Plíživá ztráta svobod je všudypřítomná - pokud se ale o tomto problému hovoří, obvykle se diskutuje o míře svobody slova, podnikání nebo problémech a programech tradičních i zcela nových politických stran. Potraviny v této souvislosti obvykle nikdo nezmiňuje, ačkoli jde o oblast, v níž je v současné době společnost možná více závislá na populismu, iracionálních emocích, regulacích a manipulacích, než v řadě oblastí jiných.
Tyto trendy jsou o to nebezpečnější, že důsledkem ztrát „potravinářských svobod“ je dopad na naše zdraví, ačkoli právě tím spasitelé a regulátoři argumentují - tedy že jim jde o naše dobro. Dobro má ale mnoho podob, a především a nad vším platí, že každý člověk má ryze individuální a (nejen) geneticky dané dispozice jak v míře imunity při konzumaci čehokoli, tak při kontaktu s živými organismy a mikroorganismy. Je tak fatální chybou a scestnou tezí zobecňovat individuální vlastnosti, příběhy, dispozice a rizika na celou společnost, protože tak to nikdy nefungovalo a fungovat nebude.
Jediným důsledkem takových snah bude, a v řadě případů již je, globální unifikace, projevující se v praxi cílenou erozí lokálních tradic, historických gastronomických zvyků a množstvím byrokracie, která mimo jiné zcela zbytečně zvyšuje ceny potravin. Potraviny a stravovací rituály byly přitom odjakživa základním parametrem lidské různorodosti a pestrosti života i míst na naší planetě, a tedy například i jedním z pilířů turismu. Především pak ale lokální identity. Pestrost je ostatně měřítkem všeho živého - půdy, krajiny, biodiverzity nebo i zdrojů vody. Bohužel jí ale dnes a denně ztrácíme, a to velmi viditelně, v oblasti potravin.
Výsledkem je, že si školní děti nemají ve školních bufetech co koupit, protože jim to zakazuje pamlsková vyhláška. Výsledkem je, že se rum přejmenoval na tuzemák a ještě se bude možná měnit složení rumové tresti, protože v prvém případě se český rum nevyráběl z třtinového cukru, v druhém případě obsahuje látky, které sice obsahují i mnohé jiné nápoje o potraviny, ale u „tuzemáku“ to vadí. Výsledkem je, že se v maloobchodech nesmí prodávat příliš malá jablka a výsledkem možná bude, že úředníci plošně a nejen pro děti, ale i pro všechny spotřebitele stanoví, co je zdravé a co ne. Evropská Komise totiž hodlá v prosinci letošního roku prezentovat své sdělení ke značení výživových hodnot potravin pomocí takzvaného semaforu. I když byla myšlenka kategorizovat potraviny na sobě rovné a ještě rovnější pomocí barevných symbolů v minulosti opakovaně odmítnuta, vyvíjejí potravinářští spasitelé lidstva mnoho úsilí, aby se díky postupujícím manipulacím nakonec semafor prosadil. Přestože to tak možná mnozí necítí, do spasitelských a unifikačních snah lze zařadit také problematiku „dvojí kvality potravin“, jedno z klíčových předvolebních témat naší mediální scény a ministra zemědělství. Výsledkem, pokud se nějaká regulace v tomto směru prosadí, ale bude jednotná chuť potravin ve stejném obalu, a ač se to zdá logické, ve skutečnosti je to nepřirozené, neboť existuje nejen chuť „národní“, ale ryze individuální. Právě proto je ale (zatím) na trhu tolik variant potravin v různých obalech a různých příchutí, vzhledu i cen, aby si mohl spotřebitel vybrat - a potraviny, které považuje za klamavé, tedy nemusel nekupovat. To by ovšem nepředpokládalo žádnou regulaci, a tedy žádné politické body a práci pro úředníky a konstruktéry dotazníků.
Je toho hodně, co se od listopadu 1989 změnilo a v řadě případů ještě zatím k lepšímu. Pokud ale budeme brát vývoj regulací, zákazů a unifikací na půdě produkce, prodeje a konzumace potravin jako lakmusový papírek nadcházející budoucnosti, je třeba naplno a po pravdě konstatovat, že někdejší politické nesvobody nahradí již brzy a částečně již dnes nahrazují, rostoucí nesvobody každodenního života. Tolik příspěvek k výročí „sametové revoluce“.
Petr Havel