Jak často do České republiky jezdíte?

Každoročně. Loni to bylo vícekrát, protože byla vydaná knížka S Baťou v džungli, takže jsem ji přijela pokřtít.

A pamatujete si ještě na vaši první návštěvu?

Poprvé jsem přijela v osmdesátém třetím roce, tedy ještě za komunistů. Jsem právnička a s brazilskými kolegy jsme měli kurz v Itálii. Nevím už, jak k tomu přišlo, začali jsme mluvit o různých evropských zemích a když kolegové zjistili, že umím česky, nadchli se pro to, že se pojedeme podívat do Prahy. A já říkala Óóó ne, nepojedeme se podívat do Prahy - když jsem si vzpomněla na všechno, co se tady proti mému dědečkovi dělo, měla jsem veliký strach.

A pak si pamatuju dvě velice zajímavé věci. První - když jsme přijeli, chodili jsme nejdřív po těch nejvýznamnějších památkách, přišli jsme na Hrad a já jsem začala brečet. Ale tak, že jsem nemohla přestat. To bylo něco v té mojí duši, dodnes nevím co. Jestli se mi stýskalo… nemohlo se mi stýskat po něčem, co jsem neznala, já jsem se tu přece nenarodila! A ta druhá věc byla, že jak jsme chodili po Václaváku, všechno mi tu připadalo šedé. Domy i lidi. To jsou mé první dojmy, které si pamatuji.

Jezdíte tedy do Česka poměrně často, za vzpomínkami, za přáteli… ale řešíte i mnohem méně příjemné záležitosti soudních sporů. S českým státem se soudíte o pět miliard dolarů jako náhradu škody za znárodněný majetek. O majetek jinde ve světě vás zase připravil synovec vašeho dědečka, Tomáš Baťa junior…

Veškerý náš majetek znárodnili v roce 1945. Ale pokud došlo ke znárodnění, mělo se zaplatit nějaké odškodnění. A aby se nemuselo platit, vymysleli ten soud. Můj dědeček byl obviněn z asi šedesáti zločinů. Nedokázali mu ani jeden. Tak ho nakonec odsoudili za to, že údajně nepodporoval československý odboj. To ale byl nesmysl. Všechny fabriky po celém světě odváděly určitá procenta zisku právě na podporu odboje. A přesto zkonfiskovali veškerý jeho majetek, i osobní.

V roce 1948 byla spočítaná hodnota toho majetku asi na 500 milionů dolarů. Dneska už by to bylo mnohem víc. Je logické, že soudci a všichni, kdo by to měli řešit, se bojí, protože kdybychom chtěli do haléře splatit takový ohromný majetek, určitě by to udělalo České republice velký problém. Ale my jsme rozumní lidi. My si chceme sednout a domluvit se. Určitě nechceme všechno. Chceme spravedlnost a jakési gesto narovnání toho, že dědeček byl obviněn neprávem, odsouzen neprávem, a tudíž mu i majetek byl zabaven neprávem. 

Například dům ve Zlíně nepatřil Janu Baťovi, patřil jeho paní. Přesto jí ho vzali, a to velmi nepěkným způsobem. Teď v něm sídlí Český rozhlas. A já když jedu do Zlína, musím spát v hotelu. Celý koncern vlastnil asi dva tisíce položek různých pozemků a nemovitostí. Nás je v celém rodě asi sto. Ať nám vrátí sto nemovitostí, ne dva tisíce. To je přece něco, co se dá domluvit. Rozumně. V roce 2007 byl můj dědeček očištěn, přesto se ještě stále nic nepohnulo.

V naší zemi je problematika vyvlastňování a znárodňování vnímaná stále velmi citlivě. A zvlášť mezi zemědělci. Vyjadřoval váš dědeček nějak svoje zklamání nad zacházením, jakého se mu v poválečném Československu dostalo: v pochybném procesu byl v nepřítomnosti odsouzen za kolaboraci, byl mu znárodněn majetek, neopodstatněně špiněno jeho jméno, odebrán čestný doktorát ČVUT atd.?

