Byla to tehdy velká sláva, kterou svou přítomností okořenil kromě jiných významných hostů také kardinál Dominik Duka, zvláště když ve svém vystoupení poukázal na společnou minulost selského stavu a církve v období socialismu a opakovaně deklaroval záměr církve k budoucí spolupráci na restituovaném církevním majetku. Nebylo důvod mu nevěřit, jak sedlákům, tak církvím socialistický režim zabavil a následně zdevastoval neskutečné množství majetku a četní zástupci obou komunit trpěli v komunistických žalářích, protože obě tyto komunity byly považovány za třídního nepřítele. „Cítím, že drobní hospodáři jsou naším přirozeným spolupracovníkem, se kterým budeme jednat (o využití pozemků navrácených církvi - pozn.red.) nejprve,“ zdůraznil tehdy Dominik Duka. Dnes je ale (téměř) všechno jinak, což ale nemůže být vina jednoho církevního představitele, nýbrž výsledek přístupu jednotlivých biskupství.
Pozemky, které byly církvi navráceny, pronajala většina místních farností zpět velkým zemědělským průmyslovým firmám - jinými slovy nepřímo těm, kteří jim majetek a půdu v minulosti ukradli a zestátnili. Slova nejvyššího představitele římskokatolické církve a činy jednotlivých farností a biskupství jsou tak reálně v zásadním rozporu, což evokuje vzpomínky na kolaboraci církve s předlistopadovým režimem i teze o „hrabivosti církve“, které byly ještě nedávno jedním z „argumentů“ proti církevním restitucím. Častým důvodem, proč navrácené církevní pozemky končí opět v nájmu transformovaných „JZD“, jsou totiž požadavky farností týkající se výše nájmů, jinými slovy - na zajištění co nejvyššího profitu církve z navrácených pozemků. Zdá se navíc, že řada farností příliš neví „která bije“, soudě podle výše požadovaných nájmů za hektar, které oscilují i kolem částky 10 000 korun, což je v praxi dvojnásobek dotace na jednotnou platbu na plochu. Také nedávná prezentace hospodářského výsledku římskokatolické církve za rok 2016 připomíná spíše uzávěrku komerční firmy než organizace, pro kterou by měla být prioritou dlouhodobá udržitelnost, jak se dnes označuje k přírodě šetrné hospodaření, než krátkodobý zisk. Věta z oficiální tiskové zprávy „biskupství zvýšila výnosy z vlastního hospodaření s lesy, půdou a nemovitostmi v regionech meziročně o 11 procent na 1,4 miliardy korun“ je toho důkazem.
Samozřejmě, církev musí po vydání majetku s tímto majetkem nějakým způsobem neprodělečně hospodařit, penězovod od státu se bude postupně tenčit. Ekonomika ale není vše, nebo by alespoň neměla být, i v dnešní přematerializované době. Měla by to být totiž mimo jiné právě církev, která by měla být nositelem „konzervativních hodnot“, mezi které patří mimo jiné soulad činnosti člověka s přírodou a preference vztahů a historických souvislostí, na něž často zapomínáme, a také proto se značná část společnosti cítí v dnešním světě neukotvena. Jinak bude církev nedůvěryhodná, což je zrovna v naší zemi docela snadné, protože předlistopadový režim tu cíleně a vlastní aktivitou, onde ale i díky loajalitě farností důvěryhodnost církví zásadně narušil.
Nejen ze zkušeností řady regionů ale vyplývá, že heslo „bližší košile než kabát“, tedy uzavírání pachtů a nájmů s průmyslovými, a kapitálově často silnějšími zemědělskými podniky právnických osob, je plošným jevem v celé ČR. A to dokonce v takových regionech, v nichž církev zemědělské hospodaření na území zemí Koruny České zahajovala, například na Broumovsku. Preference vztahů s nástupnickými subjekty JZD se ale týká např. Benešovska, Jablonecka, Liberecka, Semilska, Lounska nebo olomoucké arcidiecéze. Často navíc za použití zcela alibistických postupů, jako je utajování jednání s další protistranou nebo novodobých odpustků, kdy nový průmyslový nájemce restituovaného církevního majetku přislíbil finanční dar, který zapadal do příslušných místních „strategických církevních plánů“. Samozřejmě existují i lokality (Ústeckoorlicko), kde se výše zmiňovaná slova Dominika Duky naplnila - rozhodně ale nejde o plošný princip, také proto, že ani nejvyšší představitel církve nemá moc ovlivnit chování konkrétních lidí na konkrétních místech. Tak či tak, je dosavadní chování církve ohledně nakládání s navráceným majetkem velkým zklamáním, nejen pro sedláky na rodinných farmách. Církev tím ke své škodě může v budoucnosti ztratit jednoho z mála přirozených spojenců, a to se jí může vymstít. Například v obraně vůči stále silněji zaznívající myšlence restituovaný církevní majetek zdanit.
Petr Havel
