identitě, komunitní produkci a spotřebě vyprodukovaných potravin v místě jejich vzniku.

Petr Havel