Jenže cena cukru je už od konce druhé světové války dominantně určována úplně jinou, dnes už ne zas tak používanou veličinou - totiž výší cel na dovozy nebo vývozy cukru. Ochranná celní opatření přitom stále přetrvávají, a standardní clo na dovoz cukru do EU ze třetích zemí je stále fascinující - 33,9 eur na 100 kilogramů dováženého řepného a třtinového cukru a dokonce 41,9 eur na 100 kilogramů „ostatního“ cukru. To v praxi znamená, že „cizí“ cukr zdražují cla na hranicích EU (a tedy i ČR) zhruba o 10 korun na kilogram, což znamená velmi pohodlnou ochranu evropských zemědělců před mimoevropskou konkurencí.

Je přitom zarážející, že si vlivu cel na ceny cukru nevšiml veřejně nikdo z tuzemských komoditních analytiků, a žádnou zmínku na toto téma neprezentovalo ani ministerstvo zemědělství. Zřejmé je ale jedno - pokud se nějak zásadně nezmění úroveň celní ochrany v případě cukru, nezmění se významně (a možná vůbec) ani ceny cukru na evropském trhu. Právě to by mohlo být důvodem k optimismu tuzemských producentů cukru, stejně jako snaha zachovat až do roku 2030 povinnost produkce biopaliv ve stávajícím režimu v členských zemích EU, což prosazuje i ministerstvo zemědělství - ale o tom jsem psal již v dřívějších „Týdnech“. Ne ale o tom, že také cukrovka je surovinou k produkci biopaliv, konkrétně bioetanolu, který tvoří biosložku v benzínu. Samotná cukrovka má přitom, na rozdíl od řepky, v našich krajích skvělou image - také proto, že ČR byla v předlistopadové minulosti a částečně i během ní významným pěstitelem cukrovky. I když je to ale na lynč, bylo by vhodné si v této souvislosti uvědomit, že i cukrovka je fakticky širokořádková plodina zvyšují erozní ohroženost krajiny, což ve spojení s možným útlumem produkce surovin pro výrobu biopaliv (navzdory postoji ministerstva zemědělství) může znamenat také útlum produkce cukrovky, přestože trh je nyní „liberalizován“. K tomu lze také připočítat trendy snižování spotřeby cukru, zejména právě sacharózy (řepný cukr) v potravinách. Jistým lakmusovým papírkem by mělo být sdělení Evropské Komise ke značení výživových hodnot potravin pomocí takzvaného „semaforu“, které se očekává v prosinci letošního roku. V této souvislosti lze jen připomenout, že prostřednictvím „semaforu“ by měli být spotřebitelé informováni o potenciální škodlivosti potravin, přičemž jednou ze „škodlivin“ by měl být také vyšší než vhodný obsah cukru.

Zpět ale k vývoji cen cukru a celní problematice. Jedním z důvodů, proč o vlivu celní ochrany téměř nikdo nemluví, je historicky zakotvená nepřehlednost této problematiky. Cukr, ba různé druhy cukrů, lze totiž na území EU dovážet i bezcelně, nebo se sníženým clem, podle různě nastavených bezcelních a „nízkocelních“ licencí, jejich objem se v čase aktualizuje, takže má málokdo přehled o tom, jak to aktuálně v praxi vypadá. Obecně známo je pouze to, že nejchudší země světa mají na trhu EU bezcelní přístup, původní skupina nejchudších se ale postupně rozšiřovala, také díky přístupovým jednáním se státy bývalé Jugoslávie, které dosud nejsou členy EU. Řada zejména starých členských zemí má navíc historicky vyjednány specifické kvóty na dovoz cukru, takže i když je od letošního roku zrušením systému kvót systém na první pohled liberalizován, ve skutečnosti je nadále svázán výrazným protekcionismem a nerovnoměrnou situací na trhu s cukrem v různých členských zemích EU. Pokud by tak mělo dojít ke skutečné liberalizaci, musel by být v první řadě zpřehledněn a zjednodušen systém dovozních licencí a snížena, nebo zrušena celní ochrana evropského trhu.

K tomu však zřejmě v dohledné době nedojde - jak již bylo řečeno, i ve světě je obchod s cukrem regulován prostřednictvím celní ochrany, byť ne tak brutální, jako je tomu v EU. Aktuální údaje z Evropského hospodářského a sociálního výboru (EHSV) navíc signalizují, že se na tomto stavu nic nezmění. EHSV totiž oficiálně vznesl na Brusel požadavek, aby EU zachovala stávající dovozní cla pro cukr i po ukončení režimu cukerných kvót. Výbor se podle svého stanoviska obává otevření trhu EU pro cukr z třetích zemí v bezkvótovém abezcelním režimu, což je přesně to, o čem hovořím. Konkrétně jde zejména o cukr z Brazílie, kde je značně podporovanou komoditou pro produkci biopaliv třtinový cukr, a i díky tomu je údajně tak levný, že proti němu nemá cenově řepný cukr šanci. Otázkou ale také je, jakou šanci budou mít české cukrovary proti nadnárodním společnostem. Očekávaný přebytek cukru v EU (i díky vysoké celní ochraně před dovozy) povede zřejmě po počátečním boomu k redukci produkce cukru v Evropě - a tím i redukci stávajících zpracovatelských kapacit. Již jednou jsme to zažili - při reformě unijního „cukerního pořádku“ skončily v ČR tři, ne zas tak malé cukrovary, protože se jejich majiteli Eastern Sugar, vyplatilo přijmout z EU kompenzace za snížení produkce…

Petr Havel