Někdy ano. Určitě se cítil zrazený. Ale na druhé straně, mohl tomu do jisté míry rozumět, pokud to byli komunisti. Když se tak mluvilo kolem stolu, vypozorovala jsem, že z toho byl smutný, ale nestěžoval si. Víte, když můj děda v roce 1965 zemřel, bylo mi skoro osmnáct, jsem jeho nejstarší vnučka, a tak si toho dost pamatuji… A proto sem pořád jezdím já i synovec a další z naší rodiny, abychom za naši věc společně bojovali. Uvědomujeme si ale, že teď už v těch zabavených budovách sídlí jiní lidé, jiní lidé rozhodují, necítíme žádnou zášť vůči lidem. Přece, když si s hrdostí oblékám český kroj, tak nechci nic zlého pro český národ. Já se tu cítím doma, nechci nikomu ubližovat, chci jen spravedlnost pro svou rodinu, aby se tu i dál jako doma mohla cítit.

Myslíte, že se dědečkovi po domovině stýskalo nebo byl spíš světoobčanem?

Stýskalo. Hrál na harmoniku a na housle. Zpíval krásně. A když zpíval, tak to v tom člověk cítil.

Do Batatuby přijely asi čtyři tisíce uprchlíků od nás. A každou sobotu se sešli, zpívali, povídali. Moje maminka začala sbírat kroje. Teď jich máme 27. Samé krásné, ručně vyšívané. Kroje, písničky a vzpomínky, to byly ty věci, které nám pomáhaly držet se našich kořenů. Láska k Československu. Přes všechno, co mému dědovi provedli, tu lásku nikdo z nás neztratil. Protože jsme vždycky věděli, že to nezpůsobil český národ, lidi, ale politici. Spravedlnost hledáme. Nevzdáme se. Pokaždé, když jedeme do Česka, pokročíme o malý kousek.

Máte obdivuhodnou češtinu. Učila jste česky i svoji dceru? Zmínila jste už sbírku krojů, udržujete ještě nějak jinak povědomost o svých českých, resp. moravských kořenech, dodržujete nějaké naše zvyky, vaříte česká jídla atd.?

Kdysi jsem byla ve Zlíně a někdo se mě ptal, jak v Brazílii slavíme Vánoce. Tak jsem říkala, že je slavíme českým způsobem, s rybou, s bramborovým salátem, také děláme všelijaké to cukroví, u toho se vždycky nasmějeme, protože jak je u nás velice horko, všechno to máslo se roztéká, takže musíme cukroví různě chladit, pracovat s ním jen v noci. A na dotaz, jak se typicky slaví Vánoce v Brazílii, jsem musela přiznat, že vlastně nevím. Ani nás to nikdy nenapadalo zjišťovat.

Dcera česky rozumí všechno, ale stydí se mluvit. („Já ještě nerozumím ty pády!“ vpadá do toho se smíchem dcera Guiomar.) A jezdí pravidelně do Strážnice, kde tančí na folklorním festivalu.

Většina našich čtenářů pochází z rodinných farem, kde se zkušenosti, ale i statky předávají z generace na generaci. Vy sama jste nositelkou slavného jména. Má pro vás obecně význam, když třeba u nějakého řemeslníka nebo výrobce potravin zjistíte, že jde už o několikátou generaci budující dobré jméno? Považujete to za známku důvěryhodnosti a řemeslné poctivosti?

Určitě. Jméno zavazuje. A ovšemže kdyby nám za zabavené majetky něco zaplatili, tak část těch peněz tady stejně zůstane. Chceme pokračovat v Baťově myšlence. Ale abychom pokračovat mohli, musíme mít prostředky.

Vaše dcera s vámi pracuje na farmě. Máte nějak rozdělené role a pravomoci? Shodnete se v tom, do čeho třeba investovat?

Moje dcera Guiomar je zootechnička a má na starosti 99 procent farmy. Já jen jedno procento odpovědnosti ve smyslu kontraktů a všech právnických věcí. Ale Guiomar je ta, která farmu vede. Je to takový náš „strýc Tomáš“, pro ni neexistuje neděle. Pořád něco dělá a vymýšlí, jak co zlepšit. Taky je pravda, že dobytek neděli nezná.

Myslíte si, že rodinné podnikání - ať už v jakémkoliv oboru - má nějaké významné klady oproti ostatním typům?

Rodinné podnikání je něco úplně jiného, člověk se může na ostatní víc spolehnout. Když člověk pracuje na něčem, co je jeho vlastní, má k tomu úplně jiný vztah.

Jakou výměru obhospodařujete, kolik kusů dobytka na farmě máte a kolik to všechno zvládá lidí?

