Společnost FARMY.CZ zveřejnila letošní vývoj cen zemědělské půdy, s tím, že především počátkem roku se cena hektaru půdy zvýšila meziročně skoro o pětinu a v letošním roce dosáhne průměru 235 000 za hektar. Většina komentářů k tomu konstatuje, že takovou cenu už nemohou mnozí zemědělci zaplatit, a také, že v posledních měsících už cena spíše stagnuje a v budoucnosti už bude zájem jen o kvalitní půdy, jejíž cena ještě více poroste. Osobně bych ale nabídl trochu jinou interpretaci - totiž, že rostoucí cena půdy včetně nájmů půdy postupně připravuje naše zemědělce o dlouhodobou konkurenční výhodu vůči zemědělcům z jiných zemí, což mimo jiné povede k potřebě zvýšit efektivitu naší zemědělské produkce. Pokud se pak týká stávající stagnace cen půdy, pak ta je dle mne mimo jiné daná vyčkáváním zemědělských investorů na to, zdali se budoucí vládě podaří prosadit zákonem stanovené předkupní právo na půdu, což by pozemky zlevnilo, neboť takový zásah státu by kromě omezení práv vlastníků půdy také paralyzoval tuzemský trh s půdou.
Zajímat by nás však také měla voda - Fakulta rybářství a ochrany vod (FROV) Jihočeské zemědělské univerzity zveřejnila již podruhé výsledky svého průzkumu (soudě podle ohlasů, pro mnohé byly ale příslušné údaje úplnou novinkou) týkajícího se vlivu antidepresiv ve vodách, vypouštěných z čistíren odpadních vod, na populace pstruhů na Prachaticku. Ryby podle FROV při koncentraci těchto látek ve vodě a ve svých tělech ztrácejí (poměrně logicky, chovají se vlastně jako nadopovaní lidé) plachost a obezřetnost, což může vyhovovat rybářům (to studie samozřejmě nekonstatuje), ale zároveň to pro pstruhy představuje ohrožení jejich existence. Podstatou sdělení je ale něco jiného - že totiž lidé nadužíváním léků všeho možného typu škodí nejen sami sobě, neboť tím klesá jejich odolnost organismu k dalším chemickým látkám, ale také přírodě a konkrétním živým organismům v ní. Tedy - přes varování odborníků pokračujeme úspěšně v devastaci prostředí, v němž sami žijeme, a to zdaleka nejen prostřednictvím průmyslového zemědělství.
Byla-li výše řeč o potenciálu jeho konkurenceschopnosti, pak je vhodné připomenout, že jednou z oblastí, kde skutečně plně konkurenceschopní jsme, je chov skotu pasteveckým způsobem a produkce hovězího masa. Produkce této komodity nicméně opět opakovaně čelí snahám o omezení, vzhledem k tomu, že skot produkuje kromě mléka a masa také metan - tedy skleníkový plyn, což je podle mnoha odborníků příspěvek ke globálnímu oteplování. Bohužel téměř nikdo nezmiňuje opačnou stranu mince - totiž že chov skotu zásadně přispívá ke zlepšení stavu krajiny, snížení rizik vodní eroze, zvýšení biodiverzity a v důsledku i ke zdravějšímu stravování, protože hovězí, zejména z masného skotu, je považováno za nutričně nejhodnotnější ze základních druhů mas ve světě. Teze o potřebě snižovat stavy skotu tak lze spíše vnímat jako nějaký marketingový projekt vegetariánské lobby, zvláště když se dají dohromady čísla o produkci skleníkových plynů, na níž se zemědělství v ČR, alespoň podle našich akademiků, podílí jen asi 5 procenty.
Nakonec ještě jedna zmínka o neslavné mediální potravinářské „hrdince“ druhé poloviny letošního roku - másle. Z nyní již zcela veřejně dostupných dat, která tento týden prezentovala na tiskové konferenci Svazu obchodu a cestovního ruchu (SOCR) nadnárodní společnost Nielsen se potvrdilo, kdo na spotřebitelských cenách másla skutečně vydělával a vydělává, a kdo je tedy hlavním strůjcem jeho vysokých cen. Nebyli a nejsou to přitom obchodníci (ti si k cenám, za které máslo nakupovali, „přirazili“ jen 4 až 13 procent, přičemž v době raketového růstu letos v září šlo o 4,9 procenta v průměru - novější data nejsou), ale naše (i „cizí“) potravinářské podniky, které máslo vyrábějí, což jsem zmiňoval již v předcházejících verzích „Týdne“. Potvrdilo se také, že cena másla je nižší než v ČR pouze v Polsku. Jinými slovy, reálná skutečnost byla a je jiná, než obraz problému v tuzemských médiích, což už je ale v poslední době „normální“. To ale není zrovna dobrá zpráva pro objektivitu v posuzování čehokoli pro naši zemi.
Petr Havel