„Když praděda rukoval na frontu, musel se o hospodářství postarat jeho dvanáctiletý syn, děda Josef, se svou nevlastní maminkou, protože ta jeho zemřela. Praděda tehdy ještě prozíravě předjednal dodávku sadbových brambor do Maďarska, aby rodině zajistil příjem. Snažil se posílat pravidelně dopisy, které máme pečlivě uschované, a na dálku radil, jak nejlépe si při hospodaření počínat, co je aktuálně potřeba na poli udělat atd. Přímo z fronty to již byly jiné dopisy, vždy začínaly: „Když to přežiju…“ Nestalo se. Přestál zranění, ale v roce 1917 podlehl zápalu plic,“ vypráví sto let starou rodinnou historii František Krejčí.

Kolektivizaci se studničtí sedláci hodně bránili, JZD zde bylo založeno jako poslední z okolních obcí až v roce 1958. „Tři rodiny byly vystěhovány, mezi nimi i ta našeho strýce z čísla popisného 3, jeho samotného nechali soudruzi zavřít do psychiatrické léčebny a poznamenali ho tak na zbytek života. Co bylo hrozné - když si vystěhovávaní dávali na vůz alespoň minimum základních věcí, které si směli vzít s sebou, z druhé strany jim ho místní lidé kradli. Další selské rodiny pak mohly zůstat, ale byly nuceny platit nájem ve vlastním. Bohužel ta doba, těch hrozných čtyřicet let, hodně ovlivnilo myšlení řady lidí, na venkově obzvlášť je to hodně znát. Když jsme v devadesátých letech začínali soukromě hospodařit, nikdo ze Studnice s námi nemluvil, situace se pak zlepšila až po úrazu otce a také poté, co jsem se oženil a založil rodinu,“ popisuje situaci pan Krejčí.

Ačkoliv mu bylo znemožněno jít studovat střední zemědělskou školu, nakonec se velmi hodí i vzdělání ve strojírenském oboru - zemědělskou techniku si pan Krejčí víceméně opravuje sám a za zlomek ceny. Nyní František Krejčí hospodaří na sto hektarech půdy - 73 je orné, zbytek tvoří trvalé travní porosty, a věnuje se chovu masného skotu o počtu 32 krav. Na orné půdě pěstuje pšenici, ječmen, řepku, kukuřici na siláž a na menší výměře brambory. Opravdu velkým problémem v této oblasti jsou škody způsobené zvěří. „V loňském roce jsme vinou prasat přišli o kompletní úrodu brambor,“ informuje sedlák.

Dlouhodobě ho také trápí velmi nízké výkupní ceny komodit. „Myslím, že zemědělství je jediné odvětví, kde člověk za svou produkci dostane méně peněz než za totality. Paradoxem je, že v očích lidí jsme těmi, kvůli komu se zdražují potraviny. Nedávno pečivo, nyní máslo. Přitom z konečné ceny má sedlák ten nejmenší díl. Těžce také nesu, když vidím, jak jsme bráni za darebáky a prosté příjemce dotací - a to jak ze strany veřejnosti, tak úředníků. Když jsem na jaře zavítal na školení k Jednotné žádosti, které se konalo pod hlavičkou MZe, dozvěděl jsem se, že je na nás potřeba přísnost a kontroly! A z toho má být člověku veselo?“ zachmuří se František Krejčí.

Naštěstí důvodů ke spokojenosti je na studnickém hospodářství stále dost. Přispívají k ní i rodiče pana Krejčího, kteří mu nejen v podnikání vždy velmi pomáhali a dodnes jsou jeho velkou oporou. A na chmury mu nezbývá příliš prostoru ani díky jeho ženě a pěti dětem, z nichž nejstarší dcera je již vysokoškolačkou. O zájemce v pokračování rodinné tradice tedy jistě nebude nouze.

Šárka Gorgoňová, vedoucí mediálního oddělení ASZ ČR