Přestože si můžeme o konstrukci majetkového vyrovnání, procesu jeho přijetí i následné realizace zákona jak ze strany státu a jeho povinných osob, tak ze strany samotných církví, myslet cokoli, jedno je nepřekročitelné: Již několik let platný zákon revidovat nelze. A pokud by se tak mělo stát, půjde o retroaktivní akt tak značného rozsahu, že by měl zcela nepochybně negativní dopad zdaleka nejen do českého podnikatelského a právního prostředí. Proti takovému kroku státu by totiž tentokrát nestáli jen jednotliví občané se svými právníky, ba ani významní podnikatelé se svými ještě lepšími právníky, a dokonce ani různé lobbistické skupiny se svými vůbec nejlepšími právníky. Soupeřem státu by totiž byla celosvětová organizace s vlastním státem (Vatikán), což je síla, o které nemají socialističtí bezvěrci ani potuchy, a která by se jistě po případném přijetí zdanění nějak projevila. Možná by to ale nakonec nebylo zapotřebí, neboť z dosavadních judikátů našeho vlastního Ústavního soudu, které se nějakým způsobem církevních restitucí dosud týkaly, vyplývá, že by mohl úmysl zpětně zdanit výdej majetku zastavit i Ústavní soud sám. To by také zřejmě bylo to jediné, co by naší zemi mohlo zbavit rizika mezinárodní, ba celosvětové ostudy, která by následovala.
Dodateční zdanění by bylo samozřejmě v prvé řadě zpochybněním právního prostředí v ČR, což by logicky muselo vést k obecně vyšší rizikovosti investic v naší zemi z pohledu zahraničí, a v důsledku třeba i k možnému snížení ratingu naší země. To by mimochodem zdražilo peníze. Nepochybně by takový krok zkomplikoval také řadu obchodních a strategických jednání, zejména v těch případech, kdy by byl potenciálním partnerem takových jednání pro ČR subjekt nebo organizace spřízněná s církvemi, především tou římskokatolickou. Očekávatelné by také byly žaloby na náš stát, a to jak ze zahraničí, tak z řad zástupců církví na našem území, kteří se dosud snažili soudní konflikty se státem řešit nějakými dohodami, případně se v zájmu „nehrocení“ vzájemných vztahů církve některých svých nároků a požadavků dobrovolně vzdaly. Stát by zřejmě také musel veřejně, a právě třeba i na mezinárodním poli vysvětlovat, jak bylo možné vydat ještě před zahájením církevních restitucí majetek, který byl pro účely zákona blokován, stejně tak by patrně musel vysvětlovat státní podnik Lesy České republiky, proč těžil dřevo na územích, která měla být do procesu majetkového vydávání ponechána bez zásahu. Množství sporných aktů státu ještě před přijetím zákona opravdu není malé, a i když by se v některých případech stát patrně dokázal obhájit (avšak patrně jen v našem právním systému, což neznamená, že by tím spor musel skončit), v mnoha jiných případech by byla obhajoba státu obtížná, neřku-li nemožná. To vše by v důsledku zaplatit daňový poplatník, a to i ten, který by dodatečné danění inicioval. Přijetí dodatečného zdanění by kromě toho ještě o nějaký ten centimetr prohloubilo stále hlubší příkopy napříč naší společností, a ještě o nějaký ten adrenalin zvýšilo netolerantní primitivní emoce, které dnes živí mnozí čelní představitelé našeho státu, včetně znovuzvoleného prezidenta. Za tohle vše zdanění církevních restitucí opravdu nestojí a samotnou myšlenku na to je proto nutné od samého začátku kategoricky odmítnout.
Petr Havel