Žije u nás šest rodin a farma má tisíc šest set hektarů. Dobytka asi 2.500 kusů. Máme ještě takový menší chov asi o čtyř stech kusech, chováme na maso. U nás se pracuje s pastvinami, každá je vhodná na něco, pro jalovice, pro býky, pro menší nebo větší kusy. Říká se tomu Manejo [manežo], to je ten způsob hledání těch správných pastvin a „točení“ jednotlivých stád po různých pastvinách, aby každé zvíře dostalo, co potřebuje, a optimálně přibývalo, a zároveň aby se porosty uchovaly zdravé a přirozeně se obnovovaly.

Každá pastvina vydrží pro stádo o přibližně 250 kusech asi na třicet dní, pak se dobytek žene zas dál. A ta první po zhruba pětačtyřiceti dnech zase obroste. Každý den se všechny kusy musí zkontrolovat a při pasení je nutné je hlídat. Často se objeví jaguáři a roztrhají několik telat.

Proč jste si vybrala právě chov hovězího dobytka? Bylo to snad tradiční v rodině vašeho otce nebo manžela?

Ne, můj otec, jmenoval se Ljubodrag Arambasic, byl také obuvník a pracoval ve firmě Bata v Batatubě.

Jan Antonín Baťa koupil v roce 1938 v Brazílii velké množství pozemků, 300 tisíc hektarů, ve Státě São Paulo a Mato Grosso do Sul. Jeho hlavním úmyslem tenkrát bylo být nezávislý, pokud jde o suroviny, tedy kůže pro výrobu bot. Chtěl z těch chovů v Brazílii zásobovat všechny fabriky po světě. To se nepovedlo kvůli válce a dalším okolnostem. Pozemky tedy využil pro svoje kolonizační plány a založil na nich čtyři města. Původně jich chtěl založit deset.

Když děda zemřel a maminka dostala svou část původních pozemků, otec dál podnikání na farmě rozvinul. Já ji převzala v roce 1994, kdy měla 2.226 kusů dobytka. 

Jaké plemeno chováte?

Nelore. Je to bílý, původně indický dobytek. Velké masité kusy.

Sledujete, jak se ve vašem oboru podniká u nás? Jaké jsou rozdíly mezi Brazílií a Evropou, resp. EU? Dovedla byste si třeba představit, že si založíte farmu tady?

Většina zemědělství v Brazílii je v soukromých rukou. Farmy, jako je ta naše. Žádné dotace nemáme. Podle zákona musí vláda například uhradit dobytek, který zabijí divoká zvířata, ale nepamatuji si, že by to někdy byla udělala.

Určitě těch rozdílů bude víc, ale hlavní teď vidím v podnebí. Ty podmínky, které my máme, jsou hodně rozdílné, takže hlavně to bychom museli nejdřív nastudovat.

Je asi logické, že v podmínkách, v jakých v Brazílii žijete, ženy nemohou jen vařit a vyšívat; zmiňovala jste, že vaše maminka uměla jezdit na koni a střílet, ale taky skvěle řídit a vyměnit kolo u auta, vy sama máte zbraň na obranu před divokými zvířaty… zapojovaly se ale ženy nějak do rodinného byznysu? Využíval dědeček jejich schopností?

Byl přece jen synem své doby - s přesvědčením, že žena má už tak dost práce doma, s výchovou dětí a péčí o domácnost. A úkolem muže je zabezpečit ji tak, aby se téhle odpovědné práci mohla naplno věnovat. Na druhou stranu měl čtyři dcery a ty měly určitě různé schopnosti a nadání pro spoustu věcí, které si velmi dobře uvědomoval. A když byla postavena fabrika v Batatubě, moje maminka a moje tety tam šly pracovat, aby věděly, co ta práce obnáší. Nakonec maminka přišla s nápadem, jak zužitkovat zbytky a šít sandály z ořezků.

Nikdy jsme neměli žádnou feministickou výchovu, ale například babička vždy seděla v čele stolu, protože v domě vládla ona. A na všechno, co se týkalo rodinného života, byla jediná odpověď: „musíš se zeptat maminky“. Žena, matka má v Brazílii vůbec speciální postavení.

Váš dědeček Jan Antonín Baťa byl vpravdě renesanční osobností - nejenže měl podnikatelského ducha a dále rozšiřoval rodinnou firmu na celosvětové impérium, ale měl i určité literární nadání, je autorem desítek knih, a to hospodářských úvah, cestopisů i poezie, uměl hrát na hudební nástroje, byl cestovatelem, zakladatelem měst, stavitelem průplavů i mostů… jak si ho pamatujete?

Byl velmi energický, usměvavý, ale dovedl být i přísný, a když se zlobil... jéje! Pamatuju si, že mě občas bral do fabriky, tu vůni si vybavuju dodnes, měla jsem moc ráda ty stroje, jak přesně pracovaly… tam jsem viděla, že dovedl být i velmi přísný. Nebo každý pátek byly konference a dědeček měl takové velké dlaně, a když s nimi bouchl do stolu a zasakroval, báli se všichni. Měl ale krásnou duši. Nedovedl zahálet a ani nikoho zahálet nenechal.

Zakladatel firmy Tomáš Baťa si vybral právě vašeho dědečka mezi všemi svými příbuznými, aby z něj udělal svého nástupce a pokračovatele. Jak k tomu došlo? Proč myslíte, že si vybral právě jeho? Co v něm viděl, co měl Jan Antonín Baťa, co ostatní Baťové neměli?

Můj dědeček Jan Antonín Baťa byl o dvaadvacet let mladší, než strýc Tomáš. A když staříček Baťa umřel, stařenka Baťová - Hruščáková, zůstala s děckama sama v Uherském Hradišti. A strýc Tomáš se jí snažil pomáhat, chtěl, aby jeli s ním do Zlína, aby svoje nevlastní sourozence mohl pomoci vychovávat. Babička nechtěla ani slyšet. Byla vesničanka, velmi poctivá, ale obyčejná ženská, která si dělala věci po svém. Tak se stávaly takové věci, že strýc Tomáš přišel do Uherského Hradiště a naschvál zapomněl u babičky peněženku. A při další návštěvě mu ji babička netknutou vrátila - podívej, Tomášku, cos tady minule zapomněl.

A jak tam tak jezdil, tak ty děti určitě pozoroval. Jan měl v sobě asi něco zvláštního. Taková jedna historka je, že Jan měl jako malý kluk zlomenou pravou ruku. A ostatní kluci toho chtěli využít a doráželi na něj, že se nebude moct pořádně bránit. A on si přivázal kámen na provázek a levou rukou tím kamenem kolem sebe točil, aby na něj nemohli. To se strýci Tomášovi líbilo, říkal si: ten kluk si ví rady. Tak si ho začal víc všímat.

V jakém stavu váš dědeček firmu přebíral v tom roce 1932, když při leteckém neštěstí zahynul Tomáš Baťa?

V roce 1932, když strýc umřel, to bylo chvíli po krachu na Newyorské burze, takže celosvětová krize, a i firma měla obrovské potíže. Tehdy zaměstnávala 16 tisíc lidí. Strýc Tomáš, když ustanovil mého dědečka svým nástupcem, určil, že má Jan Antonín v případě převzetí firmy vdově Marii a synovi Tomáši juniorovi vyplatit x milionů. Dědeček v té době neměl ani korunu. Situace byla těžká, ale Jan Antonín byl geniální a velmi pracovitý, měl nápady, byl vizionář. Do konce roku ty peníze pozůstalým splatil a Tomíka (Tomáše Baťu jr.) začal vychovávat zase jako svého nástupce. A když v roce 1939 opouštěl Československo, měl Baťův koncern 116 tisíc zaměstnanců po celém světě.

Dědeček měl obrovskou pozitivní energii. Když přišel, to přišel NĚKDO. Dovedl ostatní lidi nadchnout. Vymýšlel způsoby a nedal si pokoj, dokud to nebylo dokonalé, dokud to nedokázal.

V Otrokovicích byla jedna část pod kopcem, která, když hodně pršelo, byla vždycky celá pod vodou a zanesená bahnem. A Jan Antonín Baťa přišel s tím, že ten svah nad ní smyjí, že z něj to bahno spláchnou všechno najednou a na něm, až vyschne a ztvrdne, pak budou stavět. Tak si pozval inženýry, aby mu na to udělali projekt. A inženýři povídali, že to nejde. To já vím sám, že to nejde, říkal jim, po vás chci, abyste vymysleli, jak to uděláme.

 Magdalena Dvořáčková

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 5/2017), který je 8x ročně distribuován prostřednictvím České pošty výhradně členům Asociace soukromého zemědělství ČR